Jiná učebnice historie

Když jsem v říjnu 2022 vyrazil na výzkumný pobyt na University College v Londýně, neměl jsem tehdy ponětí, v jak zásadní dobu přicházím. Institute of Archaeology této školy patří k nejlepším archeologickým institucím v Evropě a na odpoledních seminářích probírali archeologové i odborníci z jiných vědních oborů širokou škálu aktuálních témat z celého světa. Sedával jsem vedle výstředně vypadajícího profesora Wengrowa, který s kolegy živě diskutoval o své nové knize.

Úsvit všeho vyšel ve Velké Británii roku 2021 a ihned se zařadil mezi bestsellery. Tajemství tohoto úspěchu netkví jen v obecné popularitě mezioborových knih o dějinách lidstva, ale především v novém pohledu na naše chápání vývoje a uspořádání minulých společností.

Autoři se rozhodli provokovat již samotným názvem. Žádná kniha nedokáže obsáhnout komplexní dějiny lidstva. Klíčový je spíše způsob, jakým se na dějiny díváme a jak je interpretujeme. Naše optika je ovlivněna – ať chceme, či nechceme – také naší současností. A právě výtka, že Úsvit všeho je spíše kritikou současné západní společnosti než učebnicí historie, se opakuje v mnoha recenzích. V tomto zamyšlení nabízím trochu jiný pohled, jenž snad přispěje ke zmírnění kritiky této knihy. Už její samotný dosah je znamením, že obsahuje nové myšlenky, které v mezinárodní archeologické obci rezonují.

Kniha provokuje svou snahou o nabourání konzervativního pojetí dějin, které nám bylo vštěpováno již od základní školy. Je výsledkem mnohaleté práce antropologa, aktivisty a anarchisty Davida R. Graebera (1961–2020) a britského komparativního archeologa a specialisty na předovýchodní archeologii Davida Wengrowa (*1972). Jejich spolupráce začala výměnou názorů, e-mailovou korespondencí a diskusemi se studenty. Teprve poté se zrodila myšlenka, že společně napíšou knihu o nové historii lidstva.

Stěžejním tématem knihy je kritika osvícenského pojetí dějin, které vychází z Rousseauova eseje O původu nerovnosti mezi lidmi (1754). Rousseau popsal dějiny jako postupný vývoj od lovecko-sběračských rovnostářských tlup ke komplexním společnostem, ve kterých se až s přechodem na zemědělství a vznikem měst začala objevovat sociální nerovnost. Autoři zdůrazňují, že lidstvo sice strávilo přes 95 % svých dějin jako paleolitičtí lovci a sběrači, to však neznamená, že během tohoto období nedocházelo k vývoji společenských struktur nebo k politickým změnám.

David Graeber , David Wengrow: Úsvit všeho. Nová historie lidstva

Jan Melvil Publishing, Brno 2024, 648 stran, přeložila Viktorie Hanišová, ISBN 978-80-7555-204-4

Úsvit všeho čtenáře zavede například do Nové Francie 17. století a tamější pohled na nově příchozí Evropany. Domorodí Američané si cenili tak vysoce osobní svobody, dnes převážně považované za základní lidskou hodnotu, že příchozí Evropany vnímali jako otroky jejich vůdců. Jezuité naopak chápali takový přístup domorodců k osobní svobodě a absenci respektu k náčelníkům jako projev jejich divokosti a primitivnosti. Důvodem neporozumění těchto dvou kultur tedy nebylo odlišné pojetí rovnosti, nýbrž svobody. Takové vzájemné názorové vymezení definuje termín schizmogeneze, který zavedl americký antropolog G. Bateson (1904–1980). Jde o přirozený jev. Dobře to ilustruje pohled domorodého Američana Wendata Kondiaronka (1625–1701), jehož názory v podobě dialogu zaznamenal baron de Lahontan (1666–1716). Kondiaronk se zamýšlí nad rozdělením bohatství v evropské společnosti, jež nutně vede k nesvobodě a vzniku společenských konvencí, které člověka omezují. Lahontanovy knihy se staly velmi populární a každý intelektuál 18. století včetně Rousseaua je znal.

