Rusko-ukrajinská krize otevřela staré rány a odhalila vzájemnou skrytou nevraživost Rusů a Ukrajinců. Ukázala ale i to, že konflikt dalece přesahuje hranice obou zemí. A odkryla dosud nepovšimnutý obdiv značné části Čechů k ruskému myšlení a způsobu vládnutí. Kde jsou kořeny toho všeho? Ptá se psychoanalytik Vlado Šolc.

„Dnešní doba ukazuje s naléhavou jasností, jak málo jsou lidé ochotni přijmout názor z druhé strany, i když je tato schopnost základní a nevyhnutelnou podmínkou pro fungovaní lidského společenství. Každý, kdo si dělá nárok, aby našel sám sebe, se musí potázat s tímto problémem. Protože, do jaké míry neuznáme platnost jiné osoby, do té míry neuznáme právo existence ‘druhého’ uvnitř nás – a naopak. Schopnost vnitřního dialogu je základní podmínkou vnější objektivity.”

Carl Jung, par. 187, VS 8, 1981

 

Zhruba 85 procent ruské populace schvaluje většinu z kroků prezidenta Putina. Překvapivá jsou však nedávná zjištění české Akademie věd, podle kterých asi čtvrtina Čechů schvaluje ruský postup vůči Ukrajině a vnímá sankce, které uvalily západní země na Rusko, za velmi negativní (dle průzkumu Postoj české veřejnosti k dění na Ukrajině – květen 2014; dostupné on-line).

Hodnocení situace na Ukrajině jako bezpe čnostní hrozby (v %). Znění otázky: „Je nebo není podle Vašeho názoru situace na Ukrajině hrozbou pro ...“ Zdroj: CVVM SOÚ AV ČR, v.v.i., Naše společnost 5.–12. 5. 2014, 1027 respondentů starších 15 let, osobní rozhovor

Graf: Hodnocení situace na Ukrajině jako bezpečnostní hrozby (v %). Znění otázky: „Je nebo není podle Vašeho názoru situace na Ukrajině hrozbou pro…“ Zdroj: CVVM SOÚ AV ČR, v.v.i., Naše společnost 5.–12. 5. 2014, 1027 respondentů starších 15 let, osobní rozhovor

Když se podíváme na diskuzní fóra českých (a slovenských) internetových deníků, ale také veřejně-politické dění na české scéně, můžeme si všimnout až radikální rozpolcenosti názorů na toto téma. Hlavy pozvedají různí „přátelé Ruska“. Co vězí za touto válkou názorů?

Všechny ty postoje, které se vyhraňují nejen v tomto případě vůči „Západu“, spojuje v zásadě nedůvěřivý, někdy by se dalo říci až paranoidní pohled na západní přístup ke krizi. Každá připomínka či potvrzení manipulativních a lživých postupů ruských politiků je zpochybněna a vyvrácena něčím, co je zpravidla méně věrohodné než ona původní připomínka.

Většina krajních názorů má mnoho společných rysů: síla a rychlost utváření zastávaného názoru, bizarnost, pomíjení faktů, vyhýbavost odpovědí, nekompromisnost a útočnost vůči opačnému názoru, neschopnost oddělit dobrý důkaz od špatného, kvazi-intelektualismus a překroucená logika, jednostrannost, rozhodování na základě přemíry citu, přílišná emocionální zainteresovanost a tak dále. Právě tento fenomén v psychologii spadá do oblasti konspirační teorie.

Konspirační teorie v praxi

Konspirační teorie nás mají přesvědčit o tom, že to, co se na první pohled jeví jako rozumné vysvětlení, je vlastně dokonale propracovaná lživá opona, maska, za kterou vězí geniální skutečnost. Ti, co „prozřeli“, se postupně dostávají k tajným informacím, které důmyslný trik konspirace odhalí.

Je to zpravidla vláda nebo centrální finanční skupina, která vytváří fiktivní skutečnost, aby zamaskovala své mocenské plány. Mocným je přikládána doslova ďábelská záludnost a síla.

Podle zastánců konspiračních teorií mocní postupně zahlazují stopy a investují čas a peníze, aby zamaskovali svou motivaci. U konspirační teorie je to stále člověk (výjimečně mimozemská civilizace), který zařídil děj věci tak, aby to vypadalo na přírodní dění, náhodu, případně dílo někoho jiného. Motivace pro to jsou zpravidla moc a peníze.

Pro ty, kdo následují konspirační teorie, nahodilosti vlastně neexistují; všechno je zredukováno na původní plán mocného. A už samotná představa, že se vlastně podílejí na odhalení tajného plánu, jim dodává pocit síly a kontroly. A v téměř náboženské zanícenosti je protichůdný či odporující názor jen ještě více utvrdí v již zastávaném postoji. Skrze víru ve své teorie se jim dostává pocitu vysvětlitelnosti životních a přírodních dějů, ale také pocitu možnosti nastolení spravedlnosti. Odhalují přece viníka. Původce „všeho zla“.

Putin jako dobrý diktátor na jedné straně udržuje ideu vnějšího nepřítele a na straně druhé slibuje národu moc a sílu.

