Neklidný Reykjanes

Vulkanický systém Fagradalsfjall byl dlouho neaktivní a jeho probuzení (mezi březnem 2021 a srpnem 2023) předznamenalo nástup nové vulkanické éry na islandském poloostrově Reykjanes. Postupně došlo k erupcím v údolích Geldingadalir (2021), Meradalir (2022) a při úpatí hory Litli‑Hrútur (2023). [1] V závěru loňského roku se však tektonická a vulkanická aktivita přesunula víc na západ a opakované spektakulární výlevy láv podél série kráterů Sundhnúkagígar (pro aktuální erupce se používá rovněž zjednodušené označení Sundhnúkur) začaly existenčně ohrožovat významné rybářské město Grindavík. [2]

V den, kdy píši tyto řádky, tedy 29. května 2024, začala ve 14.46 středoevropského letního času na islandském poloostrově Reykjanes v severovýchodním okolí Grindavíku již pátá puklinová erupce v řadě. Dopoledne jí předcházel seismický roj, který zachytily také stanice sítě Reykjanet, provozované Geofyzikálním ústavem AV ČR. [3] Nová puklina, respektive celá síť kulisovitě uspořádaných drobnějších trhlin, vznikla skoro ve stejné oblasti jako předcházející erupce z letošního března. Ta byla zatím jednoznačně nejdelší erupcí v rámci vulkanického lineamentu Sundhnúkur a trvala téměř dva měsíce až do začátku května. Předešlé erupce z prosince, ledna a února trvaly pouze několik dnů. Březnová erupce dokonale prověřila systém narychlo zbudovaných ochranných valů okolo evakuovaného města Grindavík. I když se odhadovaný celkový objem vulkanického materiálu vyprodukovaného v průběhu březnové erupce blíží 35 milionům metrů krychlových, láva se do města téměř nedostala. Naopak při krátké lednové erupci postupně pohltila několik staveb na okraji města.

Detailní pohled na hlavní kužel, vytvořený v průběhu březnové erupce Sundhnúkur. Kouř stoupající podél boční stěny stříkaného kuželu nepřímo indikuje hlavní směr odtoku lávy v rámci systému lávových tunelů.

Snímek Lukáš Krmíček

V centru erupce Sundhnúkur

Širší okolí Grindavíku, které ohrožují zemětřesení, sopečné plyny, výbuchy kapes, tvořených směsí metanu a vodíku, i samotná tekoucí láva, je do dnešního dne pro veřejnost zcela uzavřeno. Jednu z mála výjimek dostali vědci, kteří se podílejí na studiu aktuálních erupcí vulkanického lineamentu Sundhnúkur. Rovněž jsem měl možnost studovat s kolegy z laboratoře vulkanologie a přírodních rizik z Islandské univerzity březnovou erupci z bezprostřední blízkosti a navázat na předchozí spolupráci při studiu vulkanického systému Fagradalsfjall. [4] Jako nejefektivnější a paradoxně nejbezpečnější způsob pro přiblížení k aktivnímu sopečnému kráteru, který se postupně vytvořil nad hlavní trhlinou, se ukázal speciální terénní vůz vybavený regulací tlaku vzduchu v pneumatikách, který se pohyboval přímo po nasypaném ochranném valu. V širším okolí erupce bylo možné sledovat sopečnou spoušť v podobě spálené vegetace pokryté pyroklastickým materiálem vyletujícím z jícnu sopky. Přímo u vlastního (a nepříliš stabilního) kráteru bylo možné zahlédnout lávové jezírko, zčásti přetékající přes okraj nově vznikajícího sopečného kuželu a zčásti odtékající systémem lávových tunelů ve formě nízkoviskózní čedičové lávy. Celou scenérii doplňoval typický sirný zápach. Mým hlavním úkolem bylo odebrat vzorky tekoucí lávy co nejblíže hlavnímu kráteru. Odběry – kromě komplexního petrologického studia – měly přispět k zodpovězení klíčové otázky, zda jsou zdejší vulkanické systémy propojeny, případně jak.