Rytmus nepozorné mysli

Mnoho lidí si pod poruchou aktivity a pozornosti představí neposedného chlapce, který se ošívá v lavici a rozptýlí ho sebemenší podnět. Tento zažitý obraz ale zdaleka neodpovídá realitě. Ve skutečnosti je porucha pozornosti s hyperaktivitou (Attention deficit hyperactivity disorder; ADHD) pozoruhodně nesourodé spektrum projevů chování a prožívání, jehož charakteristickým rysem je odlišné fungování mozku. To, co vypadá jako lenost či nedostatek vůle, je neurobiologický fenomén, který zásadním způsobem ovlivňuje vnímání a fungování daného člověka.

ADHD se nejčastěji projevuje poruchou neurokognitivních funkcí, tedy odlišným fungováním v oblasti pozornosti, pracovní paměti a exekutivních funkcí.¹⁾ Dále souvisí se zvýšenou impulzivitou, hyperaktivitou, ale také s obtížemi v emoční regulaci, spánku a vnímání času. Projevy se u jednotlivců liší závažností i výskytem. Odborníci dnes uvažují také o možných pozitivních stránkách ADHD – například větší kreativitě nebo schopnosti přemýšlet nekonvenčně („out of the box“). Tento fenomén však není univerzální a je předmětem aktivního výzkumu.

1. Diagnóza ADHD v dětství nemusí nutně znamenat neměnný stav i v dospělosti. U některých osob se mohou projevy ADHD v dospělosti zmírnit tak, že již nesplňují diagnostická kritéria, u jiných přetrvávají. Jak se liší propojení mozkových center obou skupin ve srovnání s lidmi bez ADHD, lze sledovat pomocí zobrazovacích metod, jako je např. funkční magnetická rezonance (fMRI ). A. U skupiny bez ADHD a u lidí, u nichž se příznaky ADHD v dospělosti zmírnily, ukazují skeny mozku pozitivní funkční propojenost (konektivitu) mezi zadní částí cingulární kůry a oblastí střední prefrontální kůry (MPFC). Jde o oblasti důležité pro exekutivní funkce (plánování, sebekontrola). U lidí s diagnózou ADHD přetrvávající do dospělosti tato propojenost není patrná. B. Dospělí s přetrvávající diagnózou ADHD mají výrazně slabší propojení mezi těmito dvěma mozkovými strukturami než kontrolní skupina bez ADHD a lidé, u nichž se tato porucha pozornosti s hyperaktivitou v dospělosti zmírnila. C. Dospělí, u nichž se diagnostikovaná ADHD v dospělosti zmírnila, mají toto propojení silnější než ti, u nichž příznaky ADHD přetrvávají do dospělosti.

Snímky [5]

U ADHD je patrný zřetelný nepoměr v počtu diagnostikovaných případů. Zatímco v dětství je porucha pozornosti s hyperaktivitou diagnostikována dvakrát až třikrát častěji u chlapců, v dospělosti se tento poměr mezi muži a ženami výrazně vyrovnává. Důvodem jsou významné pohlavní anebo genderové odlišnosti v projevech diagnózy, přičemž se mohou pravděpodobně uplatňovat jak vlivy biologické (pohlaví), tak sociální či biologicko-sociální (gender). U dívek a žen bývá diagnóza ADHD obtížněji rozpoznatelná, jelikož se častěji projevuje v niterném prožívání (internalizovaně) a navenek jsou projevy hůře identifikovatelné, proto i méně nápadné. Patří sem například vnitřní neklid, denní snění nebo potíže s pozorností a exekutivními funkcemi. Naproti tomu u chlapců častěji nacházíme projevy externalizované, tedy snáze rozpoznatelné, mající mnohdy vliv na interakci s okolím, jako jsou hyperaktivita, impulzivita a vzdorovitost. Přesná diagnostika je nyní komplikovaná také proto, že stávající normy byly historicky stanoveny pro relativně homogenní vzorek chlapců s převažující hyperaktivitou a impulsivitou. Diagnostiku ADHD mohou komplikovat také současně se vyskytující diagnózy, jako jsou poruchy učení, úzkostné poruchy nebo jiné psychiatrické problémy, které mohou symptomy ADHD maskovat. U dívek a žen jde častěji o poruchy s internalizovanými projevy, jako je úzkost, porucha příjmu potravy. U mužů jde zase o něco častěji o extrernalizované projevy, jako jsou poruchy chování.

Podle dominujících projevů dříve odborná komunita dělila ADHD na poruchu pozornosti bez hyperaktivity, převážně hyperaktivně-impulzivní typ a kombinovaný typ. Po vydání Diagnostického a statistického manuálu duševních poruch 5 (DSM-5) toto dělení nahradilo označení různých „prezentací“ ADHD. Posun v terminologii reaguje na proměnlivost projevů ADHD v průběhu života. Výzkumy totiž ukázaly, že projevy hyperaktivity mají tendenci s věkem ustupovat, avšak obtíže s pozorností často přetrvávají až do dospělosti. U ADHD navíc nejde o nedostatek pozornosti jako takové, ale spíše o problém s její regulací. Navzdory častému přesvědčení tak pozornost sama může zůstat nenarušena, ale potíže spočívají v narušené schopnosti filtrovat, tedy potlačit rušivé podněty (distraktory) a vybírat ty podstatné, přepínat mezi nimi nebo udržet koncentraci u monotónních a dlouhodobých úkolů.

2. V některých případech může platit, že když se aktivita v jedné oblasti mozku zvyšuje, aktivita v jiné oblasti se naopak snižuje. Tento jev se označuje jako antikorelovaná aktivita. Odráží způsob, jakým mozek udržuje dynamickou rovnováhu – některé sítě se zapojují právě tehdy, když jiné ustupují do pozadí. Takové vztahy lze sledovat pomocí funkční magnetické rezonance. Výzkumy naznačují, že mozky lidí s ADHD se v tomto ohledu mohou chovat odlišně od mozků lidí bez ADHD. A. U zdravých jedinců spolu fungují střední prefrontální kůra a dorzolaterální prefrontální kůra spíše protichůdně (antikorelovaně). Tento vzorec propojení není patrný ani u lidí, jejichž příznaky ADHD se vstupem do dospělosti zmírnily, ani u těch, u nichž potíže přetrvaly. B. Srovnání skupin ukázalo, že tento „protichůdný“ vztah mezi zmíněnými oblastmi mozku byl v rámci výzkumu silnější u zdravých jedinců než u všech účastníků s ADHD.

Snímky [5]

Dobrým příkladem, který demonstruje, že i lidé s diagnózou ADHD mohou mít zachovánu schopnost koncentrace, je mimořádně intenzivní soustředění (hyperfokus), během něhož jedinec zcela přestane vnímat okolí, čas i vlastní potřeby. Tento stav, který nelze navozovat vlastní vůlí, s ADHD často souvisí. Vyskytuje se ale jen u takových úkolů, které jsou pro jedince silně motivující.