Ve většině případů je jejich postoj neotřesitelný. Ani tak dobře zdokumentovaný fakt, jako byl útok 11. září 2001 na WTC v New Yorku, nezmění nic na hloubce přesvědčení, že ho zinscenovala vláda USA.

Zastánci konspiračních teorií nechtějí uvěřit, že by pravda mohla být vlastně jednoduchá, a vždy popírají principy Occamovy břitvy, která v zásadě říká: Pokud nějaká část teorie není pro dosažení výsledků nezbytná, do teorie nepatří. Důvěřují „tajnému“ zdroji více než obecně rozšířeným informacím. To jim dává pocit nadřazenosti a výjimečnosti.

otisky

Projekce beznaděje a archetyp hrdiny

Z pohledu analytické psychologie se jedná vlastně o projekci beznaděje a bezmoci do vnější moci, vnějšího nepřítele, jež tahá za nitky osudu. Její motivace spočívá na pilířích z velké části ponořených do nevědomí. Drží posedlostí, jež si její nositel není vědom – právě proto je promítána do vnějšího nepřítele.

Úpornost, jednostrannost a posedlost názorem, popsané Carlem Jungem, jež jsou tak typické pro příznivce konspiračních teorií a které doslova deformují objektivitu, vypovídají o silné nevědomé dispozici. Tato dispozice může mít vícero příčin. Může být daná komplexem, neboli odštěpením jistého obsahu od vědomé struktury, může být daná identifikací s nevědomým obsahem (neboli archetypem) a zároveň může být výrazem vývojového stádia, kdy je tento nevědomý obsah ještě nedostatečně rozrůzněn. Pokud se stane toto stadium příliš rigidním, tedy dlouhodobě „zaseklým”, změní se obsah v komplex. U konspiračních teorií jde proto zpravidla o kombinaci vícerých důvodů.

Zatímco řešení je vlastně jednoduché (t.j. odhalení viníka), jeho naplnění už vyžaduje hrdinské úsilí. Je to vlastně archetypální fantazie o hrdinovi bojujícím se sedmihlavým drakem. Pro ty, kdo věří, že americká vláda zanesla do Afriky ebolu, je porážka USA lépe dosažitelným cílem než potlačení abstraktní eboly.

Při pohledu na ukrajinskou krizi můžeme najít mnohé paralely mezi ruským přístupem k západnímu světu a konspirační teorií. Drtivá většina Rusů věří, že ve sporu o Ukrajinu jde vlastně o zápas dobra se zlem. Většina vnímá Západ jako nepřítele, který se snaží sebrat jejich kulturu, národní identitu, ale možná je i vojensky obsadit. „Fašistický“ Západ v čele s USA chce znárodnit jejich továrny a udělat z nich svého vazala, jak se nechala slyšet jedna paní na ruské NTV. Od dob studené války se ruské myšlení v mnohém nezměnilo.

Kolektivní duše národa

Ve sporu „o Ukrajinu“ hraje roli i další psychologický fenomén: Nejen kultura, dějinné úspěchy, ale také traumata a vývojové trhliny do velké míry formují to, čemu říkáme národní charakter, jazykem hlubinné psychologie: kolektivní psýché národa.

Zatímco úspěchy a posun jsou vystavovány na odiv, na nevědomé úrovni dlí potlačená bolest; říkáme, že upadá do stínu. Z evolučního hlediska má tento mechanismus smysl, protože udržuje psychický systém ve stavu zvýšené citlivosti, připraven zabránit opakování traumatu, případně zničení.

V ruské psýché má tento aspekt kulturního komplexu podobu strachu z vnějšího nepřítele v kombinaci se strachem z přijetí osobní zodpovědnosti. Tato konstelace je perfektní příležitostí pro vladaře.

Je těžké říci, do jaké míry se prezident Putin identifikuje s touto ruskou duší a do jaké míry zrcadlí její potřeby. Jisté je, že se v něm ruský národ vidí a on ví, jak si ho omotat kolem prstu.

Jako dobrý diktátor na jedné straně udržuje ideu vnějšího nepřítele a na straně druhé slibuje národu moc a sílu. Udržuje plamen ruského snu o všemocné a neporazitelné ruské říši.

Obrovská většina (až 80 procent) Rusů vůbec neočekává, že by mohla sama něco změnit, oddaně přenechává moc v rukou silných.

Ukrajinská krize přichází jak na zavolanou; kremelská propaganda působí jako mocný katalyzátor. Probouzení nacionalismu je příležitostí na odvrácení pozornosti od vážných vnitřních problémů, se kterými se Rusko potýká.

Pro ruský národní charakter je též typické, že očekává řešení od svého vladaře a tomuto plně důvěřuje. Dá se říct, že mu odevzdává vlastní moc. Většina Rusů si takto ještě stále představuje demokracii. Vůle vladaře je vlastně vůlí lidu. Policie, soudy a média pak neslouží lidu, ale vladaři. „Krym je náš, o tom se nebudeme bavit,“ řekla mi jednou ruská známá. Vnímání demokracie přes filtr studené války a ruský imperialismus je pro ně stále přirozené. Zdá se ale, že v tomto ohledu ale dochází k pomalé změně. Můžeme říci, že uvnitř ruské psýché pozvolna narůstá energie, projevuje se zvýšenou nabuzeností a semknutostí, nacionalismem, jejž pozorujeme v nedávné době.

