Z plínek do geniality aneb Zázračné děti ve vědě

Nebylo mu ještě ani osm, když jednou při rodinném stolování kdosi náhodou udeřil nožem o mísu a rušivý cink utlumil tím, že na ni přiložil ruku. Hocha to zaujalo; vykonal sérii pokusů a napsal o tom důvtipné vědecké pojednání.

O základy jeho vzdělání se postaral otec (povoláním soudce), zbytek se naučil sám. Jakmile začal projevovat příliš velký zájem o matematiku, otec mu ji zakázal v obavě, že kvůli ní zanedbá latinu a řečtinu.

A tak si chlapec ve volných chvilkách pomocí náčrtků uhlem na dlaždicích ve svém pokoji potají vynašel vlastní geometrii (včetně terminologie – kruhy nazýval koly, přímky tyčemi apod.). Když ho otec po čase načapal, ukázalo se, že jeho synek sám od sebe dospěl ke 32. větě (ze 48) první knihy Eukleidových Základů (matematiky). Pak už se matematice učit směl.

Brzy začal navštěvovat pravidelné týdenní schůzky, na kterých pařížští učenci přednášeli o svých výzkumech. V šestnácti napsal Rozpravu o řezech kuželem takové úrovně, že Descartes dlouho odmítal uvěřit v jeho autorství. V devatenácti sestrojil počítací stroj, z jeho praktických vynálezů dodnes slouží šikovné spojení kola, páky a nakloněné roviny zvané trakař neboli kolečko…

Vynechat nelze ani jeho fundamentální pokusy s atmosférickým tlakem. Sužován zdravotními problémy, po třicítce vědu zcela opustil a ponořil se do náboženství. Bolesti hlavy houstly a sílily k nesnesitelnosti. Bylo mu teprve devětatřicet, když po dlouhém tělesném i duševním utrpení zemřel.

Pro ty, kdož se ještě nedovtípili, nechme napovědět Françoise de Chateaubrianda: „Byl jednou jeden muž, který stár dvanácte let, s tyčemi a kolečky matematiku vytvořil; který v šestnácti letech již byl sepsal nejučenější pojednání o kuželosečkách, jaké kdy kdo od antiky zřel; který v tom věku, kdy jiní muži se sotva rodit počínají, a poté, co celým kruhem věd humanitárních dokola prošel, jejich nicotnost prohlédl a svou mysl k náboženství obrátil. Tento génius děsivý Blaise Pascal se jmenoval.“

Portrét Blaise Pascala z roku 1691. Kopie obrazu od Francoise II. Quesnela pro Gérarda Edelincka.

Zdroj: CC BY 3.0

Cena za výjimečnost

Většina lidí považuje velmi vysokou inteligenci za záviděníhodný dar z nebes, nicméně – jak ukázal příklad Pascalův – vždycky to tak být nemusí. Dokonce naopak.

Nejvýznamnější logik všech dob Kurt Gödel, rodák z Brna (kde byl jeho otec ředitelem textilky), svoji první úzkostnou neurózu prodělal v pěti letech, kdy zjistil, že dosud tak obdivovaná a pocit bezpečí skýtající rodičovská vševědoucnost má své meze a že on už teď leccos ví líp než oni a je mnohem bystřejší.

Rebecca Goldsteinová, autorka jednoho z Gödelových životopisů, to vystihla takto: „Když náhodné permutace spojovaných genů zplodí potomka, jehož inteligence vysoce přesahuje inteligenci rodičů, ocitá se toto dítě v jedinečné, velmi obtížné situaci: uvědomuje si svou naprostou závislost, neboť je koneckonců pouhé dítě, a zároveň jasně vnímá závažné meze nechápání svých rodičů. Většina lidí si těchto mezí všimne až v dospívání a zpravidla na to reaguje výbušnou směsí arogance, pohrdání a rozhořčení (jak můžou být tak hloupí?). U malého dítěte je však pravděpodobnější, že bude reagovat naprostým zděšením (jak jim mám důvěřovat, že se o mě dokážou postarat?).“

Psychické problémy provázely Gödela celý život a nakonec se staly i příčinou jeho smrti. Koneckonců už Seneca prohlásil, že „žádný génius není prost trochy šílenství“…

Pamětní deska Kurta Gödela ve Vídni. „Největší logik svého času žil zde jako student matematiky a filosofie…“

Autor: Lavender Dreamer. Zdroj: GuentherZ, Creative Commons

Historie nabízí řadu příkladů od dětství neurotických či jinak „postižených“ géniů: Zakladatel fyziologie Albrecht Haller, syn bernského právníka, v pěti letech plynule psal, v devíti si založil řecko-hebrejský slovník, ve dvanácti sepsal učebnici chaldejské gramatiky a vlastnil 2000 výpisků z prostudovaných životopisů slavných mužů. Překládal, psal básně, romány, matematická pojednání. Doktorát z medicíny získal v devatenácti, profesuru v osmadvaceti. Býval však i často nemocný, opakovaně trpěl bolestmi hlavy a depresemi.

