Česká stopa v environmentální diplomacii

Starost o životní prostředí v Česku během uplynulých pětatřiceti let zažila lepší i horší momenty. Úplně ale zapomínáme, že jsme mezitím měli překvapivě silnou pozici v mezinárodní environmentální spolupráci.

Československý premiér Ladislav Adamec před Vánoci 1988 rozeslal sousedním státům dopis, v němž předestřel velkolepý návrh. Chtěl do Prahy svolat environmentální summit středoevropských zemí. Plán vyvolal u adresátů nemálo rozpaků. Silně skeptická byla hlavně vláda západoněmecká a rakouská. Československo patřilo mezi největší znečišťovatele na světě, a aparátčický režim v Praze proto byl asi tím nejhorším možným kandidátem pro takový podnik. Neměli by nejprve alespoň náznakem ukázat, že sami chtějí něco dělat?

Svobodné země navíc měly i diplomatické důvody k rezervovanosti. Prestižní konference na nejvyšší úrovni by legitimizovala režim, který právě v té době přitvrzoval represe, a to včetně šikany nezávislých environmentálních hlasů. Iniciativa proto skončila pouhým neformálním setkáním expertů v polovině března 1989. Křečovitě komický pokus vylepšit si image na mezinárodní scéně rychle upadl v zapomnění. O pár měsíců později už ale bylo všechno jinak.

Prezident Václav Havel naslouchá projevu ministra Josefa Vavrouška na Dobříšské konferenci v červnu 1991. Sjeli se na ni ministři životního prostředí z celé Evropy (ale také USA, Japonska a Brazílie). Šlo o první velkou iniciativu Československa v oblasti environmentální diplomacie.

Snímek ČTK, Vladimír Černík

Po sametové revoluci začalo Československo rychle řešit kritický stav svého životního prostředí. Proto dnes bývá připomínáno jako stát, který během jediné dekády dokázal snížit domácí emise oxidu siřičitého o 86 %. Ale přehlížený zůstává rozměr, který Adamcova iniciativa paradoxně (a rozhodně nechtěně) předznamenala. Česko si totiž během následujících tří desetiletí vybudovalo nenápadnou, ale překvapivě silnou pozici v environmentálním multilateralismu – ve snaze světa společně řešit globální problémy. Klíčovou roli v tom sehrály mimořádné osobnosti, zejména Bedřich Moldan a Josef Vavroušek.

Otevření se světu

Po pádu železné opony stála agenda životního prostředí mezi politickými tématy hodně vysoko. Koneckonců katastrofální stav životního prostředí byl jedním z hlavních stimulátorů pádu režimu nejen v Československu. Na novou situaci jsme byli poměrně dobře připraveni díky předchozím občanským i odborným aktivitám, jež se často vymykaly oficiální linii, například činnosti Ekologické sekce Biologické společnosti Československé akademie věd. Někteří domácí experti jako Janové Čeřovský, Štursa, Jeník a Květ či Bedřich Moldan byli v soustavném kontaktu s mezinárodní odbornou komunitou, například v Mezinárodním svazu ochrany přírody (IUCN) nebo programu Člověk a biosféra UNESCO. Nyní se svými znalostmi přešli z dosud šedé zóny do oficiálních struktur, včetně vrcholných politických pozic. Svět byl zvědavý na nás, my byli dychtiví přijmout ze světa pomoc a know-how. A snažili jsme se – kromě negativních zkušeností – nabídnout také něco konstruktivního.