Rivalita s bratrem

Výše řečeným se dá vysvětlit, proč padá propaganda na tak úrodnou půdu. Ani za dob SSSR se Rusové tak silně neidentifikovali s politikou Kremlu. Putin mluví ruskému národu takříkajíc z duše.

Tak jako ve vývoji jednotlivce dochází k dosažení kulminačního bodu, kdy se aktivují nevědomě obsahy, tak také národ přechází obdobím deintegrace a případně reintegrace. Zda se, že Rusové si víc než kdy jindy uvědomují úroveň, které Západ dosáhl. I když to nahlas neříkají, vidí v západním vývoji něco přitažlivého a snad i magického. Je to jako rivalita s bratrem, který se „vyšvihl“. Západ jim připomíná vlastní zaostalost, proto se vůči němu tak vymezují.

Pro Rusy je zřejmě stále těžké pochopit, jak může demokratický proces odhalit vlastní slabosti, a právě tím se posunout dál. Kritika sebe sama, potažmo kritika vlastní vlády se děje v Rusku stále jenom v náznacích.

Rusům nesmí nikdo připomínat jejich slabosti, naopak každý malý pokrok je vydáván na odiv. Úzkostná snaha zamaskovat nedostatečnost je velmi patrná. Právě proto, že je tak těžké se vyrovnat se svým kulturním komplexem, dochází v ruské psýché k štěpení, kdy je „temná část“ promítnuta na „nepřítele“ a ta pozitivní zase slouží jako návod pro hrdou identifikaci.

Rusové chápou západní demokracii dle své projekce, proto jim přijde naprosto normální představa, že si západní státy platí novináře, aby vytvořili protiruskou propagandu. Že se NATO chystá je vojensky ohrozit.

valka_10

Ruský bludný kruh

Pro ruský národní charakter je rovněž typická vysoká míra „kolektivnosti“. Ještě se málo vymanil ze stínu socialistické historie. Traumata událostí říjnové revoluce, která ještě prohloubila druhá světová válka, poválečný vývoj v Rusku vyléčil jen zdánlivě.

Novým lékem je obrácení ruské duše ke své dávné grandiózní fantazii o velkoruské síle. Ruska státní televize, kterou sleduje 94 procent ruského obyvatelstva, tuto fantazii bohatě živí. Říká Rusům, že jsou silnější, odolnější a lepší, než si sami o sobě tajně myslí. Vytváří v nich pocit, že se stačí semknout a následovat vedení mocných a všechno bude lepší.

Obrovská většina (až 80 procent) Rusů vůbec neočekává, že by mohla sama něco změnit, oddaně přenechává moc v rukou silných. Nedůvěřuje vlastní schopnosti a obává se, že svobodné rozhodování povede k chaosu. Mocní právě z této bezmocnosti těží a na ní budují svou politiku.

Je to takový bludný kruh: propaganda, která je přímo řízena a placena státními penězi, je umocňována nevědomou dispozicí ruské psýché.

Ruský národ je také odjakživa více pocitový než Západ. Komplexy, jež plodí silné emoce, tak přispívají k pořádnému nepochopení – dosahuje právě úrovně konspirační teorie, již přijímá národ jako celek.

Kouzlo a tíha demokracie

Západní státy a USA zase na oplátku démonizují Rusko. Očarován ideály spravedlnosti Západ přehlíží, že Rusko hraje svou hru o spravedlnost podle principu „vyšší bere“. Démonizace Ruska může vést k zbytečnému vyhrocení konfliktu a zintenzivnění narcistních obran. Přístup dospělý-dospělý zmírňuje konflikt. Jednota a konzistentonst sankcí Západu se ukázala jako účinný prostředek, na který Rusové slyší. Obzvlášť pak oligarchové, které mnohem víc než nacionalismus zajímají peníze.

Demokracie není stavem, nýbrž procesem. Během něj se převodem nevědomého na vědomé stává ten, kdo procesem prochází, sám sebou – individuem (proto se proces odborně nazývá individuace). Každý stát a národ si jí musí projít sám. Dochází při tom k integraci všeho minulého do přítomného vědomí, prostřednictvím dialektického střetu „starých“ zažitých principů a nových myšlenek, vhledů vznikajících pokrokem kultury. „Nové“ nemusí nutně znamenat lepší, je spíše ideálem, jenž musí být testován „naživo“.

Jestliže vnímáme demokratický proces jako pokrok, pak v něm musí docházet ke konfrontaci s vlastním stínem. Jedině sebekritika a upřímná snaha o sebepoznání může nastolit změnu. Totalitní režimy svůj stín potlačují, zodpovědnosti se brání vší silou a udržují lež, která se dříve nebo později stane iluzí bránící pokroku. Podle Platóna již Sókratés učil, že občan má doslova povinnost kritizovat svou vládu. Pro ruskou duši je nastolení této myšlenky v praxi teprve velkým úkolem.

