Čornobyl jako zrcadlo systému

Havárie Čornobylské jaderné elektrárny nepřestává fascinovat ani desítky let od okamžiku, kdy během bezpečnostního testu, špatně naplánovaného a špatně provedeného, vybuchl její čtvrtý reaktorový blok. Nešlo jen o technologické selhání obrovských rozměrů, ale především o projev naprosté arogance moci, technologické pýchy, utajování a lží, což mělo pro pachatele dalekosáhlé důsledky – sovětské impérium se jim rozpadlo pod rukama. Dnes se toto téma hlásí s novou intenzitou v souvislosti s klimatickou krizí, energetickou bezpečností, renesancí jaderné energetiky a hrozbou dezinformací.

Adam Higginbotham: Půlnoc v Černobylu (Příběh největší jaderné katastrofy)

Portál, Praha 2026, 544 stran + 16 stran fotografické přílohy, ISBN 0978-80-7260670-2

Současný pohled široké veřejnosti na Čornobyl¹⁾ ovlivnila zejména stejnojmenná minisérie stanice HBO z roku 2019, v upoutávkách označovaná jako „dosud nevyprávěný skutečný příběh“. Scenárista Craig Mazin vystavěl strhující narativ, avšak občas si vypomohl tím, že ukázal i to, co se nikdy nestalo. Protijadernou interpretaci seriálu rázně odmítl: „Poučení, které z Čornobylu vyplývá, není v tom, že moderní jaderná energetika je nebezpečná. Poučení je, že nebezpečné je lhaní, zpupnost a potlačování kritických hlasů,“ napsal na sociální síti X.

V tom se shoduje i s třemi základními publikacemi o Čornobylu, které slovy recenzentky New York Times dnes tvoří „čornobylský interpretační triptych“ – každá na událost pohlíží ze svého specifického úhlu a navzájem se doplňují. Chronologicky vzato jako první u nás vyšla Modlitba za Černobyl: Kronika budoucnosti, drásavý „román hlasů“ běloruské laureátky Nobelovy ceny Světlany Alexijevičové (Pistorius & Olšanská 2017), složený především z výpovědí vdov po hasičích, likvidátorů a zapomenutých obyvatel zakázané zóny, lidí, jimž stát lhal a nikdo nenaslouchal.

Kniha profesora ukrajinských dějin Harvardovy univerzity Serhie Plokhyho Černobyl – historie tragédie (Jota 2019), která podrobně sleduje události, jež k této tragédii vedly, srozumitelně vysvětluje technické principy, ale především na základě studia rozsáhlých archivních materiálů vše zasazuje do širšího politicko-historického kontextu – popisuje, jak probíhalo rozhodování v Kremlu, jakou roli sehrál Michail Gorbačov (na místo havárie se přijel podívat až téměř tři roky po výbuchu) i to, jak havárie probudila ukrajinské národní vědomí a velmi rychle přispěla k rozpadu Sovětského svazu.

Nejnověji u nás vyšla poslední z knih „triptychu“, Půlnoc v Černobylu – příběh největší jaderné katastrofy (Prostor 2026) britsko-amerického novináře Adama Higginbothama z roku 2019, který za ni v roce 2020 získal významnou Andrew Carnegie Medal for Excellence in Nonfiction, udělovanou Americkou asociací knihoven.

Higginbotham není profesí historik ani jaderný fyzik, nýbrž vynikající investigativní novinář, a v tom je největší devíza jeho práce. O čornobylskou havárii se začal zajímat v roce 2006, kdy psal článek k jejímu dvacátému výročí a uvědomil si, že oficiální verze není zdaleka úplná a příběh lidí ve velínu není tak jednoznačný. Proto si dal za cíl očistit historii od mýtů a ideologických nánosů, na nichž se podílela jak sovětská propaganda, tak západní bulvární média. Přes deset let shromažďoval dokumenty, z nichž mnohé byly dlouho nepřístupné – zejména otevření archivů, kde jsou v Kyjevě uloženy bývalé ukrajinské fondy KGB, mu umožnilo napsat knihu, která jde fakticky mnohem dál než práce dřívějších autorů, například našel hlášení KGB stranickým orgánům v Moskvě o nekvalitně prováděné práci při výstavbě elektrárny.

Prošel také nepublikované osobní deníky a dopisy osob, jichž se tragédie dotkla, i soudní spisy a strávil mnoho set hodin v rozhovorech s přeživšími aktéry havárie, kteří byli v onu osudnou noc ve čtvrtém bloku, s odborníky, kteří tam jako první měřili radioaktivitu, s likvidátory, vědci, politiky na nejrůznějších úrovních i s obyčejnými obyvateli Pripjati.

