250 let Botanické zahrady Přírodovědecké fakulty UK

Botanická zahrada Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy si letos připomíná úctyhodných 250 let od svého založení. Dlouhá historie této zahrady je stejně barvitá jako její sbírky.

Výuka botaniky byla vždy důležitou součástí vzdělávání studentů medicíny, kteří potřebovali spolehlivě identifikovat druhy a znát jejich léčivé účinky. První botanické zahrady proto obvykle vznikaly při univerzitách. Bylo tomu tak i v případě nejstarších botanických zahrad v Pise (Orto Botanico dell‘Università di Pisa, založena 1544) a v Padově (Orto Botanico di Padova, založena v roce 1545). Na pražské Univerzitě Karlově botanická zahrada až do druhé poloviny 18. století chyběla, a tak byla výuka studentů závislá na schopnosti profesorů získat rostlinný materiál jinými cestami. Potřebné taxony byly každoročně sbírány na exkurzích a často je vyučující pěstovali ve svých soukromých zahradách. Z těchto zdrojů bylo ale těžké zajistit výuku srovnatelnou se zahraničím. V polovině 18. století se situaci pokusil změnit profesor botaniky Scotti de Compostella a profesor přírodních dějin Jan Křtitel Boháč, založení zahrady se jim však prosadit nepodařilo.

1. Pohlednice z roku 1907 s fotografií křižovatky ulic Benátská a Na Slupi pěkně ukazuje starý zděný skleník a budovu českého botanického ústavu za ním.

Snímek archiv Botanické zahrady PřF UK

Následně se této snahy zhostil talentovaný mladý botanik, lékař a profesor chemie Josef Bohumír Mikan, pozdější děkan a (od r. 1799) rektor Univerzity Karlovy. Dlouhodobě se snažil o zlepšení stavu výukových prostor a vytvoření kvalitního zázemí pro studenty. Univerzitní botanickou zahradu úspěšně založil v roce 1775 a do roku 1811 stál v jejím čele. V době jejího vzniku bychom ale zahradu ještě nenašli na jejím současném místě v blízkosti Karlova náměstí. Nacházela se na Smíchově v místech dnešních Dienzenhoferových sadů.

Po J. B. Mikanovi převzal řízení botanické zahrady jeho syn Johann Christian. Nechal mimo jiné rozšířit skleník a postavit nádrž pro pěstování vodních rostlin. Kromě sběrných cest po evropských zemích podnikl významnou expedici do Brazílie. V roce 1826 navázal na působení Mikana mladšího botanik a lékař profesor Vincenz Frantz Kosteletzky. Ten s velkým zápalem rozvíjel sbírky až na 13 000 druhů. Za jeho vedení dosáhla univerzitní botanická zahrada značné prestiže, byla považována za nejvýznamnější severně od Alp.

2. Dnešní pohled na zahradu ze stejného místa jako na obr. 1. Na snímku ze současnosti je vidět, že dnešní skleník je mnohem prostornější, ale jeho centrální část je o něco nižší.

Snímek Anna Procházková

Prokletí Vltavského břehu

Již od vzniku zahrady bylo jasné, že její umístění není úplně ideální. Zahrada přímo sousedila s tehdy ještě neregulovanou Vltavou, takže před jarními povodněmi nebylo úniku. Větší rozvodnění způsobovalo značné škody. První velká povodeň zahradu postihla v roce 1784, tedy pouhých devět let po jejím založení. Ve skvěle se rozvíjející zahradě voda zničila veškeré záhony a značně utrpěly také zahradní stavby. Již po této povodni se začalo uvažovat o přesunu zahrady do míst její současné polohy, prozatím ale zůstala na Smíchově.

Povodeň, která zahradu zasáhla 26. června 1824, známe z popisu ředitele J. Ch. Mikana. Ten vzpomíná na úsilí zahradníků zachránit co nevětší množství pěstovaných rostlin. Od časného rána, kdy už bylo jasné, že voda nebezpečně stoupá, přenášeli vzácné druhy v květináčích z dolní části zahrady a ze skleníku na výše položená místa do zahradních budov. Rostliny zachraňovali až do doby, kdy jim voda dosahovala ke krku. Nakonec se stáhli do profesorského domu, kde zůstali odříznuti až do příjezdu profesora s vypůjčenou loďkou. [1]

3. Umístění zahrady na Smíchově je dobře vidět na výřezu z obrazu od Vincence Morstadta (kolem roku 1830). Zahrada lemovaná zdí je vidět v pravé spodní čtvrti. Na protějším břehu jsou vidět slupské stráně, na kterých se zahrada nachází v současnosti.

Ilustrace Vincenc Mrostadt, CC0 Public Domain

Pověstnou poslední kapkou se stala katastrofální povodeň z roku 1890, která mimo jiné značně poničila Karlův most (Vesmír 70, 195, 1991/4 a 96, 278, 2017/5). V zahradě napáchala obrovské škody a vedla k definitivnímu rozhodnutí o jejím přemístění.

