Otevřená věda

Vědecké publikace jsou bezpochyby hlavním prostředkem šíření a uchovávání vědeckých poznatků. Metody vědeckého publikování – od rukopisných poznámek, které kolovaly ve vědeckých kruzích před vynálezem knihtisku, až po rozsáhlé digitální archivy, které jsou dnes na dosah ruky miliardám lidí, – odrážejí hluboké proměny ve společnosti. Platí to i o sílícím trendu publikování s otevřeným přístupem (Open Access).

Sdílení myšlenek, objevů a metodik prostřednictvím vědeckých časopisů mělo své počátky v 17. století v Anglii, Francii a Německu. Philosophical Transactions a Le Journal des Sçavant, oba založené v roce 1665, byly záhy následovány německými časopisy Miscelanea Curiosa (1670) a Acta Eruditorum (1682). Za všemi stály významné osobnosti intelektuální historie – od Heinricha (Henryho) Oldenburga přes Denise de Sallo a Otta Menckeho až po Gottfrieda Wilhelma Leibnize. Tyto časopisy se staly vzorem pro to, jak registrovat, verifikovat, šířit a archivovat vědecké poznatky. Recenzní řízení (peer review) bylo zavedeno a systematicky používáno časopisem The Edinburgh Medical Journal až od roku 1773 a postupně převzato dalšími, zprvu především lékařskými časopisy. Od počátku 19. století počet vědeckých časopisů výrazně narostl – od desítek či stovek ke statisícům na sklonku 20. století. Růst byl přibližně exponenciální (několik procent ročně), s různou rychlostí podle oboru a regionu. Na počátku 20. století se také objevil vzor struktury vědeckých článků nazývaný anglicky IMRaD (Introduction, Methods, Results, and Discussion), který se po druhé světové válce stal celosvětovým standardem.

1. Celosvětová publikační produkce podle kategorií otevřeného přístupu. Na základě Web of Science. Zahrnuty jsou pouze typy dokumentů „článek“ (research article) a „přehledový článek“ (research review). Kategorie otevřeného přístupu jsou vysvětleny v rámečku na následující straně.

Upraveno podle Heidbach K. et al., 2022, DOI: 10.17617/2.3361428

V roce 1971 byl navržen digitalizační Projekt Gutenberg,¹⁾ který vedl k vytvoření první bezplatné online digitální knihovny. Digitální knihy a časopisy se pak začaly rychle množit s rozmachem World Wide Web na konci 20. století. Digitální vědecká komunikace brzy překonala tradiční tisk v mnoha ohledech, včetně rychlého šíření, snadného vyhledávání a ukládání, rychlé opravy a aktualizace, jakožto i kolaborativní a interaktivní distribuce vědeckých článků. S širokým a rostoucím přístupem k digitálnímu obsahu prošel model vědeckého publikování přechodem od výhradně tištěné podoby k modelům tištěným na vyžádání, výhradně digitálním, nebo tištěným i digitálním. S vývojem a nasazením digitálních vyhledávačů literatury, jako jsou Google Scholar, Scopus nebo Web of Science, se citace a jiné metriky staly snadno dostupnými a transparentními.

Vědecké publikování, kdysi nekomerční aktivita financovaná převážně vědci samotnými či jejich společnostmi, se po druhé světové válce dramaticky změnilo ve vysoce lukrativní průmysl. Tento průmysl měl v roce 2024 celosvětový obrat ve výši přes 12 miliard dolarů a zisk téměř 40 %. Vědecké časopisy se staly hlavním produktem tohoto průmyslu, kterému nyní dominuje „velká pětice“ sestávající z nakladatelství Elsevier, Springer Nature, Wiley, Sage a Taylor & Francis.

2. Otevřená věda, to není jen publikování s otevřeným přístupem.

Graf UNESCO

Cesta k otevřené vědě

Jak vznikla otevřená věda (Open Science)? Vše začalo na prahu 21. století, kdy Světová konference o vědě pod záštitou UNESCO přijala Deklaraci o vědě a využívání vědeckých poznatků. Věda se podle ní musí stát „společným majetkem, z něhož bude na základě solidarity těžit celé lidstvo“.

V roce 2002 vydala skupina akademiků, knihovníků a vydavatelů na konferenci v Budapešti prohlášení, které představilo paradigma publikování s otevřeným přístupem (Open Access, OA).

V roce 2003 následovalo prohlášení National Institutes of Health (NIH) v Bethesdě (Bethesda Statement) a Berlínská deklarace Společnosti Maxe Plancka. Prohlášení z Bethesdy a Berlínská deklarace daly vzniknout hnutí, které od té doby transformuje způsob publikování vědeckých informací po celém světě.