Knihu pak psal několik let a je pro ni příznačný až forenzní přístup, s nímž rozebírá technické detaily a selhání způsobená lidmi. Výsledkem je rozsáhlá, definitivní a ucelená zpráva o čornobylské katastrofě, která ukazuje, že v systému, kde nad vším, nad odbornou integritou či lidskými životy, stála věrnost komunistické straně, byla nevyhnutelná. Věděli to mnozí sovětští vědci, ale i premiér Ryžkov, který Gorbačovovi krátce po havárii řekl, že kdyby se to nestalo v Čornobylu, dříve či později by se to přihodilo v jiné jaderné elektrárně.

V prvním plánu v širokém záběru Higginbotham líčí, jak se vyvíjela jaderná technologie, připomíná úspěchy i přiznané či utajované nehody, neštěstí a havárie na Západě i v SSSR. Vážné havárie se v Sovětském svazu vždy zatajovaly, a přestože vědci roky před Čornobylem například věděli o nestabilitě reaktoru za určitých podmínek, což se ukázalo například v Leningradské elektrárně v roce 1975, nevarovali ani obsluhu jiných jaderných elektráren. V druhém plánu pak detailně rekonstruuje dobu i události, které výbuchu předcházely, samotný výbuch a likvidaci havárie až po finální zakrytí trosek reaktoru. Je jedinečný v tom, jak zavádí čtenáře do roku 1970, do téměř idylických časů, v nichž panovala víra ve všemocnou sovětskou vědu, která dovede zemi k zářivým zítřkům. Současně s elektrárnou se pro její zaměstnance začal stavět na břehu řeky Pripjať atomgrad, město budoucnosti, na sovětské poměry skvěle zásobované, s moderní architekturou, obklopené zelení. Mladým lidem, jimž většinou nebylo ještě ani 30 let, se tu žilo dobře a věřili, že je čeká skvělá kariéra. Kontrast mezi idylickým začátkem a apokalyptickým koncem je mrazivý.

Higginbothamovi se podařilo vykreslit události v širokém panoramatu s desítkami postav, na události na různých úrovních zúčastněných, od operátorů a jejich rodin až po nejvyšší činitele sovětské jaderné vědy, a vytvořit dílo technicky srozumitelné a emocionálně velmi působivé. Čte se jedním dechem, i když rozuzlení je všem dobře známé. Zejména jaderní fyzikové mohou sice autorovi vytýkat přílišné zjednodušení problematiky, kterou se snaží vysvětlit, případně upozorňují na nepřesnosti v interpretaci některých jevů. To však běžný čtenář nevnímá a spíše ocení, že se podařilo najít rovnováhu mezi nezbytnou odborností a čtivostí.

Higginbotham uvádí na pravou míru řadu zkreslení, která se v průběhu let do čornobylského folklóru zabudovala – například jak velké bylo pochybení ze strany operátorů. Oficiální verze, ve snaze ochránit prestiž sovětského jaderného průmyslu i samotný reaktor RBMK, svedla veškerou vinu na ně. Akademik Valerij Legasov při vystoupení v Mezinárodní agentuře pro atomovou energii ve Vídni v srpnu 1986 neřekl zdaleka celou pravdu a fakta mistrovsky zmanipuloval: „…konstruktéři nepředvídali neobratné a hloupé jednání obsluhy“. Hlavními viníky však byli právě oni, konstruktéři reaktoru Anatolij Alexandrov a Nikolaj Dolležal, kteří o chybě věděli a tajili ji.

Pracovníci ve velínu byli tlačeni, aby dokončili dva roky odkládanou prověrku bezpečnostního systému ochrany reaktoru, a předpokládali, že pokud budou mít reaktor pod kontrolou, mohou v ní pokračovat. Aby se jim během nestandardního testu nevypínal, zablokovali některé havarijní signály. Nakonec ho prováděla noční směna, která se na něj původně nepřipravovala, protože se muselo počkat, až opadne energetická špička – ke konci měsíce bylo totiž třeba splnit výrobní plány a teprve potom mohlo dojít k odstávce čtvrtého bloku. Všichni byli vychovaní ve víře, že reaktor RBMK je bezpečný, sovětská technika neomylná a nedodržování předpisů lze tolerovat, má-li se zajistit splnění úkolu. Postavit se nadřízeným a žádat ukončení testu – což teoreticky mohl udělat kdokoli v rozhodovacím řetězci až po operátory ve velínu – je těžké kdekoli na světě, a v totalitním režimu zejména. Výbuch čtvrtého bloku tak předznamenal pád berlínské zdi, pád komunismu, rozpad SSSR, konec bipolárního světa či odmítání jaderných elektráren. „Čornobylská katastrofa byla totiž historickým zlomem: existovala éra před havárií a existovala zcela odlišná éra po ní,“ napsal v roce 2006 Michail Gorbačov v eseji pro mezinárodní Project Syndicate.