Kdo tu hospodařil v době meziledové?

Nebýt člověka, evropské lesy by vypadaly jinak. Lidský vliv na strukturu lesů je opravdu významný a v tom panuje většinová shoda. Jak ale vypadaly lesy, než přišel Homo sapiens a začal evropskou flóru ovlivňovat? Odpověď na takovou otázku již jednoduchá není a při jejím zodpovídání nepanuje všeobecná shoda.

Pro její zodpovězení je nutné vrátit se v čase do posledního meziledového období (tzv. eemského interglaciálu), tj. do doby před 129–116 tisíci let. Analyzovat vzhled lesů ve střední Evropě v takto vzdálené minulosti lze jen na základě nepřímých dokladů. Nejčastěji jde o zjišťování přítomnosti rostlinných a živočišných zbytků konkrétních druhů vázaných na lesní nebo nelesní prostředí.

S klimatickou změnou a zvýšením úživnosti prostředí (díky atmosférické depozici) se ukazuje pastva jako jeden z vhodných nástrojů pro redukci expandujících rostlinných druhů a pro udržení pestré vegetační mozaiky dokonce i v alpínském bezlesí našich hor. Na snímku pastva ovcí v NPR Praděd (CHKO Jeseníky).

Výsledky modelování zapojenosti a složení vegetace na základě mnoha pylových záznamů ukazují, že krajina Evropy byla překvapivě pestrá. Podobně tomu bylo i s lesy mírného klimatického pásma, které byly za posledního interglaciálu zvlášť různorodé. Pro toto období, kdy zde ještě nehospodařil člověk, je charakteristická mozaika hustých lesů střídaná bezlesými plochami a rozvolněnými porosty dřevin. V podrostu se tak mohla uplatnit škála rostlinných druhů od stínomilných až po druhy rostoucí na nestíněných plochách. Na ně byla zároveň vázána řada drobných živočišných druhů, které podobným způsobem odrážely podmínky prostředí.

Bezlesá místa lze jen do určité míry vysvětlit klimatickými a půdními podmínkami. I v současnosti existují místa (např. mokřady, suťoviska), která nejsou pro růst dřevin příznivá. V boreálních a středomořských lesích navíc sehrával významnou roli v dynamice vegetace požár. Jeho vliv byl však zanedbatelný v listnatých lesích mírné klimatické oblasti.

Hlavním činitelem, který formoval (ne)přítomnost lesa v posledním meziledovém období, byla početná stáda velkých býložravců, jako je divoký kůň, pratur a bizon. Jejich velká těla vyžadovala velké množství rostlinné biomasy, navíc pasená místa tato zvířata sešlapávala a dřeviny ovlivňovala okusem. Přitom jejich prostřednictvím docházelo k šíření semen a ovlivňování živinových cyklů. Díky těmto velkým býložravcům byly nížinné lesy většinou světlé, tvořené v keřovém patře lískou a ve stromovém patře duby. Prosvětlený les s přítomností velkých býložravců byl pravděpodobně i příčinou šíření habru. Tento světlomilný druh je jedním z mála dominantních evropských dřevin schopných vzdorovat vlivu býložravců svou schopností regenerovat výmladky. Taková struktura lesa s dominancí světlomilných druhů s vysokou mírou regenerace poškození by nemohla vzniknout pouze pod vlivem podmínek prostředí bez přítomnosti velkých býložravců, tzv. megafauny. Hustější lesy bez větších bezlesých ploch byly spíše v horských a podhorských oblastech, kde se velcí býložravci pravděpodobně z důvodu horší dostupnosti tolik nevyskytovali. Narušení takových lesních porostů způsobovaly spíše některé stochastické přírodní vlivy abnormální intenzity, jako jsou záplavy, laviny, bouře a sesuvy půdy.

S přítomností prvních moderních lidí (asi před 50 tisíci lety) souvisí intenzivní lov velkých zvířat a používání ohně. Příchod moderního člověka proto znamenal redukci velkých býložravců, kteří po 20 milionech let na evropském kontinentě začali rychle ztrácet úlohu významného přírodního činitele utvářejícího vzhled lesů. Lidé na jednu stranu významně omezili početnost stád tehdejších velkých býložravců, ale zároveň postupně přebrali jejich funkci při vytváření bezlesých ploch a při podpoře světlomilných druhů schopných regenerovat po mechanickém poškození. Úlohu původní megafauny částečně nahradila s prvními zemědělci (asi 5 tisíc let př. n. l.) pastva domestikovaných zvířat.

Hustým lesem zarostlá krajina se pravděpodobně ve střední Evropě ve čtvrtohorách ve větší míře nevyskytovala. Dlouhodobě se jednalo o různorodou mozaiku, kterou zpočátku udržovala stáda velkých býložravců, jejichž úlohu následně převzal moderní člověk a jeho působení v krajině. Díky tomu máme ve střední Evropě poměrně velké spektrum světlomilných druhů, vázaných na otevřené plochy a světlé lesy. Přiměřenou pastvu velkých býložravců je nutné považovat za vhodný způsob péče o středoevropskou krajinu a udržování mozaiky světlých lesů a bezlesých ploch (obr. ).

Pearce E. A. et al.: Science Advances 9, 2023, DOI: 10.1126/sciadv.adi9135