Kritika Lysenkových názorů o druhu

1953: Akademik T. D. Lysenko, formuluje nedávno (1950) své nové učení o druhu, podrobil důkladné kritice Darwinovy názory, týkající se této věci. Lysenkovo nové učení o druhu, s nímž jsme seznámili své čtenáře v úvodním článku (Vesmír 29 : 98—104, 1951), je v poslední době kritisováno N. V. Turbinem a N. D. Ivanovem (Bot. žurnal 37 : 798—818, 819—842, 1952). Poněvadž jde o otázku obecně biologickou, uvedeme zde alespoň hlavní části závěrů obou diskusních příspěvků , kdežto v podrobnostech musíme čtenáře odkázat na citovaný časopis. Stejně tak odkazujeme na vlastní Lysenkovu práci, kterou doporučujeme srovnávat se závěry obou kritických článků.

N. V. Turbin uzavírá svou práci zjištěním, že »základní předpoklad nového učení o druhu, podle něhož darwinismus popírá jakostné (kvalitativní) změny ve vývoji živé přírody, je zcela neodůvodněný a neodpovídá skutečnému stavu věcí. Tvrzení akademika T. D. Lysenka o metafysické povaze základu darwinismu je chybné. Ve skutečnosti darwinismus, pohlížející na vývoj živé přírody a na vznik druhů jako na děj, který se uskutečňuje bez převratných změn, cestou postupného hromadění prvků nové druhové kvality v řadě pokolení, není v protikladu s dialektickým materialismem, ale naopak vyjadřuje jeden z rozmanitých způsobů vývoje, o kterých mluví dialektický materialismus.

Tvrzení T. D. Lysenka, že darwinismus popírá hranice mezi druhy, není ničím podloženo. Ve skutečnosti rozdíl mezi Lysenkovým a Darwinovým názorem v dané otázce záleží jen v tom, že Lysenko považuje tyto hranice za absolutní a nechce vidět jejich relativní povahu, kdežto Darwin je pokládá za relativní, pohyblivé a v určitém smyslu za věc dohody. Srovnáváme-li obě koncepce vzniku druhů se známými fakty, která charakterisují historický děj vývoje živé přírody, je zřejmá převaha na straně Darwinovy koncepce. Lysenkovo nové učení o druhu se nazývá mičurinským bez dostatečného důvodu, neboť I. V. Mičurin zastával ve skutečnosti vývojový názor na vznik druhů, který je Lysenkovým učením popírán.

Pokusná fakta, pomocí nichž se Lysenko snaží zdůvodniti své vyvracení darwinismu i své nové učení o druhu jako obecně biologickou theorii vzniku druhů, nemohou být dostatečným důkazem správnosti jeho názorů. Předně mezi nimi není ani jeden příklad vzniku živočišného druhu z jiného živočišného druhu, nýbrž pouze předpoklad této možnosti. Za druhé mezi nimi není ani jeden příklad vzniku nového rostlinného druhu, nýbrž se zase jen předpokládá. Za třetí výklad fakt o vzniku jedinců jednoho existujícího druhu v potomstvu druhého rostlinného druhu jsou jen jedním z možných výkladů, jedním z předpokládaných a přitom nejméně věrohodných objasnění, jež bezpodmínečně vyžaduje pokusné ověření.

Není možné říci, že by toto vše bylo solidním, pevným a skutečným základem nového učení o druhu, nové theorie o vzniku druhů, a to tím spíše, uvážíme-li, že si toto učení dělá nárok být náhradou darwinismu.

Pro záměnu vývojové theorie darwinismu, theorie přirozeného výběru, novou theorii vzniku druhů, formulovanou T. D. Lysenkem, nemáme tedy podkladu. Zájmy sovětské biologie ... žádají nikoliv ... odstranění theorie přirozeného výběru z naší vědy, nýbrž vyžadují naopak všestranné upevnění a další rozvinutí materialistického jádra této theorie, a to jejím očištěním od nedostatků a chyb a obohacením novými fakty a zákony.«