Přechod od masovosti k individualitě je procesem vědomí, a proto není nikdy přímočarý. Jak říkal Carl Jung, podobá se spíše tápání v labyrintu. Abychom se mohli posunout, musíme se někdy vrátit zpět.

Válka názorů, jejímiž jsme svědky v posledních měsících v Rusku i v Česku, je výrazem hledání sebe sama v labyrintu demokracie. Ukazuje nám, jak důležité je hledat, porovnávat, ptát se a hlavně se nebát mýlit. I náš národ se jen pomalu individuuje, hlouběji poznává aspekty demokracie a vynořuje z kolektivity. Mnohým ruský způsob vládnutí imponuje ze stejných důvodů, jež imponují Rusům. Ztotožnění se s vůdcem a víra, že vůdce shůry sešle řešení, jsou bohužel sterilní. Hledání vladaře-spasitele je sice přitažlivou archetypální fantazií, ta ale může dojít svého završení jedině poznáním, že skutečná moc nedlí v mase, nýbrž v individuu, jež vládne “zdola nahoru,” a pro které staří Řekové tuto nádhernou a zároveň tak křehkou ideu demokracie vytvořili.

Literatura

Dubin, Boris, Chapter in: Media, Democracy and Freedom: The Post-Communist Experience (Interdisciplinary Studies on Central and Eastern Europe), 2009.

Kelin, Alexej, Interview ČT24, 6. září 2014 (volně dostupné on-line).

 

Ilustrace: Dora Čančíková

Print Friendly

Tagy

O autorovi

Vladislav Šolc

Vladislav Šolc

Vladislav Šolc (* 1972). Jungovský analytik, klinický psycholog, psychoterapeut. Vystudoval klinickou psychologii na FF UK v Praze. Momentálně působí v Glendale (Wisconsin) a Chicagu (Illinois). Autor knih Ve jménu Boha, Fanatismus v pojetí hlubinné psychologie (Triton, 2013), Archetyp Otce a jiné hlubinné psychologické studie (Triton, 2009), Psyché Matrix Realita (Amos, 2007).

  • Petr Nedoma

    V USA existuje společenost Monsanto, vyrábějící mj. GMO plodiny a celosvětově používaný herbicid Roudup. Tato společnost má takovou moc, že její bývalí manažeři nepokrytě působí ve federálním úřadu pro kontrolu potravin FDA, což je vulgární a kolosální konfilkt zájmů. Válka v Iráku byla postavena na vykonstruovaných a zfalšovaných důkazech o zbraních hromadného ničení. Pokud je toto možné v „demokratických“ USA, pak je představitelná i spousta dalších věcí.

    • Ilja

      Clanek se nesnazi naznacit, ze v zapadni demokracii neexistuje korupce, nebo ze demokracie je jakymsi idealnim zrizenim bez “zla.” Lide, zvlaste mocni, se budou chovat korpucne stale pokud jim to dovoli system. Demokracie je procesem tohoto systemu. Penize a moc maji porad velke slovo, jenomze v demokracii existuje moznost tuto korpuci odhalit a nekdy potrit. Valka v Iraku je toho prikladem. Bushovy lzi vysli najevo a take kuli tomu prohrali republikani volby. I kdyz je velka skoda, ze novinari Americanum neodhalili cele spikleni drive a mnozi se nechali zmanipulovat Bushovou propagandou, alespon je to dnes verejna informace o ktere se pisou knihy a toci dokumenty. Novinari prispeli k sesazeni Nixona. Neziskove organizace, politicka opozice a soudy v demokracii mocnym kazi plany. Clanek se snazi rict, ze demokracie funguje dobre, pokud se kazdy z nas snazi o vedomi a nastaveni zrcadla mocnym, ne jenom slepe prijimat to, co jim predklada vladar. Demokracie je jako svetlo svicky, ktere muze kdykoli zhasnou vitr. Americka i evropska demokracie se muze rychle zvrhnout v diktaturu, pokud nebudeme vsichni budovat pilire na kterych demokracie stoji. VS

  • Honza Macháček

    Tento článek mi připomíná tradiční ruskou praxi zavírání politických oponentů do psychiatrických léčeben.

    Tu a tam jedna nebo dvě věty ukážou kriticky i na Západ, ale nikdy nenásleduje hlubší rozbor, článek je zaměřen na to dokázat, že k podpoře Putina vedou Rusy jejich duševní problémy a konspirační teorie a že odmítat u nás nepřátelské tažení proti Rusku je projevem nezralosti. Dozvídáme se, že:

    1) Drtivá většina Rusů věří, že ve sporu o Ukrajinu jde vlastně o zápas dobra se zlem.
    2) Ve sporu o Ukrajinu jde o zápas demokracie s totalitou.
    3) Většina Rusů vnímá Západ jako nepřítele.
    4) Rusko je nepřítel demokracie.

