Skvělý lovec a rodič, problematický partner

Žijí naplno, úspěšně loví překvapivě velké ryby a mají precizně propracovaný systém krmení mláďat. Někteří samci pečují souběžně o více hnízd. Pokud se to však jejich partnerky dozvědí, často taková polygamie skončí rodinnou tragédií. Ledňáčci zkrátka vedou život na hraně.

Ledňáček říční (Alcedo atthis) má mezi evropskými rybožravými ptáky několik prvenství. Má nejpestřejší zbarvení (obr. 1), i když je nejmenší, nejúporněji si brání své hnízdní a potravní teritorium, ze kterého nakonec vyhání i vlastní mláďata, a v poměru k velikosti svého těla loví největší kořist. S ohledem na konkrétní podmínky prostředí se průměrná hmotnost ryb lovených ledňáčkem pohybuje mezi 3–4 g (obr. 2), což odpovídá 7–10 % hmotnosti dospělého ptáka. Pro srovnání: u nejvyhlášenějšího a nejznámějšího rybožravce, kormorána velkého (Phalacrocorax carbo), je průměrná hmotnost kořisti v letním období přibližně 1 % jeho tělesné hmotnosti a v zimním období (podle toho, jak je počasí extrémní) až 4–6 %. Největší ryby, které ledňáček dokáže lovit a konzumovat, váží 10–16 g (tj. 25–40 % hmotnosti dospělého ledňáčka). Jestliže bychom takové opulentní stravovací návyky převedli na běžného člověka, průměrné jídlo by vážilo alespoň 5–7 kg a největší přes 30 kg.

Na velikosti záleží

Nadrozměrná kořist ledňáčků však přináší enormní nároky na jejich lovecké umění, fyzickou zdatnost, ale i schopnost úlovek s jistotou zabít a nakonec spolykat. Ledňáčci, stejně jako kormoráni, kořist neporcují, nekoušou ji jako vydra nebo norek ani ji netrhají jako dravci nebo sovy. Polykají ji vcelku. Příliš velká kořist ale znamená zásadní mechanický problém a zejména při krmení menších mláďat může vést až k jejich zadušení. Největším rizikem jsou ryby s vyšším tělem, ostrými výrůstky na skřelových kostech, drsnými ktenoidními šupinami a tvrdými, ostrými paprsky v ploutvích, jako jsou okoun říční nebo ježdík obecný, nebo ryby s širokou, tzv. žabí hlavou, navíc opatřenou mocnými kostěnými trny na skřelích, jako je vranka obecná. Takové druhy ryb loví ledňáček v menších maximálních velikostech (do 8–9 cm) a opakovanými údery o posedovou větev je ještě musí bezpečně zbavit života. Obranná reakce kořisti v podobě rozevřených skřelí a naježených ploutví by při polykání znamenala pro ptáka katastrofu. Naopak ryby torpédovitého tvaru těla, s hladkými cykloidními šupinami, bez nebezpečných trnů na hlavě a s měkkými ploutvemi, jako jsou ouklej obecná nebo mřenka mramorovaná, mohou ledňáčci bez výraznějších problémů lovit do velikosti 11–12 cm, výjimečně až 13 cm.

Stává se, že ledňáček omračování kořisti přece jen přežene a tluče s ní tak dlouho, až jí upadne hlava – a to je problém, protože tito rybožravci polykají úlovky hlavou napřed a klínovité zakončení hlavy je klíčové pro snadný průchod velkého sousta zažívacími cestami. Ryba bez hlavy je tedy pro krmení dále nepoužitelná. Pták ji nakonec upustí zpět do vody. Podobně nepoužitelnou kořist mohou nosit i rodičovští ptáci, když např. kvůli povodňovým stavům a vysoké a kalné vodě uloví větší ryby, než jaké mohou čerstvě vylíhlá mláďata pozřít. Ryby se hromadí v ústí hnízdní kotlinky a potomci dočasně hladoví. Pokud situace přetrvává, i když se rodiče snaží a loví, seč mohou, mláďata čeká nevyhnutelná smrt.

Také samec nemusí ve své horlivosti při předávání obligátního daru před kopulací dostatečně odhadnout fyzické schopnosti partnerky a přinese jí příliš velkou rybu. Samice s darem sice chvilku zápasí, ale protože nemá sílu kořist dostatečně nadhodit a se zakloněnou hlavou ji začít polykat, nakonec ji zahodí. Samec tak musí nespokojené samici přinést dar nový. Ta jinak nesvolí k páření, projeví nekompromisně svou agresi, bude samci uhýbat či ho ze zad okamžitě shodí.

