Síra v dechu Londýňanů

1876: O znečišťování atmosféry továrnami a závody průmyslovými, zejména kouřem z kamenného uhlí. Jak F. Knapp ze 238 rozborů sestavil, obsahuje kamenné uhlí průměrně l,7 % síry, z níž sotva více než 0,2 % v popeli zůstává. Spálí-li se 1000 tun uhlí, uprchne tudíž 15 tun síry ve způsobě kyseliny siřičité do vzduchu, která brzy v kyselinu sírovou se okysličuje. Rozborem lučebným atmosféry zjištěno, že 1000 krychl. m. vzduchu Londýnského 1,67 g. kyseliny sírové obsahuje, a že sama voda dešťová tu 0,001 % kyseliny v sobě chová. Není pochybnosti, že kouř velmi obtížným jest; škodným jest kouř z kamenného uhlí jen svou kyselinou siřičitou. — Úřadní zpráva o světové výstavě vídeňské od A. Smitha uvádí, že vzduch, jenž kyseliny sir. v sobě chová, bezpochyby na neduživé lidi škodlivě působí, a připomíná, že posud málo si všímáno činnosti kouře ducha lidského rozlaďující. Mnohem větší škodu než člověk berou rostliny z kyseliny siřičité v kouři uhelném obsažené. Tak ruší se v Londýně stromy, ačkoliv na západě města poměrně málo kouře jest a zdravotní stav obyvatelstva nápadně dobrým nazvati se musí, mnohem více, než ve městech menších a vesnicích, kde 1000 krychl. m. často jen 0,474 g. kyseliny sírové obsahuje. V Manchestru přestává dle Smitha vegetace zcela. — Stöckhardt poukazuje k tomu, že cihelny kamenným uhlím a rašelinou vytápěné zrůstu rostlin škodí. Poškození, jaká utrpěly jednotlivé pruhy lesův kouřem ze dvou cihelen uprostřed těch lesův umístěných a rašelinou vytápěných byla tak značná, že fiskus, jsa majitelem lesin, cihelny koupil a je zajíti nechal. Také Hess pojednává ve „Grunertových lesnických listech z r. 1874“ o škodlivém působení kouře z kamenného uhlí na stromy lesní. Dle jeho pozorování jest jilm proti kouři nejméně choulostiv. Dle Stöckhardta jsou stromy jehličnaté vůbec mnohem citlivější než listnaté, zejména berou nejprve škodu jedle a smrk, pak borovice a modřín. Ze stromů listnatých jsou hloh, habr, bříza a ovocné stromy nejchoulostivější; k nim druží se líska, divoký kaštan, dub, buk, jasan, lípa a javor; nejvíce vzdorují kouři topol, olše a jeřáb. V částech rostlinných plynem kyseliny siřičité zrušených a usmrcených nedá se tato kyselina prokázati, avšak vždy lze v nich větší množství kyseliny sírové najíti než ve stejných a současně sbíraných částech rostlinných ze krajin kouře prostých. — Ve vzduchu suchém jeví se býti kyseliny uvedené méně škodnými než ve vlhkém. — Nejškodlivějším jest vůbec kouř z pecí koksových, z paliva pod kotle parní atd., poněvadž týž nejvíce kyseliny siřičité obsahuje. — Kouř z pecí vápenných škodí prý červeným hroznům, jinak jest méně povážlivý, poněvadž skoro všecka síra vápnem se váže. — Rozumí se samo sebou, že také kouř z rozličných hutí, který zejména kyselinu siřičitou, sírovou, sloučeniny arsénu a fluoru v sobě chová, více méně škodným jest.

K. (Vesmír 5, 225, 1876/19)

2026: Průmyslová revoluce přinesla Velké Británii živelný rozvoj měst. Zatímco na začátku 19. století žilo ve městech s více než 20 tisíci obyvateli 17 % populace, o půlstoletí později už to bylo 38 % obyvatel. Města ale sužovaly obrovské hygienické problémy. Hlavní příčinou smrti se stala tuberkulóza, na kterou jen v letech 1851 až 1910 zemřelo v Anglii a Walesu kolem čtyř milionů lidí, tedy každý čtvrtý v té době zemřelý.

Pokud jde o ovzduší, sloučeniny uhlíku, valící se z komínů továren a elektráren, udělaly z Británie nejšpinavější zemi 19. století, jejíž neblahé prvenství převzaly až roku 1888 Spojené státy americké, vystřídané roku 1913 Německem. Zmírnit nejen tento problém měl zákon o veřejném zdraví z roku 1875. Přinesl sice vítaný impuls, ale změny se projevovaly pomalu.

Londýnští meteorologové mezi lety 1902 a 1903 zjistili, že asi pětinu pověstných londýnských mlh způsobuje výhradně kouř z komínů, zatímco běžné mlhy kouř výrazně zahušťuje a prodlužuje jejich trvání. Alarmujícím zjištěním byl fakt, že během mlh umírá významně více lidí než v dobách bez mlh. To mělo vliv na celé generace obyvatel a posunulo Británii začátkem padesátých let 20. století na celosvětově první místo v úmrtnosti na bronchitidu. Británie měla více než dvojnásobné hodnoty než v té době druhá Belgie.

Pak přišel 5. prosinec 1952, kdy se na Londýn snesla hustá mlžná oblaka. Kvůli zimě, která událost provázela, začali lidé topit více v kamnech, aby se zahřáli, čímž začali do ovzduší pumpovat obrovské množství znečišťujících látek. Uhlí, které se v Británii po válce prodávalo domácnostem, totiž bylo podřadné, s větším obsahem síry, zatímco kvalitní antracit se vyvážel do zahraničí na splacení dluhů z druhé světové války. Situaci navíc zhoršoval fakt, že Londýn krátce před událostí opustil v městské dopravě elektrické tramvaje a používal nové autobusy, spalující naftu. Podle pozdějších odhadů se tím do atmosféry Londýna dostávalo každý den 1000 tun prachových částic, 140 tun kyseliny chlorovodíkové, 14 tun sloučenin fluoru a 370 tun oxidu siřičitého, který měl potenciál změnit se v atmosféře na 800 tun kyseliny sírové.

Tento stav v Londýně trval celé čtyři dny. Z počátku si lidé nebezpečí neuvědomovali. Jen divadla a kina omezovala představení, protože byl oblak dýmu patrný už při pohledu z hlediště na jeviště. Záhy však nemocniční zařízení zaznamenala první nápor lidí se zdravotními problémy. Prudce také vzrostla úmrtnost. Následné výzkumy odhalily, že celkem si událost vyžádala v Londýně a nejbližším okolí 12 000 úmrtí, jejichž příčinou byly převážně infekce dýchacích cest, nedostatečné okysličení organismu a mechanické zneprůchodnění dýchacích cest zánětem sliznic a hnisem.

Událost odstartovala velké politické i technologické úsilí o čistší ovzduší. Přesto Londýn s tímto problémem bojuje dosud. Lidé nadále topí v domácích kamnech a otevřených krbech, čímž ve městě v roce 2019 vyprodukovali 38 % částic PM2,5. Od května 2021 se proto už nesmí prodávat domácnostem dvě nejvíce znečišťující paliva – uhlí a vlhké dřevo. Porušení zákazu topit ve starých typech kamen navíc pro jejich majitele znamená hrozbu okamžité pokuty až 300 liber a záznamu v trestním rejstříku.