Galerie umění Karlovy Vary

Vydáme-li se od Grandhotelu Pupp Goethovou stezkou proti toku říčky Teplé, po chvíli dojdeme k majestátní budově, která je hlavním sídlem zdejší galerie umění. Stavba, uskutečněná z iniciativy karlovarského Spolku živnostníků, sloužila už od svého otevření v r. 1912 nejen obchodním, ale i výstavním účelům – její součástí byla Kunsthalle, kde prezentoval výtvarná díla Spolek německých výtvarných umělců v Čechách či později umělecký spolek Metznerbund.¹⁾

Galerie umění Karlovy Vary.

Snímek Stanislav Vaněk

Galerie umění Karlovy Vary má v jejích prostorách zázemí od r. 1953, kdy byla ustavena jako jedna z krajských institucí tehdy vznikající galerijní sítě. Krajský statut ztratila po územní reformě r. 1960, nicméně akviziční a výstavní program, podmíněný charakterem lázeňského a turistického střediska, si zachoval původní šíři a i nadále se soustředil na moderní umění v reprezentativním výběru českých, ale i slovenských umělců. Právě v šedesátých letech zde rozvinuli výjimečné aktivity, díky nimž galerie získala renomé uznávaného centra soudobých výtvarných tendencí.²⁾ V té době k ní byla organizačně připojena Městská galerie v Ostrově nad Ohří – Letohrádek, orientovaná na kresbu a grafiku. Tato skutečnost pak formovala i profil sbírek samotné karlovarské galerie, která se později plně soustředila na malbu a plastiku, zatímco ostrovský Letohrádek, jemuž bude věnován samostatný článek v prázdninovém čísle, se kontinuálně zaměřuje na tzv. práce na papíře a pečuje o umění regionální. Druhou pobočkou galerie je od r. 2011 Becherova vila, zpřístupněná po nákladné rekonstrukci jako multifunkční výstavní prostor poskytující zázemí zároveň pro vzdělávací programy, dílny a workshopy.³⁾

Jakub Schikaneder (1855–1924), Stmívání, 1909, olej, plátno, 84 × 109 cm.

Snímek GUKV, Bořivoj Hořínek

Přes všechny předpoklady navázat na předválečné umělecké aktivity zdejšího regionu musela Galerie umění Karlovy Vary budovat své fondy od samého počátku – v padesátých letech byla tvorba německých autorů působících v Čechách před druhou světovou válkou tabuizována a trvalo ještě dlouhá desetiletí, než ji oficiální místa začala plně akceptovat.

Antonín Procházka (1882–1945), Štěstí, 1932, enkaustika, dřevo, 92 × 65 cm.

Snímek GUKV, Bořivoj Hořínek

Sběrné okruhy mají těžiště v malbě. Odvíjejí se od zakladatelů české moderny – Jana Preislera, Jakuba Schikanedera či Antonína Slavíčka a dalších krajinářů jeho generace, kteří jsou zde zastoupeni ucelenými kvalitními kolekcemi. Totéž platí o expresivních a kubistických tendencích, dokumentovaných cennými díly Josefa Čapka, Emila Filly nebo Antonína Procházky. Poslední jmenovaný zastupuje ve sbírkách spolu s Pravoslavem Kotíkem, Oldřichem Kerhartem, Janem Zrzavým nebo Františkem Muzikou zároveň neoklasicistní orientaci meziválečného umění. Pomineme-li celou šíři dalších přístupů, které v rychlém sledu reagovaly na dobové podněty, jedinečné jsou zdejší kolekce Sedmi v říjnu (Josef Liesler, Václav Hejna, František Jiroudek) a Skupiny 42 (František Gross, František Hudeček, Jan Kotík, Jan Smetana, Karel Souček) i díla jiných autorů válečného období (Jan Bauch). Mimořádné jsou také kolekce šedesátých let, mezi nimiž vyniká subjektivní materiálová abstrakce (Mikuláš Medek, Čestmír Kafka, Jiří Valenta nebo Zbyšek Sion), geometrické a konstruktivní tendence (Jan Kubíček, Zdeněk Sýkora, Vladimír Mirvald, Radoslav Kratina) a nová figurace (Otakar Slavík a další autoři), stejně jako soubory let osmdesátých, zvlášť uskupení 12/15 Pozdě, ale přece a jejich generační vrstvy.

Josef Liesler (1912–2005), Jedlíci, čtyřicátá léta 20. století, olej, plátno, 26 × 37 cm.

Snímek GUKV, Bořivoj Hořínek

Antonín Střížek (1959), Ucho, 2007, olej, plátno, 180×220 cm.

Snímek GUKV, Jiří Wendler

Zbyšek Sion (1938), Pod horizontem, 1963, asambláž, kombinovaná technika, plátno, 88 × 56 cm.

Snímek GUKV, Bořivoj Hořínek

Akviziční činnost rekapitulovaly v letech 2000 a 2001 výstavy Bilance I a II. K sedmdesátému výročí, které si galerie připomněla v loňském roce, připravila novou stálou expozici, dávající alespoň částečně nahlédnout do jejích bohatých sbírkových fondů.⁴⁾