Glomalin je mrtev, ať žije půdní mikrobiom

Téměř magickou půdní substanci nečekaných vlastností se podařilo objevit již roku 1996, kdy americká vědkyně Sara Wrightová a její kolegové popsali půdní protein, který pojmenovali glomalin (Vesmír 99, 94, 2020/2). Jenže čím většímu vědeckému zájmu se těšil, tím obskurnější se stával, až z něj nezbylo téměř nic.

Glomalin byl původně popsán jako glykoprotein produkovaný houbovými symbionty na kořenech rostlin. Byl nalezen v buněčných stěnách spor a hyf symbiotických hub a na povrchu půdních agregátů. Překvapoval svými vlastnostmi, odolností a stálostí. Zdálo se, že se v půdě hromadí po stovky let. V některých půdách tvořil až třetinu veškerého půdního organického uhlíku.

Někdo bude v půdě hledat glomaliny, jiný GRSP, někteří houbové symbionty nebo bakterie a zkoumat jejich vztah ke kvalitě půdy. Každopádně je půda velmi složitý a citlivý ekosystém, složený z živých organismů, organických i anorganických látek, který nám ještě připraví nejedno překvapení.

Zájem o glomalin prudce stoupal, protože látka funguje jako pojidlo, které spojuje půdní částice do agregátů, čímž se zlepšuje zadržování vody půdou. Navíc tvoří jednu z největších zásobáren dusíku v půdě a obsahuje téměř třetinu půdního uhlíku v organické hmotě. Díky své odolnosti vůči rozkladu přispívá k dlouhodobému ukládání uhlíku v půdě. Dokáže vázat i potenciálně toxické kovy, jako jsou měď, olovo, zinek, kadmium, hliník a mangan. Snižuje tím jejich dostupnost pro rostliny a půdní organismy. Jeho přítomnost v půdě pomáhá rostlinám lépe snášet stres ze sucha i zasolení. Není proto divu, že pro pedology šlo o převratný objev.