 O HALLEROVI ČTĚTE TAKÉ:  Pěšky za posláním lékaře

Henry Poincaré byl synem lékaře. Odmala trpěl špatnou motorickou koordinací a krátkozrakostí blížící se slepotě; mluvit začal sice brzy, ale poněvadž příliš rychle myslel, drmolil tak, že mu nebylo rozumět. V pěti prodělal záškrt a ocitl se na hraně smrti, potom devět měsíců trpěl obrnou hrtanu. Stal se nesmělým, bázlivým, samotářským. Zato si už na střední škole vysloužil povzdech svého profesora: „Mám ve své třídě matematické monstrum…“ Vynikal ale ve všech předmětech, protože co jednou slyšel nebo četl, to si pamatoval.

Henry Poincaré si už na střední škole vysloužil povzdech svého profesora: „Mám ve své třídě matematické monstrum…“

Už jako mladík publikoval myšlenky, které se později staly základem teorie chaosu. Traduje se, že někdy v té době šel po ulici a uviděl stařenku, jak plete. Zaujalo ho geometrické uspořádání jejích drátů… Najednou se prudce otočil a běžel zpátky, aby zkoprnělé ženě triumfálně oznámil, že existuje ještě jeden způsob, jak by mohla postupovat. Bylo to tzv. pletení obrace. První vědeckou práci publikoval v devatenácti, v sedmadvaceti se stal profesorem na Sorbonně. Mnohem později, jako velmi slavný a uznávaný, se podrobil tehdy nově zaváděnému Binetovu testu inteligence. Ten ho jednoznačně zařadil do kategorie idiotů.

Dětství s vědou

Leo Wiener, profesor slovanských jazyků na Harvardu (ovládal prý 40 řečí), chtěl mít ze syna Norberta všestranného génia, proto ho vedl způsobem, který připomínal permanentní drezúru. „Viděl jsem, jak se uštval k zhroucení, poněvadž si dal za úkol přeložit čtyřiadvacet svazků Tolstého za dva dny. Ale co očekával otec od sebe sama, chtěl i ode mne; od dětství jsem neznal chvíle, kdy bych si směl vydechnout a spokojit se jen s tím, co už jsem dokázal.“

Norbert četl ve čtyřech, v pěti studoval vědeckou literaturu všeho druhu. „Neobyčejně komplikovaný systém vzdělání, kterému jsem byl podroben, však ze mne dělal téměř poustevníka s neobyčejně naivním vztahem ke všemu, co nesouviselo s vědou – a to šlo na nervy většině lidí, s nimiž jsem jinak přišel do styku. (…) Vyrůstal ze mne samotářský a nešikovný mládenec s velmi labilní psychikou. Hned jsem překypoval sebevědomím a představoval jsem si s nadšením, co všechno dokážu, hned zase – pod vlivem nějaké otcovy připomínky – jsem propadal do pocitu zbytečnosti a marnosti, která mě čeká na nekonečné a trnité cestě životem, dané jednou provždy mírou vědomostí, jež mne vyloučily z okruhu obyčejných lidí.“

Norbert tedy studuje přírodní vědy, protože chce on, a matematiku a jazyky, protože to chce otec. V devíti vstupuje na střední školu, mezi bezmála dvakrát starší spolužáky. Bakalářem se stává ve čtrnácti, doktorem filosofie v osmnácti. Nu, nakonec (podobně jako výše u Gödela a Poincarého) se našla žena, která ho svojí manželskou péčí zachránila před péčí ústavní a umožnila mu stát se nesmrtelným.