N. D. Ivanov klade v závěru svého článku otázku, proč se T. D. Lysenko, jeden z vynikajících sovětských biologů, dopustil chybných vývodů ve své práci o vzniku druhů. Na tuto otázku odpovídá: »Zdá se nám, že existují tři základní příčiny, vedoucí k chybným Lysenkovým vývodům. První příčina záleží v tom, že T. D. Lysenko vychází z nesprávného předpokladu, jakoby pochody utváření nových forem probíhaly v přírodě bez zásahu člověka stejně, jako probíhají za jeho aktivního a uvědomělého zásahu. Následkem toho se T. D. Lysenko snaží sloučit pojetí obou těchto různých dějů v jeden a dát mu společný výklad a vysvětlení. V tom se projevuje dědictví Darwinova chybného pojetí dané otázky. Druhá příčina tkví v tom, že se T. D. Lysenko, ve snaze sloučit oba tyto děje, vzdálil od základních zásad darwinismu i od učení I. V. Mičurina, kterých se sám přidržoval na srpnovém zasedání Leninovy všesvazové akademie zemědělských věd. Třetí příčina je v tom, že vývody T. D. Lysenka nejsou v poslední době podrobovány náležité soudružské kritice, bez níž, jak ukazuje náš učitel J. V. Stalin, nemůže jít věda vpřed. Vinu za tuto třetí příčinu chyb akademika Lysenka mají všichni vědci, kteří mají k biologii vztah.«

Doufáme, že tento volný překlad pomůže našim čtenářům pochopit, jakým důležitým a hybným činiteleme je v sovětské vědě kritika. O dalších příspěvcích v diskusi o druhu přineseme zprávu.

Dr Zd. Černohorský (Vesmír 32, 80, 1953/3)

2023: Od Stalinovy smrti 3. března 1953 ještě neuplynuly dva měsíce a článek, který ve Vesmíru píše botanik a lichenolog Zdeněk Černohorský je ještě opatrný. Ikonu sovětské biologie, Trofima Lysenka, který se prostřednictvím politických konexí dostal až k vedení významné vědecké instituce a ovlivnil svým šarlatánstvím nejen státní aparát, ale také smýšlení mnoha svých vědeckých současníků, ještě nazývá „jedním z vynikajících sovětských biologů“. Toho Lysenka, který nevěřil, že existují geny, který prohlašoval, že matematika nemá v biologii místo a že v hnízdech pěnic, do nichž kukačky snesou svá vejce, jsou hostitelští ptáci nuceni sedět na vejcích „kukaččím způsobem“, čímž se i z jejich vlastních vajec namísto pěnic vylíhnou malé kukačky. Lysenka, který ještě pět let předtím, díky Stalinově ochraně, zlikvidoval své vědecké odpůrce tím, že ztratili práci a někteří se dostali i do vězení, teď za jeho pavědecké výzkumné metody začínají odvážnější z kolegů „soudružsky kritizovat“. I v Sovětském svazu totiž řadě lidem začalo docházet, že výnosy obilovin, které Lysenko po svých experimentech s osivy sliboval slovy o výrazném zlepšení hospodářství komunistického státu, se nedostavily ani po letech čekání na zázračné výsledky Lysenkových experimentů. Ba co víc, aplikace jeho nápadů a praktik přispěla k hladomorům, v jejichž důsledku zahynuly miliony občanů Sovětského svazu. Ironií osudu je, že když Lysenkovy postupy v roce 1958 zavedl diktátor Mao Ce-tung v komunistické Číně, pocítila země v letech 1959 až 1962 srovnatelně katastrofální následky v podobě velkého hladomoru, během kterého zahynulo 15–55 milionů lidí. Přesto trvalo ještě další dva roky než se od Lysenkova učení definitivně odvrátil samotný Sovětský svaz, kterému se za 11 let od otištění citovaného článku ve Vesmíru částečně podařilo přestat házet vinu za chyby akademika Lysenka na všechny vědce.

Lysenkovo vědecké diletantství a šíření pseudovědeckých názorů, označované za lysenkismus, přispělo k zaostalosti biologie a zvláště genetiky nejen v Sovětském svazu, ale i v přidružených socialistických satelitech. V naší zemi například aplikace lysenkistických názorů způsobila pozdní rozpoznání významu práce lékaře a imunologa Milana Haška. Ten v roce 1953 nezávisle na britském biologovi Peteru Medawarovi objevil mechanismus získané imunologické snášenlivosti, vysvětloval si však výsledky nikoliv v duchu klasické genetiky, ale lysenkismu. O sedm let později získal Medawar spolu s australským imunologem a virologem Frankem Burnetem za objev Nobelovy ceny za fyziologii a lékařství a Haška alespoň zmínili v nobelovské přednášce.¹⁾