Snaha zapadla do optimistického a dynamického mezinárodního kontextu. Environmentální multilateralismus měl za sebou už dvě dekády historie (viz rámeček Proč potřebujeme environmentální multilateralismus?). Ale konec studené války umožnil posunout spolupráci dál, od dílčích iniciativ ke koncepčnímu přístupu. Chystala se nová globální jednání. Především Konference OSN o životním prostředí a rozvoji (UNCED) v roce 1992, známá také jako Summit Země v Rio de Janeiru, představovala mimořádnou příležitost. Československo do dění vstoupilo jako ve své části Evropy nejaktivnější země. Do přípravných jednání se zapojily státní instituce i nevládní organizace, ve hře byla účast ve světě populárního Václava Havla. Přitom ale – stejně jako další postkomunistické země – na globální scéně jen obtížně hledalo zřetelný národní zájem. Svět se už nedělil na Východ a Západ, ale spíše na rozvinutější Sever a rozvojový Jih. Střední a východní Evropa zatím dost dobře nevěděla, kam patří. Chtěla být součástí Západu, a zároveň potřebovala zahraniční pomoc. Na globálních fórech proto vystupovala jako „země s přechodovými ekonomikami“, což ale příliš nefungovalo a mělo jen krátké trvání.

První velkou československou iniciativou byla Dobříšská konference, na níž se v červnu 1991 poprvé sešli ministři životního prostředí z celé Evropy. Setkání bylo samozřejmě důležité samo o sobě. Na dobříšském zámku se domluvilo, že se chystaná Evropská agentura pro životní prostředí (EEA), klíčová datová instituce se sídlem v Kodani, otevře také státům, které nejsou členy tehdejších Evropských společenství. První velká publikace EEA, souhrnné hodnocení stavu životního prostředí v Evropě z roku 1995, koneckonců nesla podtitul The Dobříš Assessment. Také zde ale vznikl proces Životní prostředí pro Evropu – cyklus pravidelných ministerských konferencí pod patronátem Evropské hospodářské komise OSN. Environmentální agendu celého kontinentu na nich společně řeší státy EU i nečlenové. Jedním z výsledků procesu je například klíčová Aarhuská úmluva o přístupu k environmentálním informacím, kterou schválila jedna z navazujících konferencí o několik let později.

Samotná naše účast na Summitu Země byla překryta domácími volbami. Prezident oproti původnímu plánu do Ria neodletěl a delegaci oslabilo rostoucí napětí mezi Českem a Slovenskem. Přesto byla na summitu docela vidět. Československo zastávalo post místopředsedy hlavního výboru konference, prezentovalo několik iniciativ a koordinovalo přípravu postkomunistického bloku.

Světový summit sice nenaplnil všechna očekávání, ale určil směr. Schválil několik rámcových dokumentů, které předznamenaly velkou část světové environmentální politiky na další dekády, včetně Agendy 21, jakéhosi seznamu společných úkolů. Po ní následovala série tematických globálních konferencí. Nicméně konkrétní prosazování probíhalo nenápadněji a stále více v praktické rovině. Vznikl Globální fond životního prostředí (GEF). Program OSN pro životní prostředí (UNEP) začal vydávat pravidelné zprávy Global Environmental Outlook (GEO). Summit také nalinkoval následný proces, jehož ústředním prvkem se měla stát Komise OSN pro udržitelný rozvoj (Commission on Sustainable Development – CSD), pověřená přezkoumáváním programových okruhů a zpráv jednotlivých zemí o domácím pokroku. Česko počínaje rokem 1993 pokračovalo v tradici československé účasti. Místopředsedou a posléze předsedou (2000–2001) komise se stal Bedřich Moldan, poté se místopředsedou stal Jan Kára. Později byli oba vybráni do přípravných výborů pro summit OSN v Johannesburgu a Rio de Janeiru, jež hodnotily pokrok po deseti, respektive dvaceti letech od UNCED.

