Vlákna pro sítnici

Nanovlákenná membrána nesoucí buňky určené k transplantaci pod sítnici může posloužit jako buněčná „záplata“, která pacientům postiženým degenerativními chorobami sítnice zachrání zrak.

Moderní medicína se stále více zaměřuje na buněčné terapie, které by mohly obnovit poškozené tkáně. Jednou z nejstudovanějších oblastí je léčba degenerativních onemocnění sítnice oka pomocí transplantace buněk pigmentového epitelu sítnice (RPE – z ang. retinal pigment epithelium). Tento přístup by mohl pomoci pacientům trpícím například věkem podmíněnou makulární degenerací nebo jinými chorobami vedoucími ke ztrátě zraku.

Proč je pigmentový epitel sítnice tak důležitý? RPE je tenká vrstva buněk, která leží mezi světločivnými buňkami sítnice (fotoreceptory) a cévnatkou. Tyto buňky plní několik klíčových funkcí – vyživují fotoreceptory, odstraňují jejich odpadní produkty a podílejí se na obnově jejich světločivných struktur. Pokud je funkce RPE narušena, dochází postupně k poškození a odumírání fotoreceptorů, což vede ke zhoršování zraku až slepotě. Právě proto se vědci začali zabývat myšlenkou, zda by transplantace zdravých RPE buněk mohla poškozenou sítnici zachránit.

V průběhu let se vyvinuly tři základní přístupy, jak buňky RPE do oka transplantovat. První možností je transplantace buněk v suspenzi, druhou cestou je transplantace buněčné vrstvy (sheet) a třetím nejslibnějším přístupem je transplantace buněk na podpůrném nosiči – tzv. buněčná „záplata“ (patch).

Buněčná suspenze

Nejjednodušší metodou transplantace pigmentového epitelu sítnice je injekční podání buněk RPE ve formě buněčné suspenze do prostoru pod sítnicí. Tento postup je z chirurgického hlediska relativně rychlý a zároveň málo invazivní. Preklinické studie ukázaly, že takto transplantované buňky mohou přispět k zachování funkce fotoreceptorů. Také první klinické studie u pacientů trpících suchou formou makulární degenerace zaznamenaly u některých z nich zlepšení zrakové ostrosti, což naznačuje, že transplantované buňky mohou pozitivně ovlivňovat funkci okolních světločivných buněk.

Navzdory své jednoduchosti však má tato metoda několik významných nevýhod. Po aplikaci mohou buňky například uniknout do sklivcové dutiny oka místo toho, aby zůstaly v požadované oblasti pod sítnicí. Dalším problémem je jejich omezená schopnost přichytit se k poškozené Bruchově membráně, která tvoří přirozený podklad pro buňky RPE. Transplantované buňky také často nevytvářejí souvislou buněčnou vrstvu, mohou mít nesprávnou orientaci vůči okolním tkáním a někdy nedokážou pokrýt celé poškozené místo. Právě tyto limity vedly k vývoji pokročilejších metod transplantace, které by umožnily lepší integraci buněk a jejich dlouhodobé fungování v sítnici.