    Zásadní chybu článku vidím v tom, že psycholog se tu snaží rozebírat krizi, jejíž kořeny a souvislosti jsou politické, hospodářské a společenské, a nijak se při tom neobtěžuje spolupracovat s kolegy z oborů politologie, ekonomie a sociologie. Hospodářské otázky tak naprosto přehlíží, politické redukuje na souboj demokracie s totalitou, a to dokonce bez ohledu na to, že všechny režimy nějak spojené s ukrajinskou krizí jsou formálně demokratické a že ze všech vlád, které se do ukrajinských záležitostí vměšují, jako jediná nevzešla z demokratických voleb ta ukrajinská. Namísto sociologického rozboru jednotlivých názorových skupin pak Vladislav Šolc českou společnost hrubě dělí na přátele a nepřátele Ruska, přičemž nepřátele Ruska ztotožňuje se stoupenci demokracie a kritický postoj vůči politice Západu s nekritickou podporou politiky Ruska. Ruský národ nedělí už vůbec a rovnou mluví o jeho jednotné duši, jako by jednotná duše ruského národa byla reálnější než kdysi legendární jednotná vůle sovětského lidu. K celým společnostem přistupuje jako k jednomu pacientovi ve své ordinaci (respektive, slovníkem současné psychologie, klientovi ve své kanceláři).

    Vlastní předsudky ukazuje Vladimír Šolc v odstavci, kde je vůči Západu nejkritičtější. „Západní státy a USA zase na oplátku démonizují Rusko,‟ začíná, aby došel ke spojení: „Démonizace Ruska může vést k zbytečnému vyhrocení konfliktu a
    zintenzivnění narcistních obran. Přístup dospělý-dospělý zmírňuje
    konflikt. Jednota a konzistentonst sankcí Západu se ukázala jako účinný
    prostředek, na který Rusové slyší.‟ Jak přesně se v jednotě sankcí Západu vůči Rusku projevuje přístup dospělý-dospělý? Nesnaží se naopak Západ sankcemi trestat Rusko jako rodič neposlušné dítě? A nepřipomíná nakonec Západ, když se stále dokola snaží trestat Rusko za to, že východ Ukrajiny se odmítá bezpodmínečně podrobit kyjevské vládě, dokonce malé rozmazlené dítě, které umíněně vykřikuje: „Já chci! Já chci! Já chci!‟?

    Nespolupráce Vladimíra Šolce s odborníky z jiných oborů vede k tomu, že svou vlastní odbornost používá k výkladu chybných údajů. Například neschopnost Rusů kritizovat svou vládu a potlačování jakékoliv kritiky v Rusku jsme mohli vidět na mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech, kde se promítal ostře kritický ruský film Leviatan, jehož produkci financovala ruská vláda. Veselou historkou o ruské nesvobodě je nedávný konec distribuce signálu ruské opoziční televize Dožď: přátelé i nepřátelé Ruska se tehdy shodli, že u nás by se něco takového stát nemohlo, ovšem zatímco nepřátelé Ruska to zdůvodňovali tím, že my máme svobodu a demokracii, přátelé Ruska upozorňovali, že především nemáme žádnou opoziční televizi.

    Kromě politologů, ekonomů a sociologů by se měl Vladimír Šolc pravděpodobně poradit i s filosofy. Jeho ztotožnění vývoje osobnosti dle Junga, zvaného individuace, s individualismem v opozici proti kolektivismu se podobá tomu, jak vyznavači idealistické filosofie, nejčastěji křesťané, ztotožňují idealistický, zásadový životní postoj se svou idealistickou filosofií v opozici proti filosofii materialistické; což jim nijak nebrání chovat se sami pragmaticky až bezzásadově a hromadit hmotné statky. V případě záměny idealismu morálního za idealismus filosofický jde aspoň o úplnou homonymii, Vladimír Šolc se s individuací a individualismem nechává svést pouhým částečným souzvukem.

    Pokud si správně vybavuji, co jsem se o jungovské individuaci dověděl z románového fantasy cyklu Zeměmoří od Ursuly Kroeber Le Guinové, jedinec se v tomto procesu musí nejprve vyrovnat se svým stínem, zápornou stránkou vlastní osobnosti (román Čaroděj Zeměmoří), pak najít svou animu nebo anima, obraz opačného pohlaví v sobě (Hrobky Atuanu), a potom najít své místo ve světě a společnosti (Nejvzdálenější pobřeží). Vývoj osobnosti tím nekončí, následuje ještě přinejmenším vyrovnání se se smrtí, ale jednak si nejsem jist, zda když se Ursula K. Le Guinová k Zeměmoří po letech vrátila v románu Tehanu, ještě se plně držela záměru stavět cyklus podle Jungovy teorie, anebo už se zaměřila spíše na feminismus, a za druhé se člověk se smrtí vyrovnává zpravidla až na sklonku života, takže už jde o záležitost hodně osobní, která má na působení člověka ve společnosti jen malý vliv. Individualismus, jehož přemírou trpí naše společnost, může být spíše projevem toho, že člověk ještě nezvládl ani první fázi individuace, nevyrovnal se s vlastním stínem, a jak sám Vladimír Šolc píše, promítá si ho do druhých, vidí ve druhých nepřátele, nebo aspoň konkurenty. Již druhá fáze individuace vede přirozeně k vytváření mezilidských vztahů, aspoň s opačným pohlavím, a k zapojení člověka do rodiny. Výsledkem třetí fáze pak může, i když asi nutně nemusí, být právě kolektivismus, člověk své místo ve společnosti najde uprostřed mezilidských vztahů, ve spojení s druhými.