Česká role v CSD byla důležitá proto, že měla jasnou a vyprofilovanou agendu: zavádění indikátorů udržitelnosti. Společnost si stanovuje politické cíle, ale zpětnou vazbu k jejich úspěšnosti poskytují měřitelné kvantitativní indikátory pokroku. Umožňují tak rozhodování podložené daty a mapují změny sledovaných parametrů, jež má politika ovlivnit. Summit Země se dohodl na stanovení a používání indikátorů, chyběla však shoda na jejich počtu, výběru, reportování atd. Hrozilo, že pracně dosažené výsledky z Ria zůstanou nevyužity a celá indikátorová agenda bude zrušena. Bylo zásluhou Bedřicha Moldana, že se v CSD vrátila na stůl. Postupoval přitom po dvou kolejích. S podporou Evropské komise a několika zemí se podařilo zorganizovat sérii seminářů a setkání, na nichž se nakonec dosáhlo shody. Obsah jim dodávaly výzkumné programy SCOPE, které vedl ve druhé polovině devadesátých let (viz také rámeček Devadesátník Bedřich Moldan) a jež takto přímo vstupovaly do práce CSD. Česko rovněž sehrálo důležitou roli v masivním globálním hodnocení ekosystémů Millennium Ecosystem Assessment (MA), které pod patronací UNEP mapovalo přínosy přírody pro lidský život. Přispělo do řady kapitol a hostilo setkání několika stovek autorů zprávy.

Devadesátník Bedřich Moldan

Devadesátník Bedřich Moldan

Snímek Milan Jaroš, Respekt

Jeden člověk skoro u všeho z toho byl. Profesor Bedřich Moldan (*15. srpna 1935) začínal jako vědec v oboru analytické chemie. Postupně se začal věnoval vědám o životním prostředí. Před sametovou revolucí jako tajemník a později místopředseda pracoval v Ekologické sekci Biologické společnosti. Již 5. prosince 1989 se stal prvním českým ministrem životního prostředí. Jako šéfvyjednavač pro oblast životního prostředí v letech 1998–2002 zajišťoval přípravu na vstup do Evropské unie. Na národní úrovni prosazoval environmentální agendu také jako senátor (2004–2010).

Už před rokem 1989 potichu pracoval v programech UNESCO. Po skončení svého ministerského angažmá se vrátil k vědecké práci – a zároveň se stal environmentálním diplomatem. Byl předsedou jednoho ze tří přípravných výborů Summitu Země, místopředsedou jeho hlavního výboru, předsedou Komise pro udržitelný rozvoj OSN a vedl Vědeckou radu Evropské agentury pro životní prostředí. V roce 2004 sloužil jako jediný environmentální expert v tzv. high level group, kterou řídil nizozemský expremiér Wim Kok – jejím úkolem bylo navrhnout opatření pro oživení evropské ekonomiky.

Kromě diplomacie se desítky let věnoval také globální organizaci výzkumu. Na půdě OSN především prosazoval, aby se výsledky mezinárodního úsilí začaly měřit standardizovanými indikátory. Řadu let pracoval ve strukturách OSN, jež metriky připravovaly. Paralelně řídil dva mezinárodní výzkumné projekty, které vhodné indikátory designovaly a prověřovaly, a to pod křídly Vědeckého výboru pro problémy životního prostředí (SCOPE), jehož byl tři roky také generálním tajemníkem. S podobným cílem pracoval jako člen Řídicího výboru pro strategii OECD (1999–2001). Spolupracoval s Programem OSN pro životní prostředí (UNEP), kde byl členem pracovní skupiny pro hodnoticí projekt Global Environmental Outlook. Při přípravě projektu Millenium Ecosystem Assessment, který inicioval generální tajemník OSN a jehož úkolem bylo mapovat úbytek ekosystémových služeb, vedl sekci, jež tvořila rámec pro politická opatření (2000–2005).

Bedřich Moldan se staral, aby do české intelektuální debaty přinášel nové podněty a postřehy ze světa. V létě 1972 přeložil a polooficiálně vydal tehdy široce diskutovanou knihu Meze růstu. Pod patronací Programu OSN pro rozvoj vedl v letech 1997–2001 rozsáhlý projekt, v němž přes sto expertů z řady oborů připravilo návrh principů a strategie udržitelného rozvoje pro Česko. Inicioval vznik Rady vlády pro udržitelný rozvoj. Několik let byl členem vedení budapešťského Regionálního environmentálního centra, které podporovalo volnou výměnu informací a účast veřejnosti na rozhodování o životním prostředí. Soustavně podporuje neziskové organizace, řadu let byl předsedou Českého svazu ochránců přírody.

