Aprílová erupce na Islandu

Od konce roku 2023 je okolí rybářského města Grindavík na islandském poloostrově Reykjanes vulkanicky aktivní. [1, 2] Celkem zde došlo již k osmi erupcím vázaným na vulkanický lineament Sundhnúkur. Zatím poslední erupce, která se odehrála 1. dubna letošního roku, směle snese označení aprílová. Navzdory očekávání většiny odborníků se totiž aprílová erupce zachovala poměrně nestandardně. Co do trvání jde o nejkratší vulkanickou událost nejen v rámci vulkanického lineamentu Sundhnúkur, ale s největší pravděpodobností i v celé známé historii islandských erupcí. Vlastní erupci předcházelo doplňování dílčího magmatického krbu (krb je lokalizován přibližně v pětikilometrové hloubce [1]) doprovázené kontinuálním povrchovým výzdvihem terénu po dobu necelých čtyř měsíců. Podle odhadů dosahoval objem magmatu nahromaděného těsně před erupcí hodnoty 22 milionů m³.

Zatočené provazce čedičové lávy aprílové erupce, utuhlé podél trhliny, která proťala nasypaný ochranný val (v levé horní části snímku).

Snímek Lukáš Krmíček

Samotná erupce se ohlásila sérií zemětřesení, na která v 9.45 islandského času navázalo postupné otevření erupční pukliny. [3] Erupční puklina, která nakonec dosáhla celkové délky 1200 m, proťala i nasypaný ochranný val, který byl v minulých letech vybudován u Grindavíku, aby odkláněl proud lávy mimo město. Láva z erupce se tak začala velice rychle přibližovat k budovám při severním okraji města. Přibližně za 6 hodin od začátku však erupce lávy nečekaně ustala, Grindavík zůstal ušetřen a „aprílový žert“ přírody byl dokonán. Oblast aprílové erupce jsem navštívil pár dnů po jejím konci, a mohl tak osobně zhodnotit situaci přímo na místě po celé délce lávového pole, které nakonec zalilo plochu jen přibližně 0,25 km² (na povrch se dostalo pouze necelých 0,5 milionu m³ vulkanického materiálu). Málo mocná dobře tekoucí čedičová láva, vylitá podél pukliny, utuhla do specifické sklovité podoby s detailní proudovitou stavbou na povrchu, která bývá v zahraničí označována jako „shelly pāhoehoe“. Do češtiny bychom tento výraz mohli přeložit jako tence krustovitá provazová láva. Co se však stalo se zbylou čedičovou taveninou? Severovýchodně od Grindavíku, podél zlomové zóny orientované ve směru SV–JZ, došlo v době erupce k seismické aktivitě v celkové délce 20 km. Magma pravděpodobně migrovalo podél této struktury ve formě tzv. ložní žíly, aniž by vystoupilo k povrchu. Vyprázdnění magmatického krbu bylo u Grindavíku kompenzováno poklesem terénu asi o 25 cm. [3] Je však velmi nepravděpodobné, že by ložní žíla vyplnila zlomovou zónu v celé její délce. A co tedy čekat do budoucna? Zdá se, že nyní pozorujeme začátek nové fáze vulkanické aktivity na poloostrově Reykjanes, kdy magma v rámci vulkanického lineamentu Sundhnúkur již jen obtížně hledá cestu k plnohodnotné povrchové erupci. K tomuto závěru mě rovněž vedou uváděné rychlosti doplňování dílčího magmatického krbu u Grindavíku, které v průběhu loňského roku postupně klesaly z 8 m³/s na hodnoty poloviční, a před začátkem aprílové erupce dokonce na hodnoty třetinové. [3] To postupně vedlo k prodlužování intervalu mezi jednotlivými erupcemi. Magma si teď nejspíše vytváří nové cesty k budoucím erupcím, k nimž by mohlo výhledově dojít rovněž ve vulkanických systémech sousedících s tím současným.

Skleník v „zakázané zóně“ na severním okraji Grindavíku byl zalitím lávou o pár desítek metrů ušetřen, avšak je nenávratně poničen vinou souvisejících zemětřesení.

Snímek Lukáš Krmíček

Detail členité struktury tence krustovité provazové lávy.

Snímek Lukáš Krmíček

[1] Krmíček L.: Vesmír 103, 390, 2024/7–8.

[2] Krmíček L.: Vesmír 103, 540, 2024/10.

[3] Islandská meteorologická kancelář (IMO): en.vedur.is.