    Představa, že po čtvrt století konzumního kapitalismu, kterému navíc předcházelo dvacet let konzumerismu normalizačního, kdy se komunistický režim udržoval u moci právě zaháněním lidí ze společnosti do soukromí, se naše dnešní silně individualizovaná konzumní společnost „jen pomalu individuuje, hlouběji poznává aspekty demokracie a vynořuje z kolektivity,‟ je hrubým politologickým a sociologickým omylem, ale že se měl Vladimír Šolc poradit s nějakými politology a sociology, to už jsem říkal.

    • Zdravíme z redakce a předáváme odpověď autora článku Vladislava Šolce:

      Dobry den,

      dekuji za Vas komentar, cas a zajem zapojit se do diskuse. Clanek rozpoutal bourlivou debatu, a chtel bych se tak tez do ni zapojit. Take si uvedomuji, ze clanek nebyl pochopen plne v mnoha ohledech. V privni rade bych chtel rici, ze s vami souhlasim ohledne toho, ze clanek prehlizi aspekty jinych vednich oboru. Prehlizi samozrejme i pohledy od jinych psychologickych skol. Je jen malym pokusem o strucny nazor (ne vedeckou studii), ktery se v ramci moznosti a daneho rozsahu pokousi divat na “valku nazoru” skrze zakladni principy dusevni dynamiky, tak jak je popisuje hlubinna psychologie. Bohuzel je proto velice omezen v mnoha oblastech, tak jak jste na to poukazal Vy. Take, samozrejme, je velkym zjednodusenim komplexniho problemu a ANO, hleda v narode osobnost, tak jako by to byl jedinec. Je ocekavano, ze toto bude brat ctenar z nadsazkou a velkou mirou hrave symbolicke predstavivosti.

      Mym zajmem a cilem nebylo odsoudit nebo patologizovat odpurce “Zapadniho” pristupu, ale najit vysvetleni pro RYZE extremni, chcete-li nadmernou adoraci teorii, ktere jsou zalozene na propagande a manipulaci, fantastickych usudcich, vire a tak dale. Odtud analogie s konspiracnimi teoriemi. Dle hlubinne psychologie je za takovy postoj, jenz spada do kategorie fanatickych presvedceni, zodpovedny nevedomy obsah (komplex, archetyp, symbol), jenz tento postoj ovlivnuje. Teto identifikace, nebo naopak projekci si ja (ego) neni vedomo. Samzrejme, ze se konspiracni teorie tykaji jedincu po celem svete; demokratickych i nedemokratickych krajin. USA je toho prikladem. Jednoduse receno, mira individuace (t.j. mira, do ktere je vedomi oprosteno od nevedomeho vlivu nevedomi) urcuje intenzitu a povahu konspiracni teorie. Proto bych v zadnem pripade nechtel, aby clanek vyvolal dojem, ze každý, kdo ma jiny, nebo svuj nazor, je nejakym zpusobem pod vlivem nevedomeho komplexu a pod.

      Clanek se tudiz nesnazi delit spolecnost na “pratelskou” a “nepratelskou” vuci Rusku, ale poukazuje na jev “prehnane“, nevedome identifikace. V druhe polovine pak extrapoluje na narod jako celek a hleda jednotny psychicky mechanismus, ktery by vysvetlil chovani narodu jako JEDINCE, obzvlaste pak jeho nekriticke prijimani kremelske propagandy a potazmo jeho nevedomou dispozici. Kdyz ke mne do ordinace prijde clovek, ktery bude tvrdit, ze ho sleduje CIA a dela to prostrednictvim civilnich letadel, jez mu preletavaji nad barakem, budu velice skepticky, zvlaste, kdyz muj klient bydli u letiste. Nektere teorie, prave ty, na ktere se clanek snazi poukazat, vykazuji podobnou extremnost, neboli jsou nasledovany s extremni zaujatosti bez toho, aby jejich nasledovatele meli zajem patrat po jejich spravnosti. (Da se rici, ze cilem clanku neni odhaleni pravdy, ale spise poukazat na to, jak a proc je dulezite pravdu hledat.) Pochopitelne, bez primych dukazu je temer nemozne se dobrat pravdy, na druhe strane demokracie ustanovuje podminky pro to, aby tato pravda mohla byt hledana, vystavena kritice, logicke analyze a pod. Pokud je tento proces zhacen a nazor prenechan jedinemu zdroji,
      ktery je ovladan vicemene statni propagandou, pak je, verim, na miste mluvit o nizsim stupni demokratickeho procesu, jimz si narod prochazi. Vyssi stupen demokracie nefunguje na principu pravdy, ale na principu kontroly. Tim, ze jedna strana kontroluje druhou a osvetluje takreceno jeji stinove motivy, je umozneno uvedomeni a zmena. I kdyz je jedna nebo druha strana silne identifikovana se svou ideologii (viz USA), demokraticky proces, jestlize funguje spravne, tyto motivy transcenduje. Proto napriklad v USA Republikani prohrali volby…

