Sobci nejsou hnusní, spíše naopak

Krása je přitažlivá, krása je žádoucí. Na hodnocení lidské atraktivity se shodnou lidé bez ohledu na pohlaví, rasu či věk. Atributy krásy jsou součástí obecného povědomí a vypadat hezky není důležité jen kvůli potenciálním sexuálním příležitostem. Již půl století víme, že v souladu se „stereotypem přitažlivosti“ lidé předpokládají, že krásní lidé jsou milejší, vstřícnější, velkorysejší, prostě „lepší“. Jak je to doopravdy?

Vypadat hezky přináší další benefity – ostatní se k hezounům i krasavicím chovají přátelštěji, zacházejí s nimi lépe ve školách, v zaměstnání, a dokonce i u soudů a ve věznicích. Je tudíž pochopitelné, že se velká část populace přehnaně zaobírá snahou vylepšit svůj vzhled. Je však rozumné se domnívat, že si krásní lidé skutečně zaslouží lepší zacházení? A že sobečtí lidé naopak krásou neoplývají? Koneckonců i v knize Saturnin vloží autor do úst rozčilené literární postavě účetního Slámy slova „Setapouch! Sobý hnusec!“, jimiž nařkne svého zaměstnavatele z podlých egoistických intrik. Poukazuje účetní na fyzický vzhled továrníka Mikulky alias Dubského?

Srozumitelnost Jirotkovy slovní hříčky naznačuje, že lidé skutečně spojují neatraktivní vzhled se sobeckostí. Nejsme si sice jisti, zda autoři čínského výzkumu Saturnina četli, ale přesto se rozhodli ověřit, zda krásní lidé skutečně přizpůsobují své chování ve smyslu sebenaplňujícího předpokladu (internalizují „stereotyp přitažlivosti“ a chovají se nesobečtěji), nebo naopak daných okolností využívají ve svůj prospěch. Na masivním vzorku amerických a čínských studentů dokázali, že lidé, kteří sami sebe hodnotí jako atraktivnější, mají také vyšší sebevědomí a sebehodnocení a více upřednostňuji vlastní zájmy před ostatními neboli se chovají sobečtěji. Nespokojili se však s pouhou korelační evidencí a připravili experimenty, ve kterých manipulovali s oběma proměnnými.

Nejdříve nechali studenty z experimentální skupiny vymýšlet zdůvodnění, proč by s nimi měli ostatní jednat s respektem či proč by měli dosáhnout vysněné kariéry. Kontrolní skupina popisovala, co se jim nedávno přihodilo. Poté všichni vyplnili dotazník zkoumající míru upřednostňování vlastního zájmu a zhodnotili svou atraktivitu. Lidé hodnotící sebe samé jako krásné se obecně chovali dosti sobecky, u lidí s nízkým hodnocením vlastní atraktivity se projevil dopad experimentálně zvýšeného sebevědomí na zvýšení sobeckosti.

Kráska a zvíře – kdo z nich je sobečtější? (Snímek z představení baletu Jihočeského divadla.)Snímek ČTK, Pancer Václav

Ještě zajímavější byl výsledek opačného experimentu, kde manipulovali s vnímáním vlastní atraktivity. Míru sobeckosti zde výzkumníci hodnotili podle výše nabízené částky ve hře na diktátora. Tato hra pomáhá ekonomům a psychologům studovat férovost rozhodování lidí, kteří mají z přidělené částky přenechat část svému zcela pasivnímu spoluhráči. Experimentální skupinu tvořili lidé, kteří si prohlédli fotky neatraktivních lidí, a tudíž následně sami sebe považovali za nezvykle krásné. Ve hře na diktátora se poté chovali mnohem sobečtěji než kontrolní skupina, která si prohlížela fotky průměrně krásných lidí. Nicméně toto ovlivnění proběhlo pouze v anonymní variantě této hry – pokud testované osoby věděly, že jejich zisky budou následně zveřejněny, poskytovaly protějškům férovější podíl. Osoby bez manipulovaného pocitu vlastní atraktivity nabízely bez ohledu na anonymitu spoluhráčům stejné množství peněz. Krásní lidé jsou tedy spíše sobečtí a mimochodem – rádi se obklopují méně atraktivními přáteli, aby jejich krása ještě více vynikla.

Pokud tedy svůj mimořádně atraktivní protějšek zahrnujete lichotkami, a přitom se v duchu divíte, proč se chová jak rozmazlené dítě, zkuste komplimenty trochu šetřit. Nebo s partnerem/partnerkou více chodit do společnosti mezi jiné atraktivní lidi. Nejste-li sami příliš atraktivní, může to být však poněkud riskantní.