Akademická činnost Bedřicha Moldana souvisí především se založením Centra pro otázky životního prostředí Univerzity Karlovy v roce 1992; byl jeho prvním ředitelem a vedl jej více než dvacet let.

Letos vyšel knižní rozhovor s Bedřichem Moldanem (Muž Země, viz Vesmír 104, 389, 2025/6), vedený redaktorkou Vesmíru Evou Bobůrkovou.

Česko bývalo na jednáních zastoupeno spíše na nižší než ministerské úrovni. Někdy s vysokou politickou podporou, často bez ní, na základě odborných schopností a renomé jednotlivců ve státním aparátu či mimo něj. Převažovala motivace být při tom, pracovat konstruktivně, a získávat tak mezinárodní kredit. Zajímavou roli v tom hrálo ministerstvo zahraničních věcí, které aktivně podporovalo především zapojení do CSD. Určitý zájem státního aparátu souvisel také s tím, že Česko v devadesátých letech startovalo svůj vlastní systém rozvojové pomoci.

Zlatý věk multilateralismu v devadesátých letech vyvrcholil sérií dohod, které obecnou agendu Summitu Země dovedly k dílčím, ale praktickým opatřením. Kjótský protokol (1997) otevřel dveře ke klimatické diplomacii. Starší globální regulace rizikových chemikálií z osmdesátých let nově doplnila hlavně Stockholmská úmluva o perzistentních organických polutantech (2001). I poměrně ambiciózní balík takzvaných Rozvojových cílů tisíciletí, jež OSN schválila v září 2000 na konferenci v New Yorku, které se za Česko tentokrát zúčastnil Václav Havel, se během následujících patnácti let podařilo skoro kompletně naplnit. Optimistická atmosféra devadesátých let ale s měnící se geopolitickou situací postupně počínala chřadnout.

Česko: významný evropský hráč

Česko se na přelomu tisíciletí potřebovalo soustředit na mnohorozměrné včleňování do evropských struktur. Formální vyjednávání o vstupu do EU bylo úspěšné a například zúročilo rychlé zlepšení ovzduší po roce 1990. Při implementaci směrnic o biodiverzitě přišlo Česko s nejpropracovanějším postupem při vytyčování soustavy Natura 2000 – jako první země provedlo kompletní mapování biotopů na celém území. Postup byl natolik inovativní, že ho v obdobné verzi použilo také Slovensko a následně přistupující Rumunsko, Bulharsko a Chorvatsko. Česká inspekce životního prostředí byla mezi hlavními iniciátory paralelní sítě inspekčních úřadů kandidátských zemí (tzv. AC-IMPEL), která umožnila hladké zapojení do organizace IMPEL, jež se podílí na implementaci a prosazování environmentálního práva v členských zemích.

Kromě naplňování unijních pravidel přebíral český stát také postupně větší a větší část odpovědnosti. Asi nejlépe je to vidět na účasti v EEA. Česko bylo jistou dobu jedinou zemí, jež působila současně ve všech tzv. evropských tematických centrech (ETC) zřizovaných agenturou. Coby klíčový partner pro spolupráci s EEA byla ustavena Česká informační agentura životního prostředí (CENIA), která se stala (a do předloňska byla) národním bodem pro koordinaci toku dat o životním prostředí do evropského systému. Bedřicha Moldana zvolili v roce 2002 předsedou Vědeckého výboru EEA a členem jejího užšího vedení. Kromě toho byli další čeští zástupci také ve Vědeckém výboru EEA (Jiří Hřebíček), delegovaní Evropským parlamentem do správní rady EEA (Tomáš Cajthaml) a také ve vedení přidružené sítě ředitelů národních agentur životního prostředí (Miroslav Havránek). CENIA se postupně začala přímo podílet na řadě činností, které významně formovaly agendu unijní environmentální politiky, například rozvoj foresightových metod pro monitoring nových environmentálních trendů.

