Dohoda

Kdybyste chtěli vědět jak se jmenuju, tak to teda neřeknu. Někdo by pak mohl všechno, o čem tady píšu, považovat za špatnou věc a mohl by si třeba myslet, že to zasluhuje trest a že takový, co takhle uvažujou, je třeba nějak trestat. Třeba například dát do vězení nebo nějakýho ústavu a tak.

Toto ale, co já mám na mysli, to nejsou žádný blbosti, to je věc, na kterou myslím už dlouho a když mně to pořád leželo v hlavě, tak jsem o tom mluvil i s děckama, tím myslím s některýma spolužákama a kamarádama vůbec. A byl jsem překvapenej, kolik z nich má podobný názory jako já. A ne jenom tohle, ono to není jakože mít podobný nebo stejný názory. To taky znamená se za ten názor postavit a jít do toho a já myslím, že to není lehký se takhle rozhodnout. Rozhodnout a taky s tím něco dělat, to k tomu patří, jinak to nemá žádnej smysl. Proto to taky píšu, aby se to opisovalo a vytisklo a rozdávalo ve školách a všude nebo přepsalo do počítače a dalo dál, posílalo se to mailem všem a přes facebook a jiný sítě spolehlivejm jednotlivcům a skupinám. Samozřejmě zdůrazňuju ty spolehlivý lidi, protože někomu třeba někdo z rodiny kontroluje co a s kým si píše a mohlo by se to pak provalit a bylo by zle. Protože to je něco velkýho, nevídanýho- a musí to zůstat jen mezi náma, který si věříme a víme, že se na sebe můžem absolutně spolehnout. Takže každej, kdo tohle dostane, si to nechá pro sebe a buďto se k nám bude chtít připojit a taky se připojí nebo ne. Ale pak musí mlčet a nechat si to pro sebe. Pokud by se to provalilo, tak já a my všichni, a není nás dneska zas tak málo, který jsme si už dali slovo, budeme muset takový nespolehlivý zrádce potrestat. Jak, to si každej může spočítat, když se jedná o tak důležitou věc.

Teď teda k věci.

Uvedu svůj příklad. Myslím si, že nežiju v nějaký vyjímečný rodině a moje rodiče nejsou taky zrovna z těch nejhorších. A mám aspoň svůj pokojík, kde si, jak naši říkají, můžu dělat co chci. Jenže to ve skutečnosti vůbec není pravda. Pořád ke mně někdo leze, buzerujou mě za odhozenej papírek, obal od něčeho, ohryzek od jabka nebo tak. Přitom zrovna třeba s někým komunikuju a nemám čas vstávat a hledat koš na smetí nebo s tím dokonce někam jít. Vždyť se to pak může uklidit naráz. Nebo potřebuju hejbat u toho prstama na noze a shodím ponožky aby nepřekážely. Je jasný, že časem je toho víc, to dá rozum.

A pořád někdo ke mně chodí, vyptávají se, proč si to nebo ono neuklidím, nedám do špíny, nehodím do koše, neuložím do skříně, proč to nemám srovnaný. Lezou mně do školní brašny, vytahujou věci a proč prej mají sešity zohýbaný rohy, kde mám takovou nebo makovou učebnici, proč mám penál v batohu vysypanej. To bych ale nedělal nic jinýho, než uklízel a rovnal a neměl bych vůbec na nic čas!

Navíc taky často přijdou s tím, že, jenom například, úplně namátkou, u toho kompu sedím už moc dlouho, že si zkazím oči, že se hrbím, že budu od toho mít hranatou hlavu a takový blbý kecy.

Samozřejmě, to jsou takový malý příklady otravnejch a zbytečnejch připomínek, který k ničemu nejsou a o který nikdo z nás vůbec nestojí.

Kdyby se člověk podíval do jejich životů, co si myslí, co celej den dělají, jak žijou, o čem se baví a čím se baví, jak komentujou věci, který jsou úplně jasný a je zbytečný kvůli tomu něco říkat, zjistilo by se, že jsou to planý, prázdný, přízemní řeči, že jejich život vůbec není zajímavej, že je zbytečnej. Přišlo by se totiž na to, že z celejch dvaceti čtyř hodin, co den má, pořádnej kus prospí, což je mimochodem taky nesmysl a mělo by se to zakázat. Když je člověk unavenej, tak si na hodinku lehne a spí nebo prostě ne. Kdo přišel na takovou blbost, že v určitou dobu se dělají určitý věci?! Spí se teda v noci, jde se na hajzl, do školy, nakupovat, umejvat, oblíkat, obědvat, snídat- kde na to přišli? Tělo si řekne, kdy je co potřeba. Člověk má svou vlastní hlavu a tělo, ty mu napoví, jakej má v tu nebo onu chvíli pocit, co by bylo vhodný nebo jaký jsou zrovna tyhlety chutě a potřeby.

