O iluzi svobodné vůle

Českým čtenářům je americký neurovědec Robert Sapolsky znám díky knize Chování: Biologie člověka v dobrém i zlém, ve které brilantně vysvětluje mechanismy a příčiny našeho chování. Ve svém zatím posledním díle si bere na paškál svobodnou vůli, která nás činí za naše chování zodpovědnými. Nikoho nenechá na pochybách o svém postoji – svobodnou vůli nemáme, protože naše chování je výsledkem genů, prostředí, výchovy, hormonů, chemie mozku a náhody. Obě knihy bravurně přeložil Pavel Pecháček.

Robert M. Sapolsky: Máme na vybranou? Otázka svobodné vůle z pohledu moderní vědy

Argo / Dokořán, Praha 2025, 456 s., ISBN 978-80-7675-257-3 (Dokořán), ISBN 978-80-257-4875-6 (Argo)

Sapolsky se hlásí k názorům Sama Harrise, jehož kniha Svobodná vůle vyšla česky v nakladatelství Dybbuk v roce 2015 a má pouhých 88 stran. Harris, neurovědec a filosof, v ní stručně vysvětluje, proč nemáme svobodnou vůli. Ilustruje to na jednoduchém příkladu projevené lítosti nad špatným rozhodnutím. Představte si člověka čelícího následkům svého špatného rozhodnutí (autor situaci popisuje na příkladu vraha před soudem), jenž tvrdí, že kdyby měl možnost vrátit čas, jednal by jinak. Harris se ptá, co daného člověka k tomuto názoru vede. Jistě to je jeho současný náhled na situaci, ten by mu však při návratu do minulosti opět chyběl. Neboli každé rozhodnutí, ať intuitivní a zbrklé, nebo vzniklé po zralé úvaze, má své konkrétní aktuální i minulé příčiny. Nelze se domnívat, že ve stejné situaci by se člověk mohl rozhodnout jinak, než se rozhodl, protože by měl k dispozici pouze stejné znalosti a informace, stejné emocionální rozpoložení. Lze samozřejmě předpokládat, že v budoucnu v podobné situaci už jeho současná zkušenost bude vzata v potaz a rozhodnutí bude jiné, nicméně pořád jde jen o pověstné „bycha honění“.

To, co Harris načrtl ve svém útlém spisku, se snaží Sapolsky zevrubně rozpitvat. Právě mechanismům chování věnuje první část své knihy. Benjamin Libet v osmdesátých letech dokázal, že přibližně 300 milisekund před naším vědomým rozhodnutím provést nějaký pohyb je na našem elektroencefalografickém záznamu zřetelný „potenciál připravenosti“. Neboli náš mozek reaguje dříve, než máme dojem, že jsme se rozhodli sami. Modernější metody tyto poznatky zpřesňují, transkraniální magnetická stimulace dokonce umožňuje výzkumníkovi ovládat motoricky vaše tělo, aniž by vás to zbavilo dojmu, že si sami volíte, kdy a čím pohnete. Naše chování je výsledkem řetězu příčin (sahajících od milisekund až po kořeny evoluce). Tato část knihy je nabitá faktografií a popisy jednotlivých výzkumů.

Druhá část knihy představuje tři zajímavé koncepty, ke kterým se (nejen) někteří filosofové při obhajobě svobodné vůle uchylují. Jde o teorii chaosu, emergentní komplexitu a kvantovou fyziku. Sapolskeho vysvětlení komplikované problematiky je překvapivě stravitelné a zábavné, právě v této části knihy skvěle demonstruje svou schopnost věci zestručnit a popsat jednoduchým, i laikům srozumitelným stylem. Hlavní poselství: i komplikované nepředpověditelné systémy mohou být jednoduše determinované.

Třetí část knihy se věnuje důsledkům odvrhnutí konceptu svobodné vůle. Co si máme počít? Máme rezignovat? Máme zbaveni zodpovědnosti „propadnout amoku“? Tato část knihy je nejzajímavější pro svůj historický a sociologický rozměr. Autor v ní vrší poznatky různých výzkumů, které dokazují, jaký vliv má na chování (nejen) lidí dosavadní zkušenost a jak je lze ovlivňovat a měnit, například pomocí primingu (vystavení nevědomým podnětům). Na historických příkladech ukazuje, jak se ve společnosti změnilo nahlížení na osoby trpící epilepsií, schizofrenií, autismem či posttraumatickou stresovou poruchou. Autor si v této části knihy nebere servítky a plamenně ukazuje, jak veřejné odsuzování a připisování zodpovědnosti za tyto nemoci deptalo a ničilo stovky a tisíce nevinných lidí, i to, jak se postupně měnilo povědomí o příčinách. „Chladné“ matky autistických dětí (případně matky, jež „nezodpovědně svolily“ k naočkování potomka) jsou jedním z mnoha případů nedávných příkoří.

