Etuda pro výjimečnou mysl

PŘEDEHRA

Doktor Stephenson se mírně předklonil a konejšivě se usmál. „Pověz mi, Mandy, co cítíš, když přepínáš mezi svými implantáty?“

Dívka naproti němu stále mlčela.

„Rodiče si o tebe dělají velké starosti.“

Nedočkal se žádné odpovědi.

Nebyl překvapen; obyčejně bylo obtížné ji rozmluvit. Tiše sedávala schoulená v křesle jako nějaké vystrašené zvířátko. Teď na ní ovšem bylo cosi odlišného. Doktor Stephenson začínal mít podezření ohledně důvodu této sotva patrné proměny.

„Mluvím s Mandy?“ zeptal se s přísným výrazem.

„Ne,“ odvětilo děvče vzdorovitě.

„Rád bych si teď poslechl její názor.“

„Proč? Je to taky můj zatracený život! A kdo se kdy stará o moje názory?! Nikdo!“

„Slibuji, že tě vyslechnu. Ale nejdřív si potřebuji promluvit s Mandy.“

Po krátké odmlce se znovu ozvala: „No dobrá.“

Dívka se proměnila před jeho očima. Nešlo o nijak dramatickou změnu, dokonce by si jí na první pohled ani nemusel povšimnout, ale už znal její příznaky. Dívčino vzezření se pozměnilo. Její ramena poklesla, trochu se nahrbila. Svalové napětí se zvýšilo, jako by se ocitla skoro ve křeči. Zdála se nervózní, úzkostlivá, ale zároveň nepřítomná.

„Mandy,“ řekl tiše, „pamatuješ si mou otázku. Prosím, odpověz.“

Ilustrace Dora Čančíková

MANDY & BECCA

Lístky trávy se rytmicky pohybovaly ve větru. Amanda Burnhamová seděla na trávníku a soustředěně je pozorovala. Jejich pohyb byl nepravidelný, závisel na rozmarech větru, ale dovedla v něm rozeznat opakující se vzory. Byly vlastně docela jednoduché; nebylo by těžké je zredukovat na několik základních křivek. Ale způsob, jakým se prolínaly a měnily, byl pokaždé jedinečný. Každý záchvěv větru byl sám o sobě neopakovatelný, ačkoli větších vzorů nebylo mnoho.

Jako v hudbě, pomyslela si. Jen pár základních tónů, ale dejte je dohromady a získáte unikátní melodii. Ale v ještě větším měřítku se vzory opět podobají a opakují. K vítězství nad nimi byste potřebovali dílo mnohem složitější, než jaké kdy bylo zkomponováno.

Neuvědomovala si, že na ni někdo hovořil, dokud matka nevešla do jejího zorného pole a nepoklekla vedle ní.

„Je čas vyrazit do nemocnice, Mandy,“ zopakovala. Teď už si jí Amanda všímala, ale stále tak docela nechápala. Do jaké nemocnice? Proč? Znovu se zahleděla na kývající se lístky. Téměř si znovu získaly její plnou pozornost, ale matka ji vyrušila: „Pojď už, prosím.“

Matčina tvář působila nějak jinak než obvykle. Její výraz byl zvláštní. Ale Mandy si nedokázala představit, co to znamenalo, ať už se snažila sebevíc.

Do jaké nemocnice, chtěla říci, ale zůstala zticha. Slova se jí jaksi zadrhla v krku jako tak často, když zvažovala promluvit. Amanda jen vstala a následovala matku do auta.

*

Paní Burnhamová pevně svírala ruku svého manžela, zatímco čekali na chodbě vedle operačního sálu.

„Jen doufám, že jsme neudělali chybu,“ pravila ochraptěle.

Muž konejšivě stiskl její dlaň. „Uvidíš, že to bude dobré.“

Přerývaně se nadechla. „Máš pravdu.“

Mezitím chirurgové jen pár metrů od nich pečlivě naváděli robota operujícího mozek Amandy Burnhamové.

