Muzikoterapie – ani všelék, ale ani šarlatánství

Hudba? Všelék. Léčba hudbou? Šarlatánství. Oba názory se střídají po celé věky, kdy jsou léčebné účinky hudby více či méně využívány. Také dnes má muzikoterapie své oddané stoupence i kritiky. Jedno je jisté: nejde o žádnou nově objevenou módní alternativu, ale mnohdy o skutečně účinnou pomoc.

Již biblickému králi Šalamounovi údajně skýtala Davidova hra na harfu úlevu od depresí, ozdravné a osvobozující účinky hudby se staly součástí teorií a učení starověkých myslitelů. Později, v 17. století, vznikla koncepce, podle níž hudební vibrace z lidského organismu vypuzují škodliviny. Autoři cíleně zacházeli i s faktem, že podstatnou součástí hudby, jejího vnímání a působení je rytmus, takže se pro její co nejsilnější efekt vytvářely speciální skladby.

Horší časy přišly pro muzikoterapii v 19. století, kdy se stala jednou z „obětí“ nekompromisního důrazu na exaktní vědy, ačkoli i tehdy se občas objevovaly studie zabývající se vlivem hudby na činnost organismu.

Lekce hudby, kresba na antické váze, 510 př. Kr.

Public Domain

„Renesanci“ využití hudby v medicíně tak trochu paradoxně přinesly v minulém století teorie a praktiky vycházející z psychoanalýzy, konkrétně zejména z teorií C. G. Junga. Muzikoterapie se stala poměrně rozšířenou doplňkovou metodou, po založení muzikoterapeutického institutu ve Švédsku u některých diagnóz i metodou hlavní.

V současnosti existuje ve světě i u nás celá řada muzikoterapeutických institutů, asociací a různých jejich odnoží, větví. A stále pokračuje detailnější propracování jednotlivých metod, mechanismů jejich uplatňování u konkrétních obtíží klientů a pacientů.

I mnozí skeptici se stávají otevřenější

Markéta Gerlichová bezesporu patří k těm nejpovolanějším, kteří mohou vzhledem ke svým četným zkušenostem shrnout, jak se tomuto oboru daří si získat prestiž i v odborných kruzích. Zatupuje totiž ČR v Evropské muzikoterapeutické konfederaci, dlouhodobě působí na Klinice rehabilitačního lékařství 1. lékařské fakulty UK jako muzikoterapeut, fyzioterapeut a speciální pedagog. Kromě toho se jako jedna z mála tuzemských specialistů zaměřuje také na tzv. neuro-rehabilitační muzikoterapii. V tom navázala například na Noemi Komrskovou, která se úspěšně věnovala zavedení muzikoterapie při fyzioterapii spastických dětí v dětských léčebnách.

Markéta Gerlichová připouští, že i dosud, kdy se do značné míry otevřely cesty i ne zcela standardním a zavedeným lékařským postupům, nejsou jim zdaleka všichni odborníci nakloněni. Nicméně díky tendenci zavádět na Klinice rehabilitačního lékařství ucelenou rehabilitaci, i muzikoterapie si postupně v tomto „celku“ budovala respektované místo, měla šanci předvést své přínosy a dál své jméno posilovat. Markéta Gerlichová připouští, že u některých odborníků sice jistá nedůvěra přetrvává, ale i odtažitost mnohých z nich se po sledování výsledků „obměkčuje“.

Celkově podle terapeutky platí, že lékaři pracující v rehabilitaci patří mezi ty „otevřenější“. Mimo jiné i díky tomu, že prostřednictvím muzikoterapie lze odhalit a odstranit psychosomatické příčiny některých problémů, které po „klasické“ léčbě přetrvávaly a málokteří lékaři byli ochotni je brát v potaz.

Před časem líčila případ klientky, která dlouhodobě trpěla velmi silnými jednostrannými bolestmi zad, a lékařům se stále nedařilo odhalit příčinu. Po řadě bezvýsledných pokusů se bez velkých nadějí na úspěch ocitla u Markéty Gerlichové, kde si v rámci muzikoterapie „vybavila a znovuprožila“ trauma při necitlivém přeučování z levé ruky na pravou. Po doporučení se rozhodla opět psát levou rukou, což se velmi rychle naučila – a stejně rychle odezněly i bolesti zad.

Takže: Osvěžení ducha, nebo i těla?