Česko obstálo velmi dobře v neodzkoušené pozici předsednické země Rady EU pro životní prostředí v roce 2009, a to i přes pád vlády v průběhu předsednictví. Povědomí o vysoké environmentální expertíze v Česku pomáhalo našim odborníkům uplatnit se v evropských strukturách, včetně vysokých postů na generálních ředitelstvích Evropské komise: zástupcem generálního ředitele pro životní prostředí byl Ladislav Miko, ředitelkou v právní službě Eva Kružíková. Jan Dusík se na jaře 2004 stal zástupcem generálního ředitele pro klima.

Renomé českého environmentálního sektoru, které stojí na dvou úspěšných transformacích domácí legislativy – nejprve v devadesátých letech a posléze před vstupem do EU – společně se zmíněnými úspěchy vedlo i ke stále významnější roli země v globálních institucích. Za zmínku stojí uplatnění našich expertů ve vědeckých grémiích: Mezivládním panelu pro změny klimatu (IPCC), obdobné platformě pro biodiverzitu (IPBES) a také hodnocení GEO. Úspěšnost českých odborníků až po úroveň hlavních řešitelů kapitol výrazně přesahuje řadu sousedních nebo srovnatelných zemí. Tuzemští experti jako Jan Plesník nebo Michael Hošek jsou respektovanými osobnostmi v mezinárodních institucích odpovědných za biodiverzitu.

Ke své prozatím asi největší světové roli Česko přišlo skoro náhodou. Kvůli pandemii covidu-19 byla přerušena a odložena nejen standardní národní a evropská agenda, ale také globální vyjednávání. Krátce nato se ve druhé polovině roku 2022 Česko podruhé ujalo předsednictví EU – a namísto tradiční jedné zdědilo koordinaci celkem sedmi globálních konferencí či akcí, na nichž čeští delegáti nejenže prezentovali národní postoje, ale také reprezentovali celou EU, jednu z těžkých vah světové politiky. Významnou roli sehrálo české předsednictví například na světovém summitu o naplňování Pařížské dohody v egyptském Šarm aš-Šajchu (COP 27).

Nejdůležitějším momentem ale byla konference členských států Úmluvy o biodiverzitě, jež měla stanovit strategické směřování v oblasti ochrany a obnovy přírody – obdobu Pařížské dohody pro biodiverzitu. Že se podařilo vyjednat a dosáhnout dohodu v rozsahu, ambicích a podobě, kterou téměř nikdo neočekával, je do značné míry vnímáno jako velký úspěch Evropské unie vedené českým předsednictvím. Kchun-mingsko–montrealský globální rámec pro biologickou rozmanitost z prosince 2022 je úspěchem, díky kterému se čeští vyjednavači podílejí také na zásadních rozhodnutích o jeho implementaci na navazujících jednáních.

S ohledem na sílící odpor k některým navrhovaným opatřením v Zelené dohodě pro Evropu byla jako mimořádný úspěch vnímána také role českého předsednictví při hledání kompromisů a většinově přijatelných řešení v chystané unijní legislativě. Rovněž díky této práci se Česku dařilo prosadit do evropské agendy nová témata, která považovalo za důležitá, například světelné znečištění nebo obnovená jednání o ochraně půdy.

Uplynulých pětatřicet let je užitečnou lekcí do budoucna. Česká pozice na globální environmentální mapě je mnohem významnější, než si kvůli malému povědomí a často i nedostatečnému sebevědomí umíme připustit. Dovedla nás k ní přítomnost a připravenost československých a českých expertů. Byli schopni nejen sledovat a ovlivňovat evropské či světové environmentální dění – ale také si vybrat konkrétní úkol, který bude globálně důležitý, prakticky uchopitelný a přitom rozumně vymezený, a cílevědomě se na něj soustředit.