V roce 2018 skupina národních organizací financujících výzkum s podporou Evropské komise a Evropské rady pro výzkum oznámila zahájení iniciativy cOAlition S, kde S znamená Science (věda). Tato iniciativa usiluje o plný a okamžitý otevřený přístup k výsledkům veřejně financovaného vědeckého výzkumu.

Zatím poslední významný mezinárodní vývoj v oblasti otevřené vědy nastal na generální konferenci UNESCO v roce 2021. Při této příležitosti UNESCO vydalo „Doporučení k otevřené vědě“, v němž upozorňuje na „naléhavost řešení složitých a vzájemně propojených sociálních a ekonomických výzev“, uznává „zásadní význam vědy, technologie a inovací (STI) [při řešení] těchto výzev“ a zdůrazňuje „transformační potenciál otevřené vědy pro snižování stávajících nerovností“.

Otevřená věda je založena na hodnotách, jako je kvalita a integrita, a na principech, jako je transparentnost, kontrola a reprodukovatelnost, přičemž všechny výše uvedené hodnoty jsou prosazovány rigorózním recenzním řízením.

Co tedy otevřená věda obnáší?

• Publikování s otevřeným přístupem,
• sdílení výzkumných dat v souladu s principem FAIR (vyhledatelné, přístupné, interpretovatelné a znovu použitelné),
• sdílení vzdělávacích zdrojů,
• sdílení softwaru,
• sdílení konstrukčních specifikací hardwaru, nástrojů, vzorků…

Dosud nejrozšířenější součástí otevřené vědy je publikování s otevřeným přístupem. Jak daleko tento režim publikování pokročil? Obr. 1 ukazuje globální produkci výzkumných a přehledových článků (review) podle kategorie otevřeného přístupu (více o nich v rámečku). V současné době je téměř polovina výzkumných a přehledových článků volně přístupná.

Publikování s otevřeným přístupem prospívá samotné vědě. Věda, jakožto instituce organizované kritiky, totiž může správně fungovat pouze tehdy, pokud mohou vědci zvážit práci ostatních a využívat ji pro svůj vlastní výzkum. Mezi výhody publikování s otevřeným přístupem patří i vyšší míra citování článků s otevřeným přístupem ve srovnání s mírou citování článků skrytých za finančními bariérami (paywalls).

Financování vědeckých publikací

V minulosti platily knihovny výzkumných institucí vydavatelům roční předplatné za nová čísla časopisů. Toto předplatné bylo poplatkem za čtení, které muselo být uhrazeno za aktuální fiskální rok před koncem předchozího roku.

Mezi faktory, které vedly ke vzniku hnutí Open Science, byly excesy či skandály související s obchodním modelem předplatného: Autoři byli nuceni převést autorská práva ke svým publikacím na vydavatele. Vydavatelé označovali konfiskaci autorských práv za „podloží“ (bedrock) systému předplatného. Navíc předplatné nebylo transparentní, často zůstalo skryté před veřejností kvůli dohodám o mlčenlivosti mezi knihovnami a vydavateli. To umožňovalo stanovení libovolných cen.

Pojem „vydavatelé“ zde zahrnuje jak komerční nakladatelství (Wiley, Elsevier, Springer…), tak i vědecké společnosti (American Chemical Society, ACS; American Institute of Physics, AIP; American Physical Society, APS…). V roce 2015 zjistila Max Planck Digital Library (MPDL), že v rámci systému předplatného knihovny po celém světě zaplatily za 2 miliony výzkumných a přehledových článků publikovaných ročně přibližně 7,6 miliardy eur, tj. 3800 eur za jeden článek.

Předplatné bylo obvykle zvyšováno o 3–4 % ročně. U velkých vydavatelů byly tyto poplatky sdruženy (v takzvaných Big Deals) při jednáních s knihovnami o vícero časopisech vydávaných stejným nakladatelstvím. Ve Spojených státech a jinde byla část těchto nákladů na předplatné hrazena z nepřímých nákladů, známých také jako náklady na „zařízení a správu“ (F&A).

Vydavatelé vybírali předplatné za své časopisy, aby pokryli své výrobní náklady. Ty začaly na přelomu 20. století zahrnovat digitalizaci a digitální archivování. Když se na počátku 21. století objevilo otevřené publikování, vydavatelé nabídli jednotlivým autorům, že za příplatek zvaný poplatek za zpracování článku (Article Processing Charge, APC) zpřístupní jejich články zdarma všem čtenářům. Někteří poskytovatelé finančních prostředků (grantové agentury), jako například National Institutes of Health (NIH) ve Spojených státech, dokonce nařídili OA publikování výsledků výzkumu získaných pod jejich záštitou, což se stalo důležitým podnětem pro vydavatele k vytvoření možnosti platit APC v časopisech s předplatným.