V mnoha dalších případových studiích, které jsou v knize obsaženy, autoři opakovaně podrobují kritice náš tradiční pohled na vývoj lidských společností a ekonomických systémů. Dříve se předpokládalo, že technologický pokrok automaticky vede k politickým změnám (a to jednosměrně – lovci a sběrači, zemědělci, průmyslová civilizace). Graeber a Wengrow však poukazují na to, že k proměnám společenského uspořádání v některých kulturách docházelo také třeba periodicky. V určitých obdobích roku se utvářely struktury, jež připomínaly stát s centrální mocí a represivní složkou, zatímco v jiných částech roku se moc decentralizovala a společenství se „rozpadalo“. Takto dynamický cyklus ukazuje, že společnosti nejsou fixovány ve statických fázích vývoje. Kniha tedy vlastně podkopává představu o lineárním pokroku a zdůrazňuje, že technologie a politické uspořádání společnosti nejsou vždy synchronizované. Všechny společnosti také nemusely nutně projít každým evolučním stadiem. Pokud budeme tyto myšlenky aplikovat na naše představy o pravěku, znamená to, že námi archeology pozorovaná míra uspořádání společnosti neznamená skutečnou míru jejího uspořádání. V knize je to ilustrováno na příkladu Inuitů, indiánů Velkých plání a stavitelů Göbekli Tepe, kteří žili před 11 tisíci lety.

Autoři v závěru zdůrazňují, že komplexita není totéž jako hierarchie. Pokud tedy archeolog pozoruje na určitém území více typů sídelních struktur, neznamená to automaticky, že šlo o „komplexnější“ společnost. Zároveň platí, že koncentrace většího počtu lidí na malém území nemusí nutně vést ke vzniku dědičné aristokracie nebo k udržitelnosti takového uspořádání (například Teotihuacán v Mexiku z 1. tisíciletí n. l.). Ukazuje se, že jsme při tradiční interpretaci dějin byli až příliš ovlivněni klasifikací období podle technologického pokroku a pocitem nadřazenosti naší současné západní společnosti.

Je zajímavé, jakou kritiku Úsvit všeho vzbudil mezi akademiky a jak ji, dle mého názoru mylně či bulvárně, interpretovala média. Výbornou recenzi napsal rakouský etnolog a antropolog A. Gingrich (*1950), který podrobně rozebírá problematické části knihy.¹⁾ Autorům je zejména vytýkáno, že čtenáři nabízejí obraz poskládaný ze selektivně vybraných archeologických a antropologických situací, které jsou často velmi diskutabilní.²⁾ Každá vybraná případová studie je zpracována pouze z pohledu autorů s citacemi jen z některých zdrojů. Autoři tuto výtku zřejmě předpokládali, protože na ni reagují v knize samotné – při zahrnutí všech názorů a pohledů na všechny vybrané příklady by výsledná kniha byla třikrát delší. Někteří recenzenti jdou tak daleko, že považují toto dílo za kritiku uspořádání současné společnosti. Pokud ano, hledejme tento vliv u aktivistického D. Graebera. Právě on byl do určité míry ideovým lídrem světově známého hnutí Occupy Wall Street, které stálo za protesty v roce 2011 a poukazovalo na nerovnosti ve společnosti. A byl to také Graeber, kdo propagoval slogan „We are the 99%“, jenž odkazuje na majetkovou nerovnost v USA.

Na knihu tedy můžeme nahlížet z různých perspektiv. Můžeme ji vnímat jako kritiku současné nerovnosti ve společnosti, což je přístup většiny recenzentů – stačí si přečíst článek v Reflexu³⁾ nebo v New York Times.⁴⁾ Osobně však preferuji perspektivu, v jejímž světle je Úsvit všeho spíše reflexí nových archeologických výzkumů a připomínkou toho, že naše poznání a interpretace dějin musejí být znovu a znovu přezkoumávány a přehodnocovány.