Ledový labyrint minulosti a geopolitické hřiště budoucnosti

Publikace Země Františka Josefa. 150 let od objevení souostroví překračuje mantinely jednoduché historické monografie. Autorka, geografka a ředitelka Mapové sbírky Přírodovědecké fakulty UK Eva Novotná představuje čtenáři nejen působivý příběh objevu na hranici lidmi obydleného světa, ale také jej vnáší do kontextu širších dějů, které hýbou severní polokoulí i v současnosti.

Eva Novotná: Země Františka Josefa. 150 let od objevení souostroví

Přírodovědecká fakulta UK, Praha 2026, 96 s., ISBN 978-80-7444-118-9

Zemi Františka Josefa, nejsevernější evropské souostroví, tvoří celkem 192 tektonických ostrovů o celkové rozloze zhruba 16 tisíc km². Podstatným rysem této pustiny je fakt, že více než 80 procent plochy souostroví je trvale zaledněno, což s sebou nese extrémní klimatické podmínky a velmi chudý vegetační kryt, omezený na nejodolnější mechy a lišejníky. I fauna je v tomto drsném prostředí druhově omezená – dominují jí především početné kolonie mořských ptáků obývající skalní útesy, polární lišky, lední medvědi a mohutné populace mrožů, pro které jsou ledové kry a okolní vody klíčovým biotopem (viz Vesmír 105, 158, 2026/3). Právě do tohoto prostředí v srpnu 1873 vplula rakousko-uherská expedice na lodi Admiral Tegetthoff. Když se z mlhy vynořily neznámé skalnaté útesy, posádka netušila, že právě přepisuje mapu světa.

Ačkoliv je tato výprava považována za oficiálního objevitele, Novotná naznačuje, že souostroví nebylo úplnou neznámou. Již v roce 1763 ruský učenec Michail Lomonosov vizionářsky psal o „ostrovech zadržujících led“ a v roce 1865 souostroví pravděpodobně spatřil norský kapitán Nils Rønnbeck. Ten však svůj nález oficiálně neohlásil, zaznamenal jej pouze v lodním deníku.