Podobný posun náhledu na zodpovědnost si Sapolsky přeje u kriminality. Pokud totiž akceptujeme neexistenci svobodné vůle, postrádá retributivní (trestající) justice smysl. Vrah za své chování nemůže, k rozhodnutí vraždit jej přivedly vnitřní i vnější okolnosti, nad kterými nemá moc. Co s ním? Sapolsky navrhuje karanténní přístup, který chrání veřejnost před nebezpečím. Zločinci jsou izolováni od zbytku společnosti, ale tento přístup je vysoce humanistický – méně nenávisti, méně „zaslouženého utrpení“ a více soucitu. Úspěšnost tohoto přístupu demonstruje norský vězeňský systém s komfortními věznicemi a (překvapivě) nízkou mírou recidivity. Problémem jsou však naše evolučně zakořeněné sklony k trestání. Trestání je uspokojující, povznášející. Trestání podvodníků v zájmu všeobecného blaha je vlastně altruistický prosociální čin (není-li prováděn psychopatem). Vzdát se touhy po trestání viníků je nesnadné, protože ve velkých anonymních kulturách právě veřejné pranýřování omezuje výskyt podvodníků.

A zde je podle mého názoru hlavní slabina Sapolskeho knihy. Justice totiž má více aspektů, než které jsou v knize detailně rozebírány. Konkrétně nejen retribuční funkci (tj. odplata za porušení normy, již Sapolsky odmítá), ochrannou funkci (znemožnění viníkovi páchat dále trestnou činnost, kterou naopak vyzdvihuje) a restorativní funkci („odškodnění“ oběti, u níž doufá, že ji lidé přestanou vyžadovat), ale i funkci resocializační a preventivní (snaha vychovat, poučit pachatele i veřejnost). Právě funkce preventivní, tj. ta, která snižuje pravděpodobnost kriminálního chování u pachatele i u ostatních lidí, je v knize dosti opomenuta. Pouze je tak zběžně konstatováno, že „karanténa“ (tj. omezení svobody pohybu) provinilce je dostatečně nepříjemná, aby se do budoucna svého chování vyvaroval. V tomto aspektu je podle mě zajímavější Harris, který trest považuje za legitimní vliv vnějšího okolí, jenž formuje chování člověka (nejen pachatele) do budoucna. Právě díky trestům pomáháme „napodmiňovat“ žádoucí chování našeho okolí, což Sapolsky v knize sice detailně popisuje, ale nereflektuje při zacházení s provinilci.

Ono to je totiž těžké. Humanista v jeho srdci touží po minimalizaci utrpení jednotlivců, nicméně absence svobodné vůle přímo nabádá k využití formujícího vlivu okolí na budoucí chování lidí. Prevence formou zlepšování kvality života je skvělá věc, ale sama o sobě asi stačit nebude. Může cukr fungovat bez biče? Sapolsky věří, že ano, evoluční psychologové jsou zřejmě skeptičtější.

Sapolsky píše lehce, ironicky, angažovaně, hlasitě kritizuje nepodložené a škodící názory. Je si vědom toho, že adekvátní přístup k popření svobodné vůle by spíše měl být stoicismus, nicméně toho sám schopen není. Tuší, že smířit se s absencí svobodné vůle nebude snadné. Jak sám píše: Možná bych si tuhle knihu měl sám přečíst, až ji dopíšu. Bude to těžké. Ano, bude to asi i nemožné, nicméně i když vás nepřesvědčí, určitě vás obohatí a donutí zamyslet se a přehodnotit některé své postoje. A také vás pobaví, šokuje a překvapivě často dojme.

Falešné vědomí vlastního aktérství¹⁾nám podstrkuje racionalizace našeho jednání. Co nám pocit svobodné vůle dává? Radost z úspěchu. Naději (často falešnou), že dosáhneme vytyčených cílů. Motivaci pro naše snahy. Na druhou stranu i pocity marnosti, provinění a selhání při neúspěších. Zda jsme, či nejsme úspěšní, není důsledek našich činů, ale hlavně našich genů, prostředí, výchovy, hormonů, chemie mozku a náhody.