Dějiny znají řadu slavných dětí slavných vědeckých rodičů (v oboru nositelů Nobelovy ceny to byli např. Braggové, Curieové, Bohrové, von Eulerové, Kornbergové…), ale v žádném případě nešlo o tak ranou a razantní indoktrinaci jako u Johna Burdona Sandersona Haldanea. Zatímco otec John Scott Haldane, proslulý fyziolog dýchání, jezdil po místech důlních výbuchů a posílal domů telegramy buď žádné, nesmyslné, nebo těsně po sobě stále stejné (což rodinu neuklidnilo, jak mělo, nýbrž utvrdilo v obavách, že papá se zase nalokal nějakého jedovatého plynu), maličký Jack si prohlížel ponuré ilustrace k tatínkovým knihám Důlní neštěstí a Nebezpečná povolání.

O něco později, ve čtyřech, ho otec vzal poprvé pod zem. Pár let nato se spolu ztratili v labyrintu chodeb. Vplazili se do šachty zamořené metanem, kde synek dostal rozkaz, aby vstal a přednesl proslov Přátelé, Římané a krajané (úvod Antoniova projevu ze Shakespearova dramatu Julius Caesar). Chlapec za chvilku zkolaboval, sesul se do dýchatelné nižší vrstvy, probral se – a odnesl si poučení, že „důlní plyn“ je lehčí než vzduch a že jeho inhalace nezpůsobuje (přímou) smrt.

V osmi letech mu otec s důvěrou diktoval výsledky svých analýz plynů a zakrátko mu Jack dělal výpočty podle dat z experimentů. Na jedné expedici o pár let později si otec uvědomil, že si s sebou zapomněl vzít početní tabulky. „To nevadí,“ mávl rukou, „Jack pro nás udělá nové.“ V devatenácti publikoval svoji první vědeckou práci (s otcem). V Oxfordu začal studovat matematiku, pak přešel na klasická studia (absolvoval je v roce 1914), ale to už doma konal genetické pokusy na zvířatech. A byla to genetika, která ho proslavila.

Nekamenujte propadlíky!

Pořád se jaksi všeobecně předpokládá, že vynikající vědci automaticky byli – když už ne zázračnými, tedy alespoň ­ vynikajícími žáky a že je učení kdovíjak bavilo. Šlo by proti lidské přirozenosti, kdyby to byla vždy pravda.

A tak v dějinách vědy najdeme řadu dětí líných či zdánlivě natvrdlých, ze kterých se později stali vědečtí premianti. Albert Einstein začal mluvit až ve třech letech, přičemž každou větu si pro jistotu zopakoval. Učitele dráždil pomalou mluvou, ze školy nosil podprůměrné vysvědčení a poznámky, že se odmítá učit zpaměti, neboť prý požadovaná fakta lze najít v knihách. Pedagogický sbor na gymnáziu ho charakterizoval jako „předčasně vyspělého, zpola sebejistého, téměř nestoudného“. To poslední především kvůli poznámkám, jimiž komentoval některé nesprávné výroky učitelů zejména v matematice a fyzice.

Výsledek na sebe nedal dlouho čekat: „Třídní učitel si mě předvolal a projevil přání, abych školu opustil bez maturity. Na moji poznámku, že jsem přece neudělal nic špatného, jen řekl: ‚Pouhá vaše přítomnost narušuje úctu třídy ke mně.’“ A ještě na vysoké škole, kdy i všichni Einsteinovi druhdy problematičtí kolegové už pilně studovali, ho profesor matematiky Minkowski nazval „líným psem“ (aby později matematicky propracoval jeho teorii relativity).

Géniové Niels Bohr a Albert Einstein na šesté Solvayově konferenci v roce 1930.

Z dalších velkých fyziků Niels Bohr v dětství působil dojmem tak duševně zaostalého dítěte, že lidé jeho rodičům spontánně projevovali lítost. Enrico Fermi ve slohu na téma „co všechno se vyrábí ze železa“ napsal: „Ze železa se vyrábějí i postele.“ Jednovětými slohy vynikal i Lev Landau – do slohu na téma „co chtěl básník říci v této své básni“ naškrábal jako kocour: „To by mohl odpovědět jen básník sám.“

Objevitele rozpínání vesmíru ředitel jeho střední školy vyprovodil slovy: „Edwine Hubble, čtyři roky jsem tě zkoumal a ani jednou jsem si nevšiml, že bys aspoň deset minut dával pozor!“ (Ale potom dodal: „Tady máš stipendium na chicagskou univerzitu.“)

I největší biolog 19. věku (vedle Mendela) se na univerzitě neskutečně flákal. „O nic se nestaráš, jen o střílení, psy a krysaření! Budeš se hanbit sám za sebe a budeš ostudou rodiny,“ zoufal si otec. Na svou důsažnou cestu kolem světa se Charles Darwin vydal na truc rodičům a ihned od nalodění na Beagle byl důkladnost a odpovědnost sama.