Náklady na APC nebyly pro knihovny (nebo výzkumné instituce) viditelné, protože byly obvykle hrazeny z přímých nákladů jednotlivých výzkumných pracovníků – autorů. Pro autory působící v institucích, které měly předplatné právě toho časopisu, ve kterém publikovali OA za APC, to znamenalo dvojí platbu za stejnou publikační službu. Taková praxe byla nazvána „double dipping“ (dvojí výdělek).

Aby se tomu zabránilo, byly mezi knihovnami akademických institucí a vydavateli uzavřeny takzvané kompenzační dohody. Ty osvobodily akademickou instituci se smlouvou s nakladatelstvím v režimu OA od placení APC za určitý podíl publikací.

Alternativa ke kompenzačním dohodám vznikla v polovině roku 2010, kdy byla vyjednána a implementována první fáze tzv. transformačních dohod (Transformational Agreement, TA). Transformační dohoda spočívá v tom, že instituce nebo skupina institucí uzavře partnerství s vydavatelem, aby umožnila přechod k otevřenému přístupu ve velkém měřítku. Transformační dohoda umožňuje přesun financování ze čtení na publikování, přičemž uznává, že prvek předplatného zůstává důležitou součástí dohody.

Roční částka placená vydavateli daného časopisu akademickou institucí, konsorciem akademických institucí či dokonce celostátním konsorciem, jako je DEAL (Deutsche Allianz Lizenzen)²⁾ v Německu, byla vydělena (průměrným) počtem článků ročně publikovaných danou institucí v daném časopise. To posloužilo jako základ pro vzájemně dohodnutý poplatek za publikovaný článek, přičemž akronym APC nabyl nového významu, totiž Article Publishing Charge (poplatek za publikování článku). Za tento poplatek je každý článek smluvní instituce publikován v režimu OA, přičemž tato instituce (nebo konsorcium) má přístup k elektronickému portfoliu časopisu nebo dokonce celého nakladatelství.

Ve druhé, probíhající fázi TA se uvažuje o tom, že by se měly hradit pouze náklady na publikování, a již ne pro přístup ke čtení. Zároveň by náklady na publikování měly být realistické a transparentní a neměly by se již určovat na základě historických sazeb za předplatné. Jelikož tyto platby jsou splatné až po zveřejnění článku, instituce musí vydavateli zaplatit obvykle o půl roku později. To v podstatě ušetří polovinu ročního rozpočtu na předplatné.

Ádám Dér z MPDL k tomu uvedl: „Díky modelům s následnou platbou mohou knihovny zaručit, že jejich finanční závazky budou přímo odpovídat publikačním preferencím jejich autorů, což jim umožní přidělovat zdroje v souladu s jejich posláním. […] Instituce a výzkumné komunity, které vyjednávají TA, zpřístupňují veřejnosti bezprecedentní množství nových výzkumných poznatků, eliminují APC pro autory a generují značné úspory, omezují potenciál komerčních vydavatelů zpeněžovat díla autorů, zvyšují transparentnost finančních toků vědeckého publikování a optimalizují pracovní postupy publikování v režimu OA pomocí standardů řízených komunitou.“³⁾

Ačkoli na celostátní úrovni (jak dokládají dohody DEAL v Německu, viz také obr. 3) nebo na úrovni konsorcia (jak je tomu například v systému Kalifornské univerzity nebo univerzit Big Ten v USA) náklady na publikování v důsledku přechodu na OA klesly, na úrovni jednotlivých institucí tomu tak nutně nebylo. Instituce, které se více věnují výzkumu, a tudíž více publikují, budou v éře OA platit více než instituce, které se výzkumu věnují méně. K těm patří také národní knihovny a další instituce, které se zabývají spíše čtením než publikováním. Jejich náklady se ve srovnání s érou předplatného sníží. Nicméně průměrný poplatek za jednotlivý článek či přehledový článek klesl; např. v rámci dohody konsorcia DEAL s nakladatelstvím Wiley poplatek klesl z původních 3800 eur v režimu předplatného na 2750 eur v režimu otevřeného přístupu.

Přechodná fáze poskytuje akademickým institucím příležitost provést nezbytné úpravy: namísto rozpočtu na knihovnu musí instituce nyní vytvořit rozpočet na informace, z něhož budou hrazeny všechny náklady na publikování vzniklé jejich výzkumným pracovníkům. Tento rozpočet bude často pokryt nepřímými náklady. Zajištění dostatečně velkého informačního rozpočtu se může na první pohled jevit jako zátěž pro vedení akademických institucí. Z dlouhodobého hlediska se však štědrý informační rozpočet ukazuje jako cenné aktivum, které akademické instituce mohou a budou využívat k získávání nejlepších vědců.

Kromě snížených nákladů obchodního modelu OA a jeho fiskální transparentnosti se autorská práva k publikovaným článkům nepřevádějí na vydavatele (jak tomu bylo v případě obchodního modelu předplatného), ale zůstávají autorovi (na základě licence Creative Commons CC-BY), což je optimální volba pro maximalizaci dopadu a dosahu vědeckých výstupů.

