Vlákno potřebuje tah

Tématem tohoto čísla časopisu Vesmír je vlákno. Mému oboru, chemii, je to téma blízké nejen kvůli ikonickému Ottu Wichterlemu a jeho silonu. Pochopit, co vlastně vlákno je, znamenalo pro chemii výrazně rozšířit vlastní představivost. Vlákno totiž není jen tenký předmět, který lze spřádat, tkát a nosit. Je to i zvláštní stav hmoty: útvar, jehož vlastnosti nezávisí jen na chemickém složení, ale také na délce, orientaci a uspořádání molekul.

Archetypálním vláknem kulturních dějin je hedvábí bource morušového (Bombyx mori). Jeho vlákno je tvořeno především fibroinem a na povrchu stmeleno sericinem. Dnes to zní samozřejmě. Ještě na počátku 20. století však vůbec nebylo jasné, co takové vlákno na molekulární úrovni drží pohromadě. Jsou bílkoviny jen zvláštními koloidními shluky, nebo jde o skutečné, chemicky definované dlouhé molekuly? Jinými slovy: je vlákno jen fyzikálním útvarem, nebo i specifickou chemickou vazbou protaženou do délky?

Do tohoto příběhu vstupuje i Praha. Profesor zdejší německé univerzity Franz Hofmeister dospěl k závěru, že bílkoviny jsou tvořeny aminokyselinami spojenými tím, co dnes nazýváme peptidovou vazbou. K témuž závěru došel berlínský organický chemik Emil Fischer a shodou okolností oba představili svůj výsledek veřejnosti ve stejný den, 22. září 1902, na sjezdu Gesellschaft deutscher Naturforscher und Ärzte v Karlových Varech. Hofmeister přednášel ráno, Fischer odpoledne. V učebnicích bývá priorita přisuzována spíše Fischerovi. Důvod je trochu paradoxní. Hofmeister byl biochemik – a biochemie tehdy ještě téměř nic neznamenala, byla to disciplína na lékařských fakultách spíše trpěná než ctěná – zatímco Fischer byl organický chemik, tedy představitel oboru, který dodával sebevědomí i praktickou sílu bismarckovskému Německu.¹⁾

Na tomto příběhu je pozoruhodné, že se netýká jen bílkovin. Trvalo ještě zhruba dvě desetiletí, než se podobná představa dlouhé, chemicky jednotné molekuly prosadila i u syntetických polymerů. Teprve tehdy se otevřela cesta k moderní chemii vláken, od nylonu a silonu až po dnešní sofistikované materiály. Vlákno se tak ukázalo být něčím víc než technickým výrobkem: bylo zkouškou toho, zda je chemie schopna myslet ve velkém měřítku, za hranicí malých a přehledných molekul.

Kresba Vladimír Renčín

A možná je v tom i obecnější poučení. Také věda sama vzniká z vláken – z vazeb mezi lidmi, jazyky, školami a tradicemi. Praha na přelomu 19. a 20. století byla jedním z míst, kde se taková vlákna protínala mimořádně plodně. Německé, české a židovské prostředí, migrace, soutěž i spor vytvářely napětí, z něhož mohly vznikat nové myšlenky. Velká věda zpravidla vznikala tam, kde se různá vlákna směla proplétat, ne tam, kde byla pečlivě tříděna podle jazyka, národa nebo disciplíny.

Těžiště vědy se od té doby ostatně pohybuje. V průběhu svého života jsem pozoroval oscilaci tohoto těžiště někde v oblasti Atlantského oceánu; nyní už nelze přehlédnout vzestup vědy v Asii – a nemám tím vůbec na mysli její kvantitativní složku. S přesunem laboratoří, financí a institucí se možná přesouvá i těžiště intelektuální odvahy a schopnosti formulovat nové otázky. Bylo by pošetilé myslet si, že Evropa či Severní Amerika má na podobnou roli dědičný nárok.

Osobně jsem byl vždy přesvědčen, že věda dlouhodobě potřebuje svobodné prostředí a jen omezené řízení. Je ale možné, že jsem se mýlil. Anebo jen podceňuji, jak moc věda potřebuje ještě něco jiného: ochotu nechat se vyvést z pohodlí cizím jazykem, cizí metodou, cizí otázkou. Vláknu prospívá tah. Vědě zřejmě také. Jakmile se tah ztratí, zbývá už jen plsť.