Z českých vědců nevzpomínali na školu v příliš dobrém například Vilém Laufberger a Otto Wichterle, oba badatelé světové třídy: první je považován za nejvýznamnějšího českého fyziologa 20. století, druhý se (s Heyrovským) dělí o tentýž post v oboru chemie. Zatímco Wichterle měl na gymnáziu opakovaně čtyřku z řečtiny a latiny (poněvadž ho víc bavil tenis), Laufberger dokonce propadl z botaniky a nějakou dobu pak nemohl najít dost „tolerantní“ gymnázium (jak vzpomíná, našel ho nakonec mimo Prahu díky tomu, že uměl hrát fotbal).

Nicméně jakmile tito „nezvedenci“ našli téma svého zájmu, jejich vzestup byl vpravdě raketový.

Na prahu dospělosti

Vilém Laufberger už během studií medicíny jako první na světě experimentálně dosáhl vývojové přeměny nedospělého mloka axolotla v dospělého jedince jeho krmením rozemletou štítnou žlázou (zdrojem to příslušného hormonu). To byla velká věc a proslavila ho po celém světě. Nejednou byl na zahraničním fóru pro své mládí považován za syna „toho Laufbergera s axolotlem“.

Světově uznávaný biolog František Karel Studnička svoji první vědeckou práci vydal tajně, neboť středoškoláci tehdy nesměli „plody ducha svého zveřejňovati“. Jako student 4. ročníku medicíny pak napsal stať o původu mozkové kůry. Byla natolik pozoruhodná, že ji přejal i zahraniční odborný tisk. Studnička v ní oponoval kapacitám tehdejší biologie a ty si neznámého kacíře pozvaly „na kobereček“ – na sjezd Německé anatomické společnosti do Štrasburku.

Když se však ukázalo, že oponentem má být pouhý studentík, přítomné badatelstvo ho vůbec nepustilo ke slovu a pohoršeno ho nechalo vykázat ze sálu… (Když se potom ukázalo, že má pravdu, starší kolegové ho ze msty vypudili z pražské lékařské fakulty do Brna).

František Studnička.

Zdroj.Portrét číslo 6485, History of Medicine.

I první vědecké práce světového endokrinologa Vratislava Schreibera vznikly během studií medicíny. Výsledky svých experimentů, zejména vlivu světla na činnost endokrinních žláz, publikoval v patnácti vědeckých sděleních, z toho tři vyšla v prestižních časopisech včetně Nature.

Z nejproslulejších zahraničních vědců jich v mládí uspěla celá řada:

Isaac Newton jako student (absolvoval ve dvaadvaceti) objevil binomickou větu a své dva grandiózní objevy (infinitezimální počet, pohybové zákony spolu s gravitačním zákonem) učinil v třiadvaceti letech (doma na venkově, kam se schoval před Velkým morem).

Einsteinovi bylo v jeho „zázračném roce“ (kdy uveřejnil hned tři fundamentální práce z různých oblastí fyziky včetně speciální teorie relativity) pouhých šestadvacet. Stejně starý byl Werner Heisenberg v době formulace principu neurčitosti (už dva roky předtím vytvořil v kvantové teorii tzv. maticovou mechaniku).

Lev Landau jako student (absolvoval devatenáctiletý) zavedl do rodící se kvantové mechaniky významný zjednodušující pojem – tzv. matici hustoty.

Nu a Jamesi Watsonovi bylo pětadvacet, když spoluodhalil strukturu DNA…

Vědou, která vyžaduje největší vstupní talent, je bezpochyby matematika (v uměních pak hudba); což skvěle postihuje známý Wienerův výrok, že „matematika je sport především pro mladé“. A tak, jak uvádí Guinnessova kniha rekordů, nejmladším univerzitním profesorem se stal v roce 1717 ani ne dvacetiletý skotský matematik Colin MacLaurin a nejmladším doktorem filosofie prací z matematiky v roce 1814 ani ne čtrnáctiletý Němec Carl Witte (aby se pak specializoval na právo).