      Zcela s Vami soulasim, ze Individualismus je prekazkou individuace. Je
      jenom dalsim -smem, ktery muze vtahnout jak jedince, tak narod do sve lecky. To same plati pro nabozensky fanat-ismus, nebo material-ismus. To je samozrejme na delsi debatu. [Tady bych si vas dovolil odkazat na moji posledni knihu Ve jmenu Boha.] Clanek nema za cil klast rovnitko mezi demokracii a individuacii, jenom vyslovuje, nebo spise implikuje nazor, ze demokracie je zivnou pudou individuace, protoze umoznuje nastavit nevedomi zrcadlo a ziskat tak nahled do vseho toho, co vyvoji brani. Vas priklad filmu je velice trefny. Demokracie musi neustale ukazovat stin a branit se identifikaci, nebo oprese moci. Jestlize demokracie funguje spravne, tak nam musi umoznit soudit politika,
      policii i soudce. Musi nam umoznit vymenit “nove” za “stare” a dat vsem moznost se na teto zmene podilet. V Rusku, je toto jeste jenom v plenkach. Zastavam nazor, ze cim vice individuaovanych jedincu, tim vice individuovany narod. Podivejte se jenom na to jak Rusove nedokazali diskutovat na tema Pussy Riot…

      Vase uvahy na tema individuace jsou zajimave. Souhlasim s tim, ze jak vyrovnavani se se smrti, tak nachazeni hlubsiho spojeni s druhymi (tedy laska) je soucasti individuace. Konzum a imperialismus (jak americky, tak rusky a pod) jsou projevy stinu. Stin je nevyhutny ingredient individuace, je hadem v raji, neni ale individuaci samotnou. nesouhlasim s vami, jestlize se snazite naznacit, ze demokracie neni procesem, resp. neumoznuje proces vynorovani se z kolektivity (participation mystique, tedy nevedome identity). Verim, ze demokracie je zatim tim nejlepsim vynalezem, ktere lidstvo ma jakozto prostredek “masove” individuace. Pokud funguje spravne, tak otevira moznost dialogu, slyseni z druhe strany, ne potlacovani a ubijeni hlasu opozice, jak se tomu deje jeste v mnohych ne-demokratickych krajinach.

      S pranim hezkeho dne
      Vladislav Solc

      • Jestli ono to není o hodně jednodušší. Kdo byl někdy v Belgii, zejména pak v Bruselu, poučil se, že i když obě jazykové komunity žijí vedle sebe a mezi sebou, vůbec se spolu nebaví. Existuje studie od telefonních operátorů, že si ty dvě jazykové skupiny mezi sebou netelefonují. V biologii se za odlišné druhy považují i skupiny organismů které sice plodí potomstvo ale za normálních podmínek se spolu nepáří……

        Koneckonců kdo by to měl pochopit lépe než obyvatelé české kotliny, kde si pamětníci stále ještě dobře vzpomínají, že ve smíšených rodinách německá větev česky neuměla.

        Podle mých studentů z Ukrajiny po vypuknutí konfliktu řada lidí, kteří běžně mluvili rusky, začala mluvit už jen ukrajinsky.

        Říkává se, že krev není voda ale – podle těchto pozorování je to spíše tak, že rodný jazyk, nebo dokonce i jen cosi jako obtížně definovatelná národní sounáležitost, je dar a prokletí jehož působení jednotlivec sotva dohlédne. A mechanismus jejího vzniku je hluboko v přirozenosti živých organismů.

        • Ilja

          Dobry den,
          Vas poukaz na narodni sounalezitost je velice trefny. Podle Carla Junga je tato sounalezitost zalozena na nevedomych vazbach, ktere on nazval archetypy. Tyto archetypy jsou jak materialni povahy, ktera je predavana geneticky, tak ne-materialni, tedy psychicke povahy, medium ktere, je kolektivni nevedomi. Veril, ze v tomto nevedomi existuji “vrstvy” psyche, ktere na zklade spolecnych nevedomych obsahu hierarchicky sdruzuji rodinu, klan, narod, rasu a tak dale, az do hloubky k “uhlikove” postate. Je otazkou, co zpusobuje silu teto sounalezitosti. Vidime preci, ze (cesky, i slovensky) narod je v tomto smeru pomerne dost rozdelen a jeho vetsi cast s ruskou politikou preci “nesounalezi.” Dle hlubine psychologie jsou to prave nevedome faktory, ktere umocnuji nazory a postoje. Obecne plati, ze cim vice je jedinec, nebo, spolecensky utvar, uzavren ve sve ideologii, tim silneji bude lpet na teto ideologii i emocionalne. Jako priklad uvedme fundamentalisticke spolecnosti v USA, kde je neochota prijmout opacny nazor zalozena na predem definovanych zakladnich (fundamentalnich) nazorech, jez jsou ustanoveny jako bozska dogmata. U otazek, jez jsou mene “sakralni” je pak zmena postoje pruchodnejsi. U krajin, ktere byli kulturne takrka jendotne (jako predvalecne Nemecko, predvalecna Korea a pod) sme mohli pozorovat vyrazny ideologicky rozchod pote, co byla nastolena v jedne “pulce’ ideologicka jednostrannost. Jednostrannost, tedy nevedoma identifikace, je prirozenym vychodickovym stavem (jak ontogenitcky, tak fylogeneticky), ktery muze byt prekonan vedomou integraci protikladu. Demokraticky proces pro toto otevira dvere. Vidime, ze v Rusku je velice silna nazorova jednostrannost, nebo chcete-li sounalezitost, snad prave proto, ze narod neni dostatecne pripraven podrobit si ji vedome kritice. Dekuji za Vas cas a nazor, Vlado Solc