Českoněmecké stěhování

V roce 1882, ještě v době, kdy byla zahrada na svém původním místě na Smíchově, byla univerzita rozdělena na německou a českou. Český a německý profesor botaniky měli zahradu užívat společně. Vzhledem k vyhroceným národnostním vztahům bylo však společné užívání problematické. Situaci vyřešilo přestěhování zahrady na slupskou stráň, kde bylo od začátku budováno zázemí jak pro českou, tak i pro německou univerzitu. [2]

Na nové lokalitě se koncem 19. století nacházela zahrada patřící České společnosti pro zvelebování zahradnictví. Od té byl pozemek odkoupen roku 1894. Na pozemku již stál malý skleník a řada zajímavých dřevin. Stromy ze smíchovské zahrady nebylo možné přemístit, s menšími rostlinami to bylo jednodušší. Přesunout se podařilo také řadu větších dřevin pěstovaných v nádobách, jako jsou velké exempláře kamélie, myrty a přesličníku, které ve sbírkách zahrady šťastně žijí dodnes. Ze skleníku se podařilo přestěhovat i v té době již veliké cykasy indické, které jsou dnes chloubou zahrady – jedná se pravděpodobně o nejstarší cykasy tohoto druhu v Evropě (obr. 5). Zahrada byla na nové adrese slavnostně otevřena 23. října 1898.

4. Mapa slupské zahrady Na Hrádku pořízená v roce 1893. Z mapy je patrné, že základní uspořádání zahrady se uchovalo do dnešní doby. Shodnou polohu mají dnešní skleníky i cesta od brány rovnoběžná s Benátskou ulicí a odbočka ke vchodu do skleníku. Na místě dnešní budovy ředitelství vpravo od vchodu se již nacházel menší domek. Dodnes se také můžete projít po cestě vedoucí šikmo přes zahradu. Nyní je tato cesta na svém jihozápadním konci slepá – narazíte zde na zavřenou historickou bránu. V severní části je oproti původnímu umístění posunutá mírně na jih. Dříve se jednalo o plnohodnotnou průchozí ulici jménem Velká Benátecká, zatímco dnešní Benátské ulici se v té době říkalo Malá Benátecká.

Mapa Národní archiv, Sbírka map a plánů, inv. č. 1927

Nešlo ale vlastně o zahradu jednu, nýbrž o zahrady dvě – český a německý areál byl oddělen plotem. Každá ze zahrad měla k dispozici svůj vlastní skleník, domek pro zahradníka a budovu pro botanický ústav. Profesor každého z botanických ústavů vykonával zároveň tradičně funkci ředitele zahrady. Českým profesorem byl od roku 1898 botanik Ladislav Josef Čelakovský, autor prvního vědeckého soupisu květeny Českých zemí.

Válečné útrapy

K sjednocení zahrady došlo až v důsledku uzavření českých vysokých škol v listopadu 1939. Německá univerzita převzala budovu českého botanického ústavu. Český profesor Bohumil Němec¹⁾ vzpomínal, že přišel o zápisky, vlastní knihovnu i polovinu preparátů. Přesto se budova v Benátské 2 stala centrem protinacistické činnosti. Geobotanik Vladimír Krajina zde zřídil štáb a ukryl vysílačku Sparta I, prostřednictvím které předával zprávy do zahraničí.

Dne 14. února 1945 zasáhl Prahu ničivý spojenecký nálet, jehož cílem měly být Drážďany. Při bombardování byla zasažena budova skladu Národního divadla na svahu nad botanickou zahradou a rázová vlna výbuchu zničila skleníky německé části zahrady. S koncem války byla německá univerzita zrušena a celá zahrada připadla zpět Univerzitě Karlově.

Nový život zahrady

Po konci 2. světové války bylo nutné zbývající český skleník částečně rekonstruovat, ale i po opravách zůstával veřejnosti nepřístupný. Navštívit jej bylo možné jen příležitostně, třeba v době kvetení leknínu viktorie královské. [3] O moderní podobu botanické zahrady a trvalé otevření skleníku se zasloužil Václav Větvička, ředitel zahrady v letech 1991–2007, který během svého působení prosadil a realizoval rozsáhlou přestavbu skleníku.

5. Prastarý exemplář cykasu indického, který přežil stěhování ze Smíchova, najdete v úvodní části skleníku hned za pokladnou.

Snímek Anna Procházková

Od roku 2007 doposud stojí v čele zahrady Ladislav Pavlata. Zahrada v současnosti sleduje podobný vývoj jako další moderní světové botanické zahrady. Vzhledem k tomu, že vždy patřila k univerzitě, byla zahrada od počátku používána k vysokoškolské výuce. Velká část venkovních i vnitřních expozic dále sloužila jako park s okrasnými kultivary a známějšími exotickými užitkovými rostlinami, které přitahovaly pozornost běžných návštěvníků. V posledních deseti letech se koncept zahrady posunul k modernímu pojetí botanické zahrady jako centra vědy a ochrany. Kultivarové rostliny byly z velké části nahrazeny botanickými druhy se známým původem, které stále upoutají oko laika, ale zároveň jsou využitelné jak k univerzitní výuce, tak i k vědeckému výzkumu.

Pohled na německý skleník, který stával v místě dnešní expozice rašeliniště za budovou Benátská 2.

Snímek Jirásek Václav: Průvodce po botanické zahradě Karlovy university. Botanická zahrada Karlovy univerzity, Praha 1938

Mezi nejcennější sbírky v zahradě dnes patří patrně světově největší kolekce šťavelů (rod Oxalis), ucelená sbírka jihoamerických horských kaktusů, rozsáhlá sbírka jihoafrických sukulentů a experimentální venkovní výsadba mrazuvzdorných rostlin z jihoafrických Dračích hor. Velký význam pro výuku i vědecké bádání na Přírodovědecké fakultě má rozsáhlá a druhově bohatá expozice květeny České republiky. V té je možné si prohlédnout mimo jiné rostliny pěstované v rámci záchranných programů pro ohrožené druhy, na kterých zahrada spolupracuje s genofondovou skupinou Unie botanických zahrad a AOPK.