Podrobněji zde uveďme příklad Evariste Galoise – on totiž obecněji ilustruje trápení génia extrovertního typu s okolím (ale i naopak): Evariste se s matematikou sblížil až v šestnácti a od té doby propadl „matematickému šílenství“, jak stálo v poznámkách jeho učitele: „Myslím, že by pro něho bylo nejlepší, kdyby mu rodiče dovolili, aby nestudoval nic dalšího. Jinak tu jen utrácí čas, trápí své učitele a utápí se v trestech…“

V sedmnácti publikoval první vědecký článek a přihlásil se na nejlepší polytechniku. U přijímaček však neměl trpělivost vysvětlovat profesorům matematiky své postupy řešení, pročež byl odmítnut. Rok nato dokonce mrštil po examinátorovi houbou.

Evariste Galois. V 17 publikoval první vědecký článek. Ve dvaceti letech zemřel.

Každá jeho další vědecká publikace se stala senzací, ale když se udělovala velká cena Akademie věd za matematiku, Galoisova práce, dle mínění znalců jasně nejlepší, se ztratila… Po řadě osobních peripetií se Evariste zamiloval do dcery váženého lékaře. Žel, zadané. Zhrzený snoubenec – jeden z nejlepších střelců v Paříži – vyzval Galoise na pistole. Ten věděl, co to znamená. Celou noc horečně psal a výsledek okamžitě poslal bratrovi. Nazítří za svítání přišel bez sekundanta, poněvadž souboj tajil. Soupeř ho rozmyslně střelil do žaludku. Pak i se sekundantem spokojeně odešel.

Našli ho po několika hodinách. Nazítří zemřel – v polovině svého jedenadvacátého roku – na zánět pobřišnice.

Po čtrnácti letech se Galoisova „závěť“ dostala k matematiku Liouvillovi, který nad ní strávil několik měsíců, pak ji upravenou a očištěnou o četné výkřiky typu „Stéphanie!“ a „Nemám čas!“ otiskl v odborném časopise. Další senzace. Evariste Galois ve svém předsmrtném zjitření mysli položil základy nového odvětví moderní matematiky – teorie grup.

Úplně normální géniové

Jakkoli s sebou výjimečnost ducha zhusta nosívá výrazný osobní svéráz, řada géniů dokázala být docela normální, často až okouzlující: Gottfried Wilhelm Leibniz, syn lipského notáře, už jako děcko uměl řecky a latinsky; přečetl Aristotela i Platona, ve dvaceti ovládal dostupné učebnice matematiky i filozofie, napsal svoji první důležitou práci z matematiky a stal se doktorem práv. Nikdy se nespecializoval, vynikl ve všem, na co sáhl: v historii, filosofii a teologii, přírodních vědách živých i neživých, samozřejmě matematice (vedle Newtona spoluvynálezce infinitezimálního počtu). Většinu života strávil jako panský knihovník a diplomat, což přímo vyžadovalo dokonalé chování, které uplatnil i jako zakladatel a první prezident pruské Akademie věd.

Thomas Young, průkopník vlnové teorie světla, byl synem prostého kvakera. Ve dvou plynně četl, v šesti vstoupil do latinské školy. V patnácti vedle matematiky ovládal latinu, řečtinu, francouzštinu, italštinu, hebrejštinu, do dvaceti k nim přidal chaldejštinu, perštinu, starou syrštinu a samarštinu – a k tomu Newtonovu mechaniku a Lavoisierovu chemii. Mezitím se vrhl na medicínu.

V jedenadvaceti (to měl za sebou objev akomodace oka) byl zvolen do Royal Society (po několika letech se stal jejím nepostradatelným sekretářem pro zahraniční styky). Od šestadvaceti praktikoval v Londýně a přednášel tam medicínu a několik let i fyziku. V lingvistice vypracoval srovnání gramatiky a slovní zásoby čtyř set různých jazyků a na jeho základě zavedl pojem indoevropské jazyky. Jelikož vynikal i v astronomii, v roce 1818 vedl sestavování Nautického almanachu. Nu, a na rozdíl od často neobratných spolugéniů byl i vynikajícím akrobatem.

Thomas Young. Dílo z roku 1874

měsíčník Popular Science.

Jacoba Roberta Oppenheimera jeho rodiče (otec byl bohatým obchodníkem) i okolí odmalička považovali za génia. Ve třetí třídě konal laboratorní pokusy, v páté zvládl základy fyziky a chemie. V devíti vyzval bratrance: „Polož mi otázku v latině a já ti odpovím v řečtině.“ Ve dvanácti začal sbírat nerosty a (z narychlo přistavené bedny, aby byl za pultíkem vidět) proslovil přednášku v Newyorském mineralogickém klubu.