Museli čekat tak dlouho! Podle zákona nesměl být zákrok proveden, dokud pacient nedosáhl věku nejméně čtrnácti let. Od Amandiných deseti, kdy se Burnhamovi dozvěděli o metodě implantátů pomáhajícím lidem s poruchami autistického spektra lépe komunikovat, rozeznávat emoce ostatních a vyjadřovat pocity a myšlenky, se tento typ zákroků ukázal ještě efektivnější, než si původně dovolovali doufat.

Ale stále jim bylo na omdlení, když hlavní chirurg konečně vyšel ze dveří. A pak se usmál.

„Všechno šlo podle plánu, nenastaly žádné potíže. Podle předběžných testů pracuje implantát tak, jak má. Víc se nicméně dozvíme až během několika příštích dní.“

Burnhamovi stěží vnímali jeho poslední věku. Už v tu chvíli se drželi v pevném objetí, téměř v slzách, myslící na svou malou holčičku. Věkem byla již náctiletá, ale pořád jejich malá holčička, a to nejen v jejich očích; nikdy se nechovala jako dospívající. Nikam nezapadala, trávila všechen čas sama, málokomu rozuměla.

To by se teď mělo změnit.

Ještě dlouhou chvíli jako sousoší stáli ve slabě osvětlené nemocniční chodbě, tiší, šťastní, zbaveni pochybností.

*

„Bohužel nemůže být zapnutý nepřetržitě. Nejlepší je naučit se ho zapínat ráno a vypínat před ulehnutím ke spánku. A také…“

Paní Burnhamová nepřítomně naslouchala pokynům. Slyšela je už možná stokrát. Nemohla se dočkat, až skutečně uvidí účinky implantátu v praxi. Svírala deku tak pevně, až jí zbělely klouby.

I Mandy poslouchala. Její matka nedovedla poznat, zda je dcera šťastná, nervózní nebo cítí něco docela jiného, a byla nedočkavá to zjistit. Mohla by už každou chvíli!

„Tak co, Amando, zkusila bys to, jak jsem tě učil?“ usmál se lékař.

Dívka se nerozhodně podívala na své rodiče.

„Zapni to, prosím,“ řekla paní Burnhamová téměř šeptem.

Její dcera poslechla. A otevřel se před ní celý zbrusu nový svět.

*

Trvalo ještě týdny, než si Mandy zvykla na svůj implantát. Zpočátku se bála ho vůbec zapínat; vše se zdálo tak jiné a přitom stejné jako dřív! Působilo to strašidelně a matoucím dojmem. Jakmile si přivykla, začala Amanda zkoušet svou vylepšenou osobnost v situacích, které ji dříve odpuzovaly či děsily. Teď už na ni takový dojem nedělaly. Najednou byla tak sebevědomá! Oproti dřívějšku se stala bezmála upovídanou. Její rodiče byli nadšeni – a ona sama, k vlastnímu překvapení, se přistihla, že také cítí tu zvláštní pýchu na svou proměnu.

Pokud stimulování některých částí jejího mozku, podněcování ho k utváření nových synapsí a jejich posilování, dovedlo ji přimět se cítit tak sebevědomě a už ne osaměle, co jiného by to pro ni ještě mohlo udělat?

Jednoho odpoledne, necelé čtyři měsíce po operaci, cvičila na housle a náhle dostala nápad. Ještě ten večer ho přednesla rodičům.

„To rozhodně nepřipadá v úvahu! Je to příliš riskantní, měj rozum,“ říkali – a tak dále. Mandy to očekávala a trvala na svém. Stále si pamatovala okamžiky ze dne před operací, jemné lístky ve větru a melodii skrytou za nimi, tu, na niž se pokoušela dosáhnout, ale selhala. Potřebovala otevřít dvířka do tohoto světa – a byla rozhodnutá to nenechat být, dokud neuspěje.

Nakonec, po zdánlivě nekonečných týdnech přesvědčování, slz, hádek a rozhovorů s doktory, se její rodiče vzdali.

Když Mandy toho večera vypnula implantát, padl na ni náhle hrozný strach.

Tohle vážně dokázala ona? Pamatovala si své rozmluvy s rodiči, vypočítávání argumentů pro, dokonce křičení na matku i otce! Tohle přece nemohla být ona. Z těch vzpomínek ji mrazilo.