U skeptiků nutně vyvolává nedůvěru především situace, kdy je muzikoterapie prezentována jako všelék téměř na veškeré tělesné i psychické obtíže.

Spíš budou akceptovat její vliv na nemoci psychické. Vezměme v potaz, že téměř každý z nás, když se chce uklidnit, potěšit, na chvíli v rámci možností pozapomenout na starosti, tak si pouští hudbu, k níž má vztah. Celý život objevujeme skladby, které na nás z nějakého důvodu dobře působí, a cítíme se díky nim lépe. Je tedy logické, že například pro lidi s depresemi, neurózami apod. může být hudba přinejmenším vhodnou doplňkovou metodou.

Louis Gallait – Power of Music, 1852.

Public Domain

Úspěchy muzikoterapii nelze upřít u autistických osob, především dětí. I to má svoji logiku. Již v dávných časech učenci poukazovali na to, že hudba proniká do hlubokých vrstev osobnosti, a to leckdy snáze, přesněji řečeno jinými cestami než řeč. Prostřednictvím hudby a zasvěceného výběru konkrétní metody lze navázat komunikaci i s těmi, kteří se jinak před vnějším světem uzavírají.

Zejména u těchto a podobných diagnóz může muzikoterapie sloužit nejen jako léčebná či podpůrná metoda, ale také jako metoda projektivní – k diagnostice při sezeních, kdy pacienti získají díky vhodně vybrané hudbě prostor pro vyjádření pocitů či o sobě vypovídají vlastním hudebním projevem.

Specifickou roli může sehrát hudba u lidí postižených demencí včetně Alzheimerovy choroby. Neurolog Oliver Sachs uvádí četné případy, kdy se hudba a muzikoterapie staly vlastně jedinými prostředníky mezi světem a jinak zcela oslabenou myslí člověka s postiženými řečovými, kognitivními i řečovými funkcemi.

Muzikoterapie při léčbě duševně zaostalých.

Public Domain

Popisuje také případ muže, u něhož se po mozkové příhodě projevila těžká expresivní afázie, zcela ztratil schopnost řeči. Jen velmi málo pomohla intenzivní logopedie – zpaměti si nebyl schopen vyvolat jediné slovo, takže vedení příslušného ústavu nad ním „zlomilo hůl“. Pak se ale zcela náhodně nabídla muzikoterapie. Muž si postupně vybavoval více a více slov písní, v určité fázi následně začal opět být schopen alespoň elementárně slovně reagovat na své okolí.

Bez všech pochyb hudba pomáhá rozvíjet či napravovat pohybové schopnosti. „Poslech hudby není jen záležitostí sluchu a emocí, ale také motoriky. Hudbě nasloucháme skrze své svaly,“ napsal F. Nietzsche. Svým způsobem je to široce přijímané tvrzení, v muzikoterapii se ostatně využívá i kombinace s pohybem, podle konkrétních podmínek a cíle hudba více či méně založená na dominanci rytmu, nebo na zklidňujících melodiích.

Hudba má schopnost člověka zklidnit a uvolnit, proti ji lze vhodným způsobem využívat jako pomocníka při obtížích s krevním tlakem, svalovým napětím, dýcháním…

Vše nevyléčí, přeceňovat nelze

Muzikoterapie dnes zahrnuje širokou škálu metod, které zde není třeba podrobně popisovat. Může se jednat o receptivní postupy založené na pouhém pasivním poslechu a jeho případné následné interpretaci, nebo aktivní hudební projevy. „Sezení“ mohou být individuální i skupinová, opět podle stanoveného cíle a situace klienta. Stejná kritéria platí při rozhodování, zda volit formu instrumentální nebo vokální, zda využívat jen hudby nebo písní i se slovy. Mimo jiné to znamená posoudit, nakolik je třeba zapojit jednotlivé složky – percepční, emocionální, motorickou nebo i kognitivní atd.

Muzikoterapie nabyla tolika směrů, metod a forem, že při jejich znalosti a správné volbě nesporně může mít pozitivní účinky. Určitě není všelékem pro každého a na cokoli, snad jediným opravdovým rizikem jejího uplatnění by bylo přeceňování jejích možností a spoléhání pouze na ni tam, kde by se měla uplatňovat jen se vší skromností.

To ale skuteční odborníci snad nedělají, natož aby k tomu nabádali své klienty. A ti, kteří nejsou skutečnými odborníky, se vynořují ve všech oblastech a všude je třeba vůči nim zachovávat patřičnou obezřetnost.