Paradoxy podmíněného trestu

Podmíněný trest odnětí svobody je nejčastěji ukládaným trestem napříč postkomunistickou Evropou. I v České republice je ukládán přibližně polovině pachatelů. Patří také mezi nejkontroverznější tresty, vyvolává vášně a někdy až demonstrace. Proč se tak často používá a proč je tak problematický?

Podmíněné odložení trestu bylo na území dnešní ČR zavedeno v roce 1919 s tím, že mělo být užíváno výjimečně. Již rok poté se ale z podmínek stala běžná praxe. Dominantním se podmíněný trest stal po roce 1989, kdy začal být ukládán více než polovině pachatelů. Důvody byly pravděpodobně v obou obdobích podobné: Špatně fungující justiční systém a stoupající kriminalita vyžadující rychlé vyřízení velkého množství případů, neexistence alternativních trestů a neochota uvězňovat mnoho pachatelů. Podmínka tedy nepřevládla proto, že by si to někdo přál, ale protože umožňovala systému jednoduše fungovat. A systém si na ni rychle zvykl. Výkyv, který nastal v čase krize, se stal novým normálem.

JUDr. Jakub Drápal, M.Phil.,Ph.D.,

(*1990) vystudoval právo na UK v Praze a kriminologii v Cambridge. Po absolvování doktorátu pod vedením ekonoma Libora Duška působil jako postdok na Univerzitě v Leidenu. Zabývá se ukládáním trestů, trestní politikou a vězeňstvím z doktrinální i empirické (převážně kvantitativní) perspektivy a má rád obě. V současné době působí na Právnické fakultě UK a drobně na Ústavu státu a práva AV ČR.

Problémy podmíněného trestu jsou spjaté s teoretickou otázkou, zda je podmínka samostatným druhem trestu, nebo zda je způsobem výkonu trestu odnětí svobody. Když bylo podmíněné odložení zavedeno, jednalo se o rozhodnutí o výkonu trestu, ne o jeho uložení. Až po nějaké době se podmínka (nevyřčeně) začíná chápat jako samostatný druh trestu. Tato zdánlivě akademická diskuse má zásadní význam pro rozhodování, kdy se má podmínka uložit a v jaké výměře.

Závažnost trestného činu totiž historicky určovala výměru trestu, ale neměla hrát žádnou roli při jeho podmíněném odložení. Jednalo se totiž o otázku o výkonu, kde mělo hrát roli pouze to, zda pachatel povede řádný život. To tehdy nečinilo větší problémy, jelikož za první republiky byly odkládány velmi krátké tresty (zejména do jednoho měsíce). Postupně se ale začaly odkládat čím dál delší tresty, aniž by se kdokoli zamyslel nad tím, zda není potřeba upravit i principy určující, kdy se má výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložit. Je správné nezohledňovat závažnost trestného činu, když se dnes běžně odkládají tříleté tresty odnětí svobody za hospodářskou, násilnou nebo jinou závažnou trestnou činnost?

Delší podmíněné tresty se nám (právem) zdají nepřiměřené, jelikož odsouzeného takřka nijak neomezují. Podmíněný trest je tím nejmírnějším trestem: Pachatel odchází od soudu a vyjma záznamu v rejstříku trestů a pomyslného Damoklova meče, který nad ním visí, se mu život nijak nemění. Soudci si to dobře uvědomují, a tak tuto mírnost podmíněného trestu vyvažují: ukládají delší podmíněné tresty odnětí svobody, než jaké by uložili jako nepodmíněné. Z experimentů například vyplynulo, že namísto sedmiměsíčního nepodmíněného trestu uloží třináctiměsíční podmíněný trest. Problém ale vzniká, když pachatel páchá další trestnou činnost, v důsledku které soud výkon těchto podmíněných trestů nařídí. Odsouzení jsou pak uvězněni na delší dobu, než je přiměřené – například na skoro dvojnásobek, než na kolik by byli uvězněni, pokud by jim byl ihned uložen nepodmíněný trest odnětí svobody. (A k tomu je jim uložen ještě další trest za nově spáchaný trestný čin, který budou muset vykonat po výkonu nařízeného podmíněného trestu.) Podmíněný trest se tak stává nejpřísnějším trestem.

Nepromyšlená koncepce a zběsile časté užití vede k tomu, že podmínka je vždy nepřiměřená – nejmírnější při uložení, ale nejpřísnější při nařízení.

Podmíněný trest je paradoxní. Je nejčastěji používaným trestem, kterým se nestal proto, že by o to někdo stál, ale protože byl z nouze ctností. Je kritizován s tím, že se nezohledňuje závažnost trestné činnosti, ale byl navržen s tím, že se závažnost vůbec zohledňovat neměla. Je jak nejmírnějším, tak nejpřísnějším trestem. Je tedy trestem, který je zralý na reformu. Zachovat to dobré (dávat pachatelům další šanci, jelikož každý z nás dělá chyby), ale přitom jasně zohledňovat závažnost trestné činnosti, omezit mírnost při uložení a přísnost při nařízení. Změna je možná, ale vyžadovala by širší reformu celého systému trestů a trestních sazeb. Tyto instituty jsou totiž provázané a změna jednoho beze změny dalších by mohla vést k větším nespravedlnostem, než které by nahrazovala. Komplexní reforma je však zároveň odborně i politicky výrazně náročnější. Jsem proto k jejímu provedení skeptický.

Drápal J. a kol.: Podmíněný trest odnětí svobody: Převládající, nepopsaný, nepřiměřený. Wolters Kluwer, Praha 2024, ISBN 978-80-286-0018-1