Ale dosáhla toho, co chtěla, nebo ne? Nebylo to dobře?

Té noci nedokázala vůbec usnout. Ráno se cítila velmi unavená a zároveň neklidná. Vzpomínky na vlastní chování ji pronásledovaly po většinu noci, ač věděla, že neudělala nic špatného a nejspíš na tom všem příliš nezáleželo.

Jakmile opět zapnula svůj sociální implantát, tyto pocity promptně vystřídalo zděšení nad tím, že strávila skoro celou noc jen přemýšlením pořád dokola nad takovou bláhovostí! Pod vlivem implantátu skutečně byla jiná – lepší, jak jinak! Bez něj ji dokázaly pohltit nepodstatné detaily, o nichž si pak dělala dalekosáhlé starosti. Veškeré její pochybnosti a obavy z předešlé noci se teď zdály tak bezvýznamné!

Na jednom ze svých pravidelných sezení s psychologem z nemocnice Amanda uvažovala o tom, že se mu o svém zážitku zmíní, ale pak ten nápad zavrhla. Ještě by si myslel, že jí přeskočilo! Během návštěv sice musela implantát i chvílemi vypínat, ale stejně mu o tom neřekla – tentokrát souhlasila s názorem svého „druhého já“. Ale často se jí stávalo, že sama sobě zkrátka nedovedla porozumět – její vlastní rozhodnutí, pocity či rozhovory jí nedávaly bez implantátu smysl, jako by zapínal nějakou úplně novou součást její osobnosti.

Je to vlastně docela legrační, pomyslela si, když ho opět zapnula. Když si představím samu sebe jako nového člověka! Měla bych mít vlastní jméno…

Udělala to jen pro legraci, ale tajně se přejmenovala na Beccu. To jméno se jí líbilo, na rozdíl od Mandy nebob Amandy – to bylo tak fádní!

Já jsem Becca, zopakovala neslyšně a usmála se.

HENRIETTA

Ve chvílích, kdy měla zapnutý svůj hudební implantát, Amanda Burnhamová sotva kdy myslela na něco jiného než hudbu. Byla všude a ve všem. Přesně jak žádala, implantát u ní navozoval specifický typ synestesie, kdy dokázala vnímat jakýkoli vjem jako zvuk. Barva matčiných vlasů zněla jako vodopád s náznaky Vivaldiho Léta. Tráva za domem jí připomínala raného Stravinského. Lístky skutečně vykonávaly cosi jako balet. Ovšem když byl vítr silný, trávník nemohl být ničím jiným než těmi nejchaotičtějšími, nejvíce vizionářskými kousky Šostakoviče.

Ze začátku byla těmi dojmy zaplavena, ale postupně se naučila do jisté míry ovládat svůj nový způsob vnímání. Byl to svět, na nějž nikdy předtím nedokázala dosáhnout a do něhož vždy toužila proniknout; teď to bylo tak snadné! Hrát na housle a klavír skladby, které se dříve naučila, se nyní zdálo strašlivě jednoduché. Dokázala se snáz naučit i mnohem složitější, ale to nestačilo. Všude kolem bylo tolik vzrušující hudby a zdálo se, že jí nikdo nevěnuje žádnou pozornost. Žádná člověkem vytvořená hudba, kterou kdy slyšela, se ani nepřibližovala dojmu, jak nádherný je zvuk podzimu nebo jak překvapivě zněly tóny zaprášeného knihkupectví.

Ona jim to všem ukáže.

*

Zabralo jí pouhé týdny dokončit svou první skladbu, krátké experimentální houslové sólo – zatím nepříliš ambiciózní etudu. Vůbec neočekávala vzrušení, které tím vyvolala u svých rodičů a učitelů, ani že to rodiče povede k najmutí skvěle hodnocené soukromé učitelky hudby. Ona ji ovšem již brzy přestala potřebovat. Když učitelka odcházela, připustila, že nikdy nevyučovala talentovanějšího žáka.