To jsem teda zdaleka, ale fakticky ani z dvaceti procent nevypočítal všechny problémy a ústrky, se kterýma se náš člověk potkává. Je toho daleko víc, protože každej je jinej, na to se nesmí zapomenout!

Někdo by třeba naopak byl raději venku než doma, něco hrál nebo sportoval a oni mu nakážou aby just byl doma, když je venku možná ještě plný světlo. Nebo tvrdí, že mají strach, aby si někdo neublížil nebo neublížili jemu. Jinej zas chce poznávat město nebo přírodu, chtěl by vyzkoušet jaký to je, žít jako nějakej tulák, bezdomovec ve městě, nebo třeba být sám několik dní v lese nebo jiným neznámým prostředí. Některý děcka třeba chtějí chovat zvířata, ne jenom kočky, psy nebo rybičky, ale i hady například, dravce nějaký, hmyz nebo hlodavce všelijaký.

A zase se setkáváme s tím, že nám to nechtějí umožnit, že nám to zakazujou, jako bysme sami nebyli schopný posoudit, co je pro nás dobrý a co je špatný. Kde je psaný a taky potvrzený, že zrovna oni dokázali, že si ve všem vědí rady, že čím je člověk starší, tím je chytřejší? Nikde! Já třeba si dokonce myslím, že je to obráceně! Čím je člověk starší a cpou ho furt do těch jejich přihrádek a pravidel a zvyků, tím víc blbne, až pak zblbne úplně a zůstává jenom ta skořápka, takovej futrál člověka, kterej navenek sice vypadá jako živej a možná i rozumnej a přitom je už dávno mrtvej. Živej jenom vypadá ale ve skutečnosti je prázdnej, to mu může trvat i moc let. Nic už dávno neví a sype rozumy jak nějakej mlejnek na strouhanku.

Ale my přeci nemusíme nechat takhle se sebou cvičit.

My bysme měli usilovat o to, aby nám nikdo nebránil v tom, žít jak chceme a jak potřebujeme. Máme na to právo, tak jako měli oni. Za to nikdo nemůže, že když byli jako my, že nepřišli na to, že se můžou bránit. A my teda se ale bránit budeme. Ne jenom bránit, poněvadž to oni jsou schopni nás napadnout, protože jsou silnější, ale ne chytřejší, to ne!

Jenže my je nesmíme nechat, aby došli tak daleko. Musíme je předejít, být první, kdo zaútočí. Od teď se musíme soustředit na to, abychom to všechno měli dobře naplánovaný.

Musíme jednak přemýšlet o tom, jak v určitou jednu chvíli, na který se mezi sebou domluvíme, zahájit útok, říkám útok, i když je to vlastně obrana, protože už to došlo tak daleko, že není kam ustoupit, kam uhnout. Takže to je důležitý, kdy do toho jít a všechno to sladit, aby to bylo zároveň, v jednu chvíli, jak říkám.

Druhá věc je taky důležitá, totiž domluvit se na tom- jak. Čím začít bojovat, jestli shánět nějaký zbraně, což by nám nemuselo tak docela vyjít. I když má každej doma kladivo, nože jsou tam taky a další věci. Podle mýho ale je nejjednodušší oheň. Vezmeš sirku nebo zapalovač a už to je, už to frčí. Ani utéct už by nestačili. Sebereš všechny klíče, zamkneš dveře a je to. Taky můžeš pustit plyn nebo tak. Pak počkáš venku a můžeš se jenom dívat.

Poslední, třetí věc, je možná nejdůležitější. A to je to, co uděláme potom. Já bych myslel, ale můžeme se o tom ještě bavit, sejít se pak někde na jednom místě. Tam bysme mezi sebou vybrali pár lidí, o kterejch víme, že na to mají, vždycky jednu osobu z jedné školy nebo učiliště nebo co by to bylo a těm dáme hlas. Oni se o to můžou některý i ucházet, co si budou myslet, že se k tomu hodí, nebo to můžou být i takový, co nejvíc trpěli. No a potom můžem pomalu uvažovat a radit se, co a jak dál. V klidu.

Poněvadž není žádnej spěch, věcí je všude dost, obsadili bysme obchody, kde je nějaký jídlo, oblečení, elektronika a co bude potřeba a to se mezi nás rozdělí. Takže tak pomalu začne novej svět, svět, o kterým jsme mohli doteď jenom snít, kterej jsme si mohli jenom představovat.

Já myslím, že už je nejvyšší čas a kdo si to myslí taky, ať se ozve!

Čekám na vás! Radex.