Zároveň jako rozmazlený, sebestředný kluk dlouho nemohl pochopit, proč ho ostatní děti nemají rády. Ale dokázal se poučit: navzdory občasným depresím se stává lvem salonů. Hloubka jeho znalostí jakoby neměla dna. Univerzitou prosviští jako meteor, na zkušené v Evropě se seznamuje s výkvětem světové fyziky, do Států se vrací jako velký příslib, univerzity se o něho perou. Vybírá si „pouze“ kalifornskou státní. Důvod? V její knihovně zahlédl vzácnou sbírku staré francouzské poezie…

Na jeho přednášky se sjíždějí studenti z širokého okolí. Zcela propadnou jeho kouzlu – napodobují jeho chůzi, řeč, gesta… Je velmi pravděpodobné, že americkou jadernou bombu přivedly na svět tak brzo nejen jeho odborné znalosti, ale především jeho osobní kouzlo a sociální inteligence v řízení stovek vyhraněných vědeckých individualit.

Šance pro druhou vlnu

Krátce po první světové válce Lewis Terman, profesor psychologie na Stanfordu a autor dodnes používaného testu inteligence, narazil na tři mladé lidi nad hranicí geniality, kteří pracovali na běžných až podřadných místech. To ho zaměřilo ke studiu osudů mimořádně inteligentních jedinců. Díky štědrému grantu rozjel akci, během níž z 250 tisíc žáků kalifornských základních škol vytipoval 1 470 takových, jejichž IQ přesahovalo 140 (nejvyšší skóre tam bylo 200).

V dalších desetiletích Terman tyto lidi (média je nazývala „Termiti“) pozoroval – průběžně je testoval, zaznamenával jejich školní výsledky, sledoval manželství, zapisoval choroby, mapoval duševní zdraví, evidoval jejich povýšení či změny zaměstnání. Vše přitom zanášel do souboru s názvem Genetické studie géniů (vyšly v pěti dílech v letech 1925-59). Věřil, že jeho chráněnci se musí nutně stát elitou Spojených států. Jenže co se ukázalo?

Opravdu známými se stala jen hrstka z nich. Horní zhruba čtvrtina byla velmi úspěšná (skupina A), spodní čtvrtina (skupina C) pracovala třeba na poště nebo v knihkupectví. Prostředek („béčkaři“) měl slušná postavení a slušné platy, ale nic mimořádného. (Tady se ovšem vnucuje námitka, že přílišná orientace na společenský status a majetek může být pro leckoho spíš znamením omezenosti než inteligence.)

Ve čtvrtém svazku Genetických studií géniů Terman přestává používat termín génius a s nádechem zklamání konstatuje: „Viděli jsme, že vazba mezi intelektem a úspěchem v životě není ani zdaleka jednoduchá.“

Při podrobném srovnání pak vyšel najevo jeden důležitý rozdíl: Drtivá většina áček vzešla ze střední a vyšší třídy, zatímco céčka pocházela z dolního konce společenského žebříčku. Do uplatnění geniálních dětí se tedy podstatně promítají sociální aspekty.

Nyní nechme zázračné děti v klidu a zaměřme se na mnohem větší sílu dětí „pouze“ výrazně talentovaných. Právě ony tvoří širší a použitelnější intelektuální podhoubí společnosti.

Jak uvádí popularizátor společenských věd Malcolm Gladwell, od Termanových časů provedli psychologové mnoho dalších výzkumů o vlivu IQ na úspěch v reálném životě (opět měřeno postavením a příjmy). Ukázalo se, že čím vyšší inteligenční kvocient, tím větší plat i tím delší život, ale – jen zhruba do IQ 120. Co je nad tím, už se do životního osudu nijak zvlášť nepromítá. Což víceméně platí i pro získání Nobelovy ceny.

Nejen u géniů, ale už u lidí s IQ nad 120 bodů o úspěchu víc než inteligence rozhoduje sociální původ. Popularizátor vědy Stephen Jay Gould tento sociální filtr postihl slovy: „Mně osobně jaksi méně vzrušují závity či hmotnost Einsteinova mozku ve srovnání s myšlenkou, o jejíž pravdivosti nepochybuji: lidé se stejným nadáním jako Einstein žili a zemřeli na bavlníkových plantážích a v robotárnách.“