A ona pociťovala stále větší potřebu se odlišit od svých obyčejnějších, hudebně méně nadaných já. Rodičům to ovšem rozhodně nemohla předložit takto. Přišla proto s odůvodněním, o němž věděla, že mu nebudou moci vzdorovat.

„Jako skladatelka chci používat pseudonym,“ oznámila jim. „Budu působit pod jménem Henrietta. Zní jako písek na břehu jezera, kam jsme jezdívali na dovolenou. Bývala jsem tam hrozně ráda, ale nikdy jsem to předtím nedokázala říct.“

S uspokojením zaznamenala, že je to dojalo víc, než by mohlo cokoli jiného.

Henrietta vnímala slabé jiskřivé tóny jejich pohnutých výrazů.

MANDY

Někdy byly Becca či Henrietta chvílemi unaveny samy sebou. Tehdy se opět stávala starou Mandy; neschopnou dost dobře vyjádřit své pocity a zapojit se mezi ostatní, ale plná znovuprožívaných vzpomínek z jejího života jako ony. Bylo to zvláštní. Vše, co dělala se zapnutými implantáty, působilo jinak, když je měla vypnuté. Často byla dokonce vyplašená vlastní odvahou či nápady.

Některé vzpomínky ovšem i bolely.

Matčin vřelý úsměv, když si s ní povídala jako s Beccou.

Pyšný výraz na otcově tváři, když jako Henrietta dohrála svou první vlastní skladbu.

Věděla, že ji odjakživa celým srdcem milovali. Ale teď ji měli nejraději, když nebyla tak docela sama sebou; vylepšená, augmentovaná, zkrátka lepší ve všem.

Becca občas dokázala dělat problémy a chovat se netrpělivě, tvrdohlavě nebo neposlušně. Nakonec jí ale vždycky odpustili, objali ji, povídali si s ní, vzali ji do kina…

V okamžicích, kdy byla Henriettou, se jí ze vzpomínek zdáli poněkud zdrženliví, dokonce trochu vystrašení, ale obdivovali ji tak jako nikdy dřív.

Vždyť já jsem tady, chtělo se jí říci bez podpory jakéhokoli implantátu. Pokaždé se na rodiče zadívala, slova toužící z ní vyjít. Tohle jsem já. Copak mě nemáte takhle rádi?

Nikdy se však nedokázala přimět to doopravdy říci.

BECCA

Na nočním městečku bylo cosi tragicky krásného. Becca se na něj dívala z výšky, sedící na starém železničním mostě a kolébající nohama nad propastí. Takhle ho dokázala přehlédnout od jednoho okraje ke druhému. Zářící pouliční lampy. Rozsvícená okna. Pomalu se pohybující auta a občasný chodec.

„Jsou všichni tak normální,“ přerušila ticho. „Tak zatraceně normální. S těmi svými prachobyčejnými životy, od devíti do pěti, uspořádané rodiny, drobné hříchy a lži. Jak to můžou vydržet?“

Gary se letmo ušklíbl. „To skoro zní, jako bys jim záviděla!“

„Sklapni.“

Sklepala popel ze své cigarety. Měl pravdu, jak jinak, ale raději by zemřela než to nahlas připustit.

Dělalo se jí z toho skoro fyzicky špatně. Všichni ostatní věděli, kým byli. Od narození do smrti měli jen jediný život a dokázali si s tím dobře poradit. Zato ona bývala zmatená, kým vlastně je. Když před časem přestoupila na normální školu, začala si veřejně říkat Becca – jen přezdívka, vysvětlila svým rodičům. Tvářili se trochu ustaraně, ale její komunikativnost je znovu a znovu ujišťovala, že je všechno v pořádku.

Ve skutečnosti nic nebylo v pořádku.

Přivřela oči a vybavila si své zatím poslední vystoupení: Oslněná špatně nasměrovanými světly, vnímající publikum jen jako do dálky se táhnoucí temnotu vyplněnou podivnými lidi připomínajícími tvary, ale nevěnující pozornost ani jednomu; hraní bylo všechno. Dokázala se dokonale soustředit. Cítila se mimo čas a prostor, uzavřená v samostatném světě hudby, dokud neskončila. Uplynula chvíle přechodného ticha, následovaná vzrušeným tleskáním. Všichni říkali, že měla našlápnutou cestu přímo do Carnegie Hall.

