Prázdnota smrti

Z pohledu druhého termodynamického zákona je smrt nutným doprovodem života, tak proč ji chápeme tak negativně? Pojďme se společně nad těmito otázkami zamyslet tak, abychom si nakonec snad mohli položit otázku zásadní: „A dá se s tím vůbec něco dělat?“

Náš nejhl ubší prožitek sebe samého je ohraničen prázdnotou. Jedná se o prázdnotu smrti. Ta vytváří naši životní pozici. Vědomí dočasnosti pobytu na světě relativizuje jakékoliv naše usilování a snažení. Proto jsme vybaveni širokou paletou obranných mechanismů,¹⁾ které nám umožňují nemyslet na smrt neustále. Právě obranné mechanismy podmiňují naše normální fungování a poskytují prostor pro naši realizaci. Díky nim žijeme v útěšné iluzi, že náš individuální život někam směřuje (kam asi?) a má smysl (jaký?). Přesto však onen mrazivý pocit na pozadí jaksi zůstává. V lidském životě se také vyskytují chvíle, kdy obranné mechanismy prostě přestanou fungovat a člověk je vystaven temné prázdnotě smrti v její plné nahotě. Dochází k tomu, když se člověk potýká s vážnou, život ohrožující chorobou, jako je třeba onkologické onemocnění. Proto je vhodné o podstatě našeho vztahu k smrti přemýšlet a položit si otázku, kde se onen zúzkostňující pocit vlastně vzal.

Povaha problému

Henri Bergson²⁾ přišel s myšlenkou, že naše vědomí je jako galerie obrazů s tím, že jeden z nich je pro nás jaksi privilegovaný, staráme se o něj a nejvíce nám na něm záleží. Jde o obraz nás samých. Obraz nás samých je konceptuální struktura v naší mysli, jazykem gestalt psychologie „figura“. Podobně jako každá jiná se nám i tato figura ukazuje tím, že vystupuje z pozadí, které ji obklopuje. Lidská pozice je výjimečná tím, že „obraz nás samých“ (naše „já“, chcete-li) je kontrastován nikoliv jedním pozadím, ale hned dvěma. První představuje prostor, tedy vše, co je kolem nás a co nepovažujeme za sebe samé. Zahrnuje nejen místnost, ve které právě sedíte, ale také třeba vztahy, které žijete. V tomto kontrastovacím rámci je hranice mezi „já“ a „ne-já“ většinou jasná, protože se zakládá na obrazu našeho těla. Může také zahrnovat jisté „šedé zóny“. Příkladem jsou třeba vlasy nebo nehty, jejichž ostříhání příliš nemění obraz nás samých. Nicméně se sami sobě vyjevujeme i na pozadí druhém. Je jím čas, který je dán našemu životu. V tomto případě je kontura nás samých narýsována dlouhým časem, který byl před naším zrozením, a budoucností, kdy již nebudeme. Pozoruhodné je, že „čas před námi“ nás nijak zvlášť nezúzkostňuje, naopak ho máme obsazený jako dobu radostného očekávání našeho vlastního příchodu na scénu. Naproti tomu onen „čas po nás“ představuje zásadní problém, protože přináší existenciální tíseň spojenou s vědomím smrti. Proč?

Kořeny problému

Hledání kořenů uvedeného nastavení naší mysli nás nutně přivádí k vývoji lidského vědomí. Vědomí umožňuje uchopit svět v jeho kvalitách tak, že se nám nakonec realita složí do mapy uspořádání věcí a událostí. Charakteristiky našeho vědomého obrazu světa (včetně žité časoprostorové škály) jsou dány evolucí druhu, tedy pragmatickými potřebami přežití a reprodukce. Obraz proto není úplný a zahrnuje pouze určitou výseč reality. Nyní si klademe otázku, kdy a proč se v nastavení našeho mapování vědomím objevil tento specifický obraz nás samých, spojený s tísní z nebytí v čase „po nás“.

1. Perforování lastury (nahoře) a vyřezávaný okr (dole) z jeskyní Blombos (stáří 75 tisíc let) dokumentují nejstarší užití ornamentace lidského těla.

Snímky Profimedia

V antropologii, paleontologii a archeologii musíme vycházet ze zachovalých materiálních artefaktů. Pro naše téma jsou důležité především tři zdroje [1]. Prvním z nich je překvapivě ornamentace lidského těla. Význam zdobení vlastního těla je dán předpokladem, že v okamžiku, kdy se lidé začali zdobit, museli si být vědomi vlastního „já“. Ornamentace současně vyžaduje vyšší stupně intencionální reflexe, kdy si jedinec klade nejen otázku „jak jsem viděn“, ale dokonce ji rozšiřuje o další rovinu „jak chci být viděn“. Nejstarší důkazy o zdobení těla pomocí okrového pigmentu a perforovaných lastur představují nálezy z jihoafrické jeskyně Blombos z období před 100 až 75 tisíci lety (obr. 1).

Druhým zdrojem jsou jeskynní malby, které typicky zahrnovaly abstraktní tvary a lovená zvířata. Před 50 až 40 tisíci lety se poprvé na jeskynních malbách na indonéském Sulawesi objevují postavy a především ony známé ručičky, které vznikaly technikou šablonování nebo i prostým otiskem. Tyto ručičky jsou v jeskynním umění pozdější doby široce rozšířené, což svědčí o jejich významu pro paleolitické umělce, o schopnosti uvědomit si sebe samého („já jsem zde“) a zasadit svou přítomnost do zobrazovaného příběhu („byl jsem účasten“) (obr. 2). Posledním zdrojem poznání o historii našeho vztahu ke smrti jsou pohřby. Ritualizované pohřební praktiky svědčí o tom, že lidé si byli plně vědomi smrti a přemýšleli o tom, jak tento problém pro zesnulého i pozůstalé co nejlépe vyřešit. Některé nálezy podporují předpoklad, že pohřbívání se vyskytovalo již u australopiteků a Homo heidelbergensis. U Homo neandertalensis a Homo sapiens je pohřbívání bezpečně doloženo z období před 100 tisíci, resp. 80 tisíci lety.