Ukradená budoucnost

Staré lidi v tradičních předindustriálních společnostech uctívali jako nositele kultury, tradic a vědomostí. V naší společnosti se v očích určité části společnosti stávají osobami, jež svými zkušenostmi nestačí technologickému tempu, a rostoucí početností vychylují z rovnováhy chatrně nastavený systém důchodového zabezpečení. Mezigenerační napětí roste a hrozí plíživě přerůst ve vážné celospolečenské problémy, nebudeme-li mu věnovat dostatečnou pozornost. Tak tedy: Co se to mezi námi děje?

Věk je spolu s pohlavím a etnicitou v současných evropských společnostech důležitým zdrojem identity a stratifikace. Od devatenáctého století se v moderních společnostech tvoří stejnorodé věkové vrstvy. Tradiční rodina, v níž spolu žili lidé různého věku, se mění na moderní rodinu, v níž pospolu žijí nejčastěji generace dvě – rodiče podobného věku a jejich děti rovněž podobného věku. V tradiční rodině se mladí učili od starších a lidé pracovali v průběhu celého svého života, pokud jim to zdravotní stav dovoloval. V moderních společnostech jsou fáze vzdělávání a práce víceméně oddělené. Vstup do vzdělávacího a pracovního procesu a jeho opuštění organizujeme na základě věku. Trávíme značný objem času s lidmi v úzce věkově vymezených skupinách, a proto význam příslušnosti k věkovým skupinám narůstá. Vysoká míra identifikace s věkovou skupinou existuje u nejmladších a nejstarších členů společnosti – věková identita je důležitá zejména pro členy věkových skupin s nízkým sociálním statusem.[1]

1. Zastoupení generací ve skupině diskriminované na základě věku. V České republice se lidé cítí být diskriminování nejčastěji podle věku. Věkovou diskriminaci nejvíce pociťuje nejstarší generace, která po odchodu do důchodu klesá na společenském žebříčku, a nejmladší generace, která pro stratifikačním žebříčku teprve stoupá.

Graf European Social Survey 2018–2021, Česká republika

Ve dvacátých letech 20. století představil sociolog Karl Mannheim v eseji „Problém generací“ teorii sociálních generací, která odráží společenské změny, nerovnováhu mezi starší a mladší populací v západních společnostech a otázky generační spravedlnosti. Mannheim popsal generace jako sociálně konstruované skupiny jedinců určitého věku, žijící v určitém prostoru a definované společenskými a historickými událostmi (např. změnou režimu, válkou, hospodářskou krizí). Ve veřejné debatě – v médiích, výzkumech, internetových fórech, politických projevech, firemních školeních – se v současné době nejčastěji hovoří o generaci baby boomerů (1946–1964), generaci X (1965–1980), mileniálech (1981–1996) a generaci Z (1997–2012). Každá má na to, co prožila, osobně získané vzpomínky, zatímco události, které neprožila, zná pouze z mezigeneračního přenosu. Existuje představa, že kulturní přenos (znalosti, hodnoty, výklad událostí) směřuje od starších generací k mladším. Výzkum dokládá, že nejčastěji se děje mezi rodiči a dětmi, v institucích a mezi vrstevníky. Kulturní přenos mezi rodiči a dětmi je oboustranný i nepřímý a nepříznivě jej ovlivňuje rostoucí rozmanitost rodinných struktur (rozpady rodin, svobodné rodičovství, druhá a další rodiny atd.).

Pokud se v České republice lidí ptáme, zda patří do sociální skupiny, která je ve společnosti diskriminovaná, nejčastěji zmiňují svou věkovou skupinu. [2] Na základě věku nejvíce cítí diskriminaci příslušníci generace baby boomerů (1946–1964) následovaní generací Z (1997–2012). Mezi lidmi, kteří se cítí být diskriminovaní na základě věku, tvoří boomeři téměř 51 % a generace Z téměř 33 % (obr. 1). Ageismus – symbolická i reálná stereotypizace a diskriminace osob a skupin na základě jejich chronologického věku anebo na základě jejich příslušnosti k určité generaci – postihuje mladé i starší lidi. Ageismus vůči mladým lidem se projevuje v mnoha oblastech, jako je trh práce, přístup ke zdravotní péči, dostupnost bydlení a možnost zapojit se aktivně do politiky. Ageismus vůči starším lidem (50+) se projevuje zejména na trhu práce.