A ona s tím byla plně spokojená, ale ze všeho nejvíc toužila po dalším vystupování, cvičení a skládání. Její jméno bylo Henrietta.

Krátce nato byla vyděšena vzpomínkou na sál plný lidí a taková očekávání, když se opět stala starou Mandy.

Následujícího dne, se sociálním implantátem zase zapnutým, záviděla Henriettě a byla znechucena Mandy.

Uvědomila si, že nic už nikdy nebude v pořádku.

„Zatraceně,“ vydechla, když ze zapalovače vylétla jen slabá jiskra a neobjevil se plamen. Becca se otočila ke Garymu. „Nemáš svůj?“

Byla vděčná za jeho přítomnost. Rychle spolu začali trávit čas ve škole i mimo ni, oba trochu odlišní od ostatních. Gary si pořád ještě nebyl jistý svou sexualitou, sdílel domov se silně neurotickou matkou a doufal, že už nikdy neuvidí svého otce. Představil Becce Led Zeppelin a Pink Floyd. Docela si je oblíbila, což učinilo její život ještě komplikovanějším. Henrietta se snažila vzpomínky na jejich písně potlačit, vybavovat si je pro ni bylo téměř bolestivé. Vzpomínka na její nechuť se nepříjemně tloukla s názorem Beccy. Dokonce se začaly i jinak oblékat; Henrietta se nejlépe cítila v dlouhých sukních a blůzách s límečkem u krku, zatímco Becca, možná jen ze vzpoury, nosila punkové oblečení. Mandy, nesvá a úzkostlivá ve středu pozornosti, zůstávala u džínů a mikin.

Zatraceně. Nic už nebylo normální. Někdy si dokonce připadala, že s nimi soutěží. Rodiče si změny samozřejmě povšimli. Nedokázala o tom s nimi ovšem mluvit. Bylo by to divné a trapné pro Beccu, téměř nemožné pro Mandy a nedůležité pro Henriettu.

Naštěstí měla alespoň Garyho.

Vdechla kouř a chvíli jej převalovala v ústech, než jej opět vypustila. „Je to bizarní, víš? Mít takhle nějak… rozpolcenou osobnost. Jednou jsem zaslechla rodiče mluvit o tom s doktorem. Řekl jim, aby si nedělali starosti, že prý část pacientů tohle zažívá a pak to prostě vymizí… což znamená, že já jednou prostě vymizím.“

„I kdyby to byla pravda, proč nenecháš zmizet ty druhé?“

„Nejspíš to takhle nefunguje. Nejsem ta… původní. Ale…“

Ale bylo by to fajn, chystala se říct, ale nedokázala se přimět to skutečně vyslovit. Vždyť ony jsou taky já. Není tu žádné ony!

„No, rodiče vyšilují a posílají mě k novému psychoušovi. Ne psychologovi jako předtím, teď dokonce psychiatrovi! Jako bych byla šílenec! Budu za ním muset chodit každý týden.“ Becca si povzdechla. „Někdy… někdy si připadám jako šílená. Možná by mě prostě měli někam zavřít.“

„Tohle tě trápí?“ Gary ji konejšivě objal kolem ramen. „Nejsi šílená, to ti můžu dosvědčit.“

Kéž bys měl pravdu, usmála se nevesele.

HENRIETTA

Henrietta byla nadšená pocity Mandy a Beccy, ač sama podobných projevovala málo. Byly ovšem skvělým zdrojem inspirace. Nacházelo se v nich tolik překvapivých variací! Rozhodla se, že jednou složí etudu zaměřenou jen na ně. Začala už nyní, ale bylo to složité téma na uchopení a dosud nebyla nikdy spokojená. V podobnou dobu se rozhodla jednou pozdě večer cvičit na zahradě. Noc byla překrásná: slabý vánek, chladivý vzduch, hvězdy zářící nad hlavou, vůně nočních květin jako pupalky. A tak Henrietta zároveň začala komponovat i své první nokturno.