          • Nechci se do toho příliš zahloubávat, zejména proto, že mi schází oborový slovník. Zabývám se samoorganizací. Podle mne ta napřed přijde sdružování a teprve poté skupinová ideologie. A vazbou toho sdružování je primárně společný jazyk a sekundárně též jakási vnitřní (řekněme kulturní) sounáležitost, nicméně ne zcela vyslovená a definovaná.
            Vůbec bych se nedivil, kdyby důvodem k českému efektivně vlažnějšímu přístupu k jakékoliv ideologii (to je to, co pozorujeme) a národní sounáležitosti byl fakt, že český stát je definován geograficky a ne národně. Ostatně stejně jako Belgie a jako bývaly definovány mnohé státy Evropy do poloviny 19. století. Samozřejmě pokud národ fyzicky rozdělíme (Německo, Korea), dojde k tvorbě odlišností. Ale, jak je vidět právě z Německa, mnohé se rychle vrátí, jakmile fyzické oddělení pomine.
            Soukromě – bez nějaké hlubší znalosti a výzkumu – si pro svou osobní potřebu běh světa vysvětluji takto: Existence příliš velkých národních států je přirozeným zdrojem velkých válek. Protože v tak velkých skupinách už nefunguje dost dobře ta neartikulovaná soudržnost – kromě jiného i jazyk je silně kanonizován a zjednodušen – a ony se musí spoléhat na tu artikulovanou. A ta se pak nutně musí omezit na ta nejjednodušší hesla která všichni chápou stejně. A heslem nejsrozumitelnějším je výzva k agresi proti společnému nepříteli.

  • Pingback: simpleNewz - Vesmír RSS Feed for 2014-10-22()

  • Pingback: Válka názorů – kritika - Vesmír()

  • Pingback: Válka názorů – pokračování dialogu - Vesmír()

  • Čestmír Berka

    A co takhle rozbor „Ukrajinců“ a jejich příznivců? Zde se nám zase chce vnutit názor, že je jakási do Evropy mířící Ukrajina a nebýt ruských přistěhovalců a podpory Ruska, je národ jednotný. Dokonce i označení občanská válka je nepřípustné.

    • Ilja

      Dobry den,

      pouze pro upresneni: ja se nepokousim zadne nazory „vnucovat,“ pouze je vyslovuji. Prosim prectete si me dodatku v diskuzich, tez clenek Pokracovani dialogu: http://vesmir.cz/2014/12/21/valka-nazoru-pokracovani-dialogu/. Ukrajina pochpitelne prezentuje nazory ze sveho pohledu. Najdeme zamlzovani, vylucovani faktu, lzi a tak dale. V clenku jsem se pokusil ukazat hlavne pozitivni vliv demokracie na prisun rozdilych informaci. To plati jak pro Rusko, tak Ukrajinu a cely svet. V Rusku prevazuji informace, ktere predestira Kreml, prave proto, ze Putin financne a idologicky ovladl zemi. Radovi rusove ani netusi, ze na UA prudi kolony ruskych tanku, ze tam vojaci valci „na dovoleny,“ nebo se domnivaji, ze za poklesem cen ropy je konspirace zapadu. Identifikace z vudcem, ideologicka jendotnost, mala dostupnost informaci a tak dale (viz clanek) preji konspiracnim teoriim. Ani USA, (krajine ktera ma nejvetsi pocet patentu, nobelovych cen a ze sta svetove nejlepsich univeriz jich ma pres 30) neni vuci konspiracnim teoriim immuni. Demokraticky system do velke miry zabezpecuje, ze se tyto jednoduse nestanou narodni idologii. Valka v Iraku je prikladem, kdy americky narod podlehl konspiracni teorii prezentovanou prezidentem Bushem. Dopady by vsak byli mnohem horsi, kdyby byli USA ideologicky izolovane jako Rusko a kdyby Bush mohl vladnout casove a mocensky neomezene. Dekuji, VS

  • Pingback: Bojíme se tmy. A přistěhovalců. - Vesmír()