Příklad: Společnost Maxe Plancka

Roční rozpočet vynaložený Společností Maxe Plancka (MPG) na APC a předplatné činí necelých 15 milionů eur, což zahrnuje platy týmu pracovníků (centrální) Max Planck Digital Library (MPDL), kteří vyjednávají smlouvy pro všechny Ústavy Maxe Plancka s vydavateli. Kromě toho jednotlivé ústavy utratí (dohromady) ročně dalších přibližně 8 milionů eur; tato částka v zásadě představuje plat jednoho knihovníka na ústav plus malý dodatečný rozpočet.

Tuto celkovou částku 23 milionů eur je třeba porovnat s celkovým ročním rozpočtem Společnosti Maxe Plancka, který činí přibližně 2,2 miliardy eur. To znamená, že pro MPG, která se intenzivně věnuje výzkumu, činí skutečný podíl celého rozpočtu vynaloženého na náklady na publikace a předplatné pouze něco málo přes 1 %. Z tohoto rozpočtu MPG hradí náklady na publikace všech svých výzkumných pracovníků bez ohledu na to, v jakém časopise publikují.

V současné době je přibližně 98 % všech publikací, jejichž korespondující autoři mají afiliaci s MPG, publikováno v režimu otevřeného přístupu a všechny náklady na APC jsou hrazeny z tohoto rozpočtu (viz obr. 3). MPG má také smlouvu se Springer Nature pro časopisy skupiny Nature, což zahrnuje pokrytí APC ve výši 9500 eur za publikace v těchto časopisech – a MPG v těchto časopisech publikuje nadproporcionálně.

Důvodem, proč MPG dosud nedosahuje 100% otevřeného přístupu, je to, že někteří autoři se rozhodnou odhlásit se z možnosti publikování v režimu otevřeného přístupu, většinou proto, že nejsou dobře informováni a obávají se, že budou muset platit APC ze svého vlastního výzkumného rozpočtu, aniž by věděli, že vše bude hrazeno centrálně.

Dodejme, že existuje jen velmi málo časopisů, které jsou z tohoto krytí vyloučeny, a to konkrétně časopisy American Association for the Advancement of Science (AAAS), tj. mimo jiné časopis Science, protože nenabízí možnost publikace v režimu OA, a Optica (dříve Journal of the Optical Society of America), protože jsou nesmyslně drahé. Poznamenejme, že MPDL nepovažuje APC časopisů Nature za „nesmyslně drahé“ vzhledem k postavení a významu těchto časopisů.

Kontrola nákladů i kvality

Mnoho zemí dosud neadoptovalo publikování s otevřeným přístupem. Zatímco poskytovatelé finančních prostředků v těchto zemích povolují výdaje na účast na konferencích (obvykle s ročním limitem), placení APC dosud povoleno není nebo existuje (nízká) mez na jejich celkové roční náklady. Přitom otevřená věda a otevřený přístup fungují jako prostředky ke kontrole nákladů na publikování výsledků vědy. Úspory za publikování dosažené na základě smluv mezi institucemi či jejich konsorcii s vydavateli jsou úsporami pro daňové poplatníky, kteří náklady na vědu a výzkum nakonec z velké části hradí.

V rámci obchodního modelu otevřeného přístupu je v zájmu vydavatelů zvyšovat jak APC, tak počet publikovaných článků. Zatímco udržování APC pod kontrolou je primárně úkolem poskytovatelů finančních prostředků na výzkum, je na redakčních radách, aby zajistily, že publikovány budou pouze kvalitní články. Redakční rady by však měly také dbát na to, aby APC účtované jejich časopisy byly transparentní. Je proto nezbytné, aby redakční rady časopisů fungujících na principech Open Science byly nezávislé na svých vydavatelích a převzaly roli kritických partnerů vydavatelů. Pouze tak mohou tyto časopisy poskytovat vědecké komunitě služby, kterých je třeba.

Na závěr bych rád poznamenal, že se rozmnožily online časopisy, které předstírají, že jsou vědecké a volně přístupné, ale ve skutečnosti nejsou ani jedno, ani druhé. Není těžké odlišit je od těch skutečných (stejně jako není těžké odlišit „predátorské“ konference od těch opravdových). Jejich existence by neměla oslabit naše sympatie pro otevřenou vědu ani nám bránit, abychom neviděli její nesmírné výhody a společenskou prospěšnost. Predátorské nebo falešné časopisy nemají s otevřenou vědou nic společného. Podobně jako existence internetu samotného, který online publikování technicky umožnil, není kompromitována nesmysly a zneužíváním všeho druhu, které dnes internet zaplavují.