Zabralo jí mnoho víkendů, volných odpolední a zejména nocí ho dokončit. Naučila se, jak přimět Mandy pamatovat na to, aby zapojovala hudební implantát, kdykoli to jen bylo možné. A Mandy to tak dělala, zčásti protože teď zřídkakdy chtěla být jen sama sebou.

Henrietta se nesoustředila na nic než hudbu a její úsilí přinášelo ovoce. Její nokturno obdrželo nadšené kritiky. Někteří odborníci dokonce přirovnávali její styl a fantazii k Faurému, nebo dokonce Debussymu. Nemohla by si přát větší pochvaly.

Až dokončí svou další etudu, budou jí tleskat ještě silněji.

Plna uspokojení a snových představ si šla lehnout a vypnula hudební implantát.

MANDY

Amanda se do postele téměř zhroutila. Ještě nikdy se necítila tak unavená jako nyní. Dobře znala důvod svého vyčerpání; Henrietta cvičila večer co večer celý týden, každou noc sotva tři hodiny spánku. Dokázala si poradit s únavou lépe než ona tím, že byla tak zabraná do hraní a skládání – a vnímala i vyčerpání jako druh hudby, jak si Mandy velmi živě pamatovala, byť tomu nerozuměla.

Kdyby o tom tak mohla s někým mluvit… Byla ale příliš osamělá. Podobně jako před první operací – ale tehdy neměla vzpomínky na povídání si, smích, objetí. Nechybělo jí to tak zoufale, tolik ji netrápilo, že je sama nedokázala zažít. Někdy si přála, aby ji ostatní už nikdy nespustily.

Nyní by ze všeho nejraději rychle usnula – ale nedokázala. Ne poté, co si vybavila rozhovor, který Henrietta zaslechla přes dveře do obývacího pokoje, ale jemuž tehdy nevěnovala pozornost.

„Máme o Mandy obrovské starosti. Nějaký čas poté, co získala implantáty, se začala chovat podivně, jako by…“

„Jako by s každým z nich byla úplně jiná osobnost,“ dokončil za manželku pan Burnham a těžce si povzdechl. „Nevím, jestli to nepřeháníme, ale… co si jako odborník myslíte, poté, co jste ji už několikrát viděl?“

„Mohu vás ujistit, že vytvoření něčeho, co působí jako nová osobnost, není mezi pacienty s implantáty nic vzácného, ač rozhodně nejde o běžný průběh. Nejde o pravý případ MPD. Mozek si vytváří nové nervové cesty, které jsou implantáty posilovány. Pokud je zařízení vypnuté a dráhy ještě nejsou zcela vyvinuté, pacient se může cítit velmi odlišně. A i když jsou již stabilní, může efekt v mírnější podobně přetrvávat. Podobný jev koneckonců může nastat u každého: Lidé se chovají, cítí a myslí více či méně jinak, i když jen používají cizí jazyk. I já sám, když hovořím španělsky, mohu působit jako nepatrně odlišný člověk a někdy říkám nebo si myslím věci, které by mi tak snadno nepřišly na mysl při používání angličtiny. V tomto případě k tomu samozřejmě přispívá i vliv jiného prostředí, ale užil jsem tento příklad, abych ilustroval, že mnoho faktorů ovlivňuje naše chování. To, co popisujete, nicméně zní vážně a u většiny pacientů příznaky přetrvávají nanejvýš několik měsíců, zdaleka ne tak dlouho jako u vaší dcery. Myslím, že by bylo lepší se na ni blíž podívat v prostředí kliniky, pokud souhlasíte, a udělat pár testů. Šlo by jen o krátkou hospitalizaci.“

BECCA

Krátká hospitalizace.

Ta slova jí rezonovala v hlavě a vedla až k fyzické bolesti.

Jen preventivní. Kvůli získání údajů v kontrolovaném prostředí.

Chvěly se jí ruce. Stěží dovedla uchopit svůj telefon, natož housle. Ráda by si zahrála, jen aby se odreagovala a na okamžik vzdálila od toho všeho, aniž by přivolávala Henriettu.

Ale byla příliš roztřesená, než aby mohla udělat i toto.