Velké sousto pro klid v hnízdě

Během hnízdění nosí rodičovští ptáci mláďatům malé ryby (1,5–5 cm) jen první dva až tři dny. Od třetího dne krmí mláďata tak velkými rybami, jaké mohou bezpečně pozřít (obr. 4). Přestože je uvedená vyživovací strategie mírně riziková (viz výše), přináší zřejmé výhody. Extrémně velká sousta zaručují, že jsou mláďata po delší čas nasycená, nejsou ve stresu a nevyvolávají v hnízdě šarvátky. Neplýtvají tedy energií svou ani celé snůšky. Sedí v klidu opřena jedno o druhé. Pouze nejméně nasycené mládě stojí v čele uskupení přímo proti vstupu do hnízdní kotlinky a je obvykle také jediné, které hlasitě žadoní o potravu pronikavým vrčením (viz video níže), jež je dobře slyšet na vzdálenost až 10 m od nory.

Omezený prostor ve vstupní chodbě i v hnízdní kotlině by mohl vést k názoru, že si mláďata rozhodují, které dostane potravu první, jakmile rodič s úlovkem vleze do nory. Tak to ale není. Příjem velkého sousta obvykle znamená jeho zdlouhavé polykání (minuty) a ještě delší trávení (hodiny). Jde o fyzicky i metabolicky náročný proces, který právě nakrmené mládě úplně eliminuje z dalšího konkurenčního boje. Za optimálních podmínek tak rodičovští ptáci přinášením velkých ryb postupně vyřazují jednotlivá mláďata z provozu (viz video níže). Ta se, jedno po druhém, stahují do zadní části hnízdní kotlinky, kde mají větší klid, a uvolňují přední pozice sourozencům, kteří už začínají lačnět. Ve světelné části dne proto celý systém nefunguje ani tak v režimu „nejhladovější mládě se ze všech sil tlačí dopředu“, jako spíš „nejpřežranější ptáče se přesouvá dozadu, aby nepřekáželo, ostatní mláďata se na něj netlačila a nezakopávala o něj“.

Úspěšní a hraví lovci

Ledňáčci jsou nadobyčejně skvělí lovci. Některé starší studie sice uvádějí (údaj se bohužel neustále opisuje), že jen asi každý desátý lovecký pokus bývá úspěšný. Omyl však zřejmě vzešel z chybné interpretace jejich základního chování. Velice často a rádi se totiž koupou, což je pro ně zároveň nezbytné – při každém vstupu do nory se zamažou od natrávených, vyvrhovaných zbytků potravy a zejména od trusu, který do přístupové chodby mláďata periodicky vystřikují. Jakmile je ledňáček nakrmí a opustí noru, padá do vody, aby ze sebe nečistoty smyl. Protože jedna očista mnohdy nestačí, opakuje ledňáček koupele i pod oblíbenými posedovými místy. Po výletu z vody si zobákem nebo pařátem přerovnává peří a po chvilce zase skáče do vody. Ani v jednom případě nemají tyto aktivity nic společného s lovem potravy – ledňáček jim však věnuje značnou část dne. Naopak když se ledňáčkovi lov nezdaří a kořist mine, dává to hlasitě najevo a nespokojený křik se nese teritoriem do všech stran.

U zkušených rodičovských ptáků přesahuje lovecká úspěšnost za standardních podmínek běžně 50 %. S přinášením potravy tedy nemají nejmenší problémy. Když se mláďata nasytí, ptáci se u hnízda neobjeví i několik hodin. Jestliže ale musejí, nakrmí celou snůšku během jediné hodiny. Loví od úsvitu do soumraku, přinášení ryb ale nemá pevný řád. Dokonce ani během jedné hnízdní sezony nekrmí tentýž pár ptáků v téže lokalitě během následujících hnízdění stejně (obr. 3). Rodiče mohou snůšku nakrmit dokonce až 50× denně. Obvyklá frekvence krmení je však přibližně poloviční. Každé mládě spotřebuje každý den takové množství potravy, které odpovídá 37 % jeho tělesné hmotnosti. Rodičovští ptáci potřebují k udržení vysoké výkonnosti téměř dvojnásobek.

Lovecká úspěšnost rozlétaných mláďat je pochopitelně mnohem nižší než u dospělých ptáků – ať už se to týká četnosti zdařilých loveckých pokusů, nebo chybného výběru potenciální kořisti. Úlovkem mladých ptáků se kromě drobných rybek často stávají i vodou unášené listy stromů, typicky vrb nebo olší, ale i větévky, klacíky, žaludy nebo stébla trav (viz video níže).

Výrazně vyšší je u nich také podíl úlovků vodních bezobratlých, zejména larev vážek a šídel, a dokonce i chrostíků. Vzrušující otázkou zůstává, do jaké míry jsou zejména úlovky nepoživatelných předmětů skutečně zapříčiněny nevalnými zkušenostmi lovce a do jaké míry jde o trénink a hru, kterou mláďata ledňáčků ráda podstupují. Některá pozorování totiž ukazují, že mladí ptáci sice listy nebo klacíky uloví a odnesou je na posedové místo, ale po krátké manipulaci v zobáku je upustí. Sledují, kam dopadnou, a vzápětí se pro ně střemhlav vrhají do vody, aby je znovu ulovili. Možná je to celé prostě jen baví. Mladí ptáci také jako jediní příležitostně loví i na samotné hnízdní stěně, obvykle mravence nebo pavouky, tedy výhradně terestrickou kořist. Často končí se zobákem omotaným lepkavou pavučinou, které se nemohou zbavit.