Zavřou mě do nemocničního pokoje. Jednou zkrátka vymizím…

Za značného úsilí potlačila vzlyk.

Neměli mě nikdy nechat začít žít tenhle život, když mi ho teď chtějí zase sebrat.

Becca se rozhodla, že je nenechá to udělat.

*

Nedokázala se vzdát svých houslí. Byly jedinou nepraktickou věcí, kterou vzala s sebou.

Odešla uprostřed noci, vzala klíčky od auta z obvyklého místa vedle ledničky a věnovala svému domovu po bezmála sedmnáct let poslední dlouhý pohled.

Žádná okna se nerozsvítila, když Becca otočila klíčky v zapalování. Zadržela dech, ale když se chvíli nic nedělo, vyjela s autem na silnici.

Co v tu chvíli cítila? Smutek, přirozeně. Trochu i strach. Svobodu – čím dál tím více.

Absolutní svobodu…

Ten pocit byl už téměř k nevydržení. Pohltil ji tak rychle a náhle, že skoro neměla čas tím být vyděšena. Najednou byla poprvé ve svém životě volná. A nebyla si zcela jistá, co by s tím měla dělat.

Becca odbočila na dálnici. V tuhle dobu tam nebyla téměř žádná další auta. Byla tady, sama, a mohla jet naprosto kamkoli. Ten pocit byl opojný.

Napadlo ji, jak by asi zněl.

HENRIETTA

Jakmile vyplula na povrch vědomí, věděla, že melodie byla konečně úplná.

Tahle jízda by mohla být skladbou i sama o sobě. Skoro nedokázala snést jí naslouchat; bylo toho příliš mnoho! Dokonce ani veliký Paganini by nejspíš nebyl schopen takové rychlosti a žádný žijící houslista by to nedokázal zahrát, rozhodně ne ona. Ale bylo to ohromující a nádherné.

Tohle byla látka pro celý orchestr, světla kolem dálnice pro smyčce a klavír, řev motoru pro žestě a bicí, temnota noci okolo perfektní pro jemnější dechové nástroje…

Představila si nicméně i ústřední melodii jako houslové sólo.

Vehnalo jí slzy do očí. Nikdy neslyšela nic ani zdaleka tak komplexního!

V takovém stavu ale stěží dokázala ovládat vůz. Věděla, že musí na chvíli odejít, pokud kdy měla mít příležitost dokončit své mistrovské dílo.

MANDY

Bylo to jako vzbudit se z noční můry, až na to, že se probudila do ní. Pevně sevřela volant, vyděšená jako nikdy jindy. Ale stále ještě cítila část Henriettiny bázně a Beccyiny radosti ze svobody. Obojí jí bylo povědomé. Byla schopna to cítit, sice za jiných podmínek, ale i tak to byl styčný bod.

Stále ještě se bála svého útěku a byla šokována, že se najednou ocitla v takové situaci, ale snad poprvé dokázala nejen v duchu rekapitulovat vzpomínky Beccy; dokázala jim porozumět. Útěk pro ni zůstával strašidelný a nerozumný, ale dovedla sledovat cestu Beccyiných emocí a skončit právě na tomto místě, vůbec poprvé.

To zjištění s sebou přineslo náhlou úlevu, která jemně postrčila strach pryč.

I kdyby jen pro tuto chvíli, Mandy si nepřipadala, jako by sdílela své tělo s cizím člověkem.

Snad kdyby to Becca také dokázala pocítit…

BECCA

V jediném momentu děsivého zmatku se znovu stala Beccou. Jediné mrknutí – a pak spatřila nákladní vůz a uvědomila si, že strhla řízení na opačnou stranu cesty, zatímco přepínala implantáty. Zaslechla drsně znějící výkřik, který sotva připomínal její hlas, ale musela to být ona.

Stočila volant rychle, ale ne včas.