Dospělí ptáci, kteří krmí mláďata v hnízdě, na takové hry a lovecká dobrodružství nemají čas nebo je prostě nevyhledávají. V čem se ale s mladými ptáky vzácně shodnou, je lov jepic v době jejich líhnutí. Přestože jsou jepice z hlediska biomasy nepatrnou kořistí, ledňáčkům zřejmě chutnají. I dospělí ptáci takový pamlsek raději zhltnou sami, místo aby úlovek donesli mláďatům do hnízda, jak to s železnou pravidelností dělají s rybami (viz video níže).

Krmení nadrozměrnou kořistí přináší ledňáčkům i další výhody. Maximalizují tím reprodukční úspěšnost. Obstarat potravu mláďatům totiž zvládne bez větších problémů i jeden z rodičů, obvykle samec, zatímco samice už může sedět na další snůšce (obr. 5). Takto ledňáčci zvládnou dvě, tři, a někdy dokonce i čtyři snůšky do roka. Pro poslední dva případy je nezbytné, aby se snůšky časově překrývaly, protože jedno hnízdění od snesení prvního vejce po výlet mláďat z nory trvá přibližně 50 dní. Reprodukčním megalomanstvím ledňáčci kompenzují populační ztráty, které jim každoročně připraví krutá zima nebo náročná migrace, případně oboje (populaci ledňáčků říčních na území ČR tvoří ptáci migrující, přetahující a stálí).

Simultánní polygynie

Určitá volnost v krmení mláďat díky extrémní velikosti jednotlivých úlovků umožňuje schopným samcům i vícenásobná partnerství během jedné hnízdní periody. Jde o takzvanou simultánní polygynii. Samec může souběžně hnízdit se dvěma samicemi a podílet se na výchově až dvojnásobného množství mláďat. Aby systém uspokojivě fungoval, nesmějí samcovy partnerky – stejně jako u lidí – o sobě vědět. Hnízda tedy musejí být od sebe dostatečně daleko. Minimální bezpečnou vzdáleností pro „harmonický“ partnerský trojúhelník jsou zřejmě alespoň dva kilometry po linii toku. Pokud je vzdálenost výrazně menší, podváděná samice snůšku své sokyně zničí, aby co nejvíce rozsynchronizovala obě hnízdění a veškerou pozornost samce zabrala pro svoje potomstvo. Všechna vejce konkurentky postupně vynosí z hnízda, rozdrtí je v zobáku, a aniž by je pozřela, nahází je pod hnízdo nebo rovnou do vody. V nejtragičtějším případě si samice zničí snůšky navzájem. Jestliže jsou hnízda ve střídavé péči jednoho samce od sebe vzdálena méně než 500 m, je pravděpodobnost zničení alespoň jedné snůšky extrémně vysoká.

Navzdory riziku velkých reprodukčních ztrát a promarněného rodičovského úsilí se v populaci překvapivě najdou i samci, kteří podobné vztahové dobrodružství nepodnikají jen se dvěma samicemi, ale rovnou se třemi. To je i případ samce kroužkovaného jako PRAHA R 191411, který v okolí Českého Šternberku zahnízdil v roce 2017 v průběhu méně než měsíce se třemi partnerkami. Dvě měl na řece Blanici (PRAHA R 191497 a PRAHA R 191433), třetí, když proletěl kus Sázavy, na Křešickém potoce (PRAHA R 191424). Vzdálenost mezi krajními hnízdy byla po linii toku 12,3 km. Na všech obsazených hnízdištích samec hájil své teritorium, připravoval a udržoval hnízdní nory, seděl na vejcích a krmil mláďata. Pouze jednoletý samec byl zjevně ve vynikající formě. Dodržel nejmenší bezpečnou vzdálenost mezi hnízdy, jeho partnerky se o sobě nedozvěděly a jednotlivá hnízdění byla úspěšná.

Život na hraně

Ledňáčci žijí intenzivní život. Život doslova na hraně. Jednu polovinu roku, obvykle od konce března do začátku září, obhajují teritorium před vetřelci, kopou, upravují a čistí hnízdní nory v hlinitopísčitých břehových nátržích a odchovávají zde svá mláďata. Druhou vyhledávají vhodné potravní lokality nebo bojují s nedostupností kořisti, chladem a v nejdrsnější části roku i s mrazem a zamrzáním lovišť. Kromě toho se bohužel stále častěji konfrontují s výdobytky lidské civilizace. Dostávají se do kolizí s automobilovou dopravou, narážejí do skleněných výplní protihlukových bariér, budov, skleníků a autobusových zastávek nebo se zaplétají do utrhaných rybářských vlasců. To vše vede k tomu, že se ledňáčci jen výjimečně dožívají více než tří let.

Výzkum podpořila Akademie věd ČR v programu Strategie AV21 (projekt č. VP21 – Záchrana a obnova krajiny).