Ilustrace Dora Čančíková

KODA

„…je skoro zázrak, že tvůj mozek ani implantáty neutrpěly žádné závažné poškození. Mohla jsi zemřít, Mandy, dá se mluvit o štěstí, že jsi jen přišla o ruku.“

Dívka se zadívala na svou pravou paži, nevypadající nijak zvláštně v rukávu dlouhého trička. Jen podivně hladká a jednolitá kůže na hřbetu ruky napovídala, že nejde o lidskou končetinu. „Připadá mi jako moje.“

Doktor Stephenson přikývl. „Tak je to správně. Pevně doufám, že budeš moci zase hrát na housle. Ale to nebezpečí, jakému ses vystavila…“

„Ne já,“ řekla tiše, s pohledem upřeným na špičky bot. „To Becca.“

Doktor byl rád, že se mu nedívala do tváře. Obával se, že právě dal najevo emoci, které by si i ona ve svém stavu dovedla povšimnout a rozpoznat ji: strach. Bál se, že její stav byl daleko horší, než si myslel předtím, a že to byla zčásti i jeho vina – a že by se mohl ještě zhoršit.

„Mandy, prosím tě – tvé každé já –, abys se mnou mluvila otevřeně o svých dřívějších i současných myšlenkách a pocitech. Je mi líto, že jsem předtím nepochopil, jak těžké to pro tebe bylo. Teď ale udělám, co budu moci. Jsi ochotná se spolu se mnou pokusit všechno zase napravit? Věř mi, že se to dá zařídit.“

Mandy chvíli sbírala odvahu, aby promluvila. „Co tím myslíte?“ špitla nakonec.

„Ty, Becca a Henrietta jste jeden člověk. Připadá ti to odlišné, ale to je jen vedlejší efekt několika skupin nervových drah vytvořených v oblastech stimulovaných tvými implantáty. Dá se využít celá řada postupů, jak zmírnit odlišnosti, pomalu, opatrně –“

„Ne. Ony by nechtěly odejít,“ zašeptala skoro neslyšně. „A já… já je nemůžu zabít.“

„Není tu žádné ony, ani žádné zabíjení,“ řekl Stephenson naléhavě. „Věř mi, Mandy.“

„I kdybych vám teď věřila… S kterýmkoli ze svých implantátů bych třeba nemusela.“

Skoro se usmál; alespoň dělali nějaký pokrok. „Tak to zkusme.“

Vzápětí se mu klidně dívala přímo do očí a on věděl, že se znovu změnila. „Jsem ochotná se pokusit splynout s ostatními – pokud mne napřed necháte dokončit mou etudu. Zatím jsem k tomu neměla příležitost. Musím to udělat. A potom… Doufám, že bude pokračovat v hraní, i kdyby ne ve skládání. Prosím, nechte ji… mě… si pamatovat, jak dokonalý pocit je vnést houslemi život do vší té hudby. To je všechno, co chci.“

Nečekala na jeho odpověď. Zamrkala a už se na něj dívala znovu. Stephenson cítil, jak se mu zvedají chloupky na šíji.

*

Becca se bránila, nechtěla být probuzena. Bylo to poprvé od její nehody. Poslední, co si pamatovala, byly oslepující reflektory nákladního vozu a ozvěny Henriettiných nádherných vzpomínek a Mandyina strachu.

Ne; nejenom strachu. Bylo tam ještě něco dalšího.

Zavřela oči.

Úleva. Něco jako… propojení. Pochopení.

Znovu se před ní otevřel ten výjev a ona se zachvěla, čelící podruhé blížícímu se náklaďáku. Honem se rozhlédla po uklidňujícím pokoji.

Uvědomila si, že se silně třese. A čím asi po té hrozné nehodě procházela Mandy?

Dokázala si vybavit její dezorientaci a bolest…

Mandy nakonec mohla mít daleko víc odvahy než ona. A nebyla to právě ona, Becca, kdo byl vždycky vyděšený z postupného vymizení – vzdorující té představě, živící svůj vlastní strach?

Becca zamrkala a prudce se nadechla, překvapená vlastními úvahami. Co by tomu asi řekl Gary? Nebo… její rodiče?

Uvědomila si, že doktor Stephenson čeká na odpověď. Na její odpověď.

Poprvé za celou dobu, podlehnutí strachu a útěk pryč nepřipadaly v úvahu.