Průvodce dějinami zmatení jazyků na Šumavě

I když Šumava zažívá v této době své klidnější období a v červnu roku 2019 se dokonce podařilo shodnout na nové zonaci, není to tak dávno, co boje o budoucnost našeho největšího národního parku plnily první stránky médií a zdálo se, že nemohou dojít smířlivého konce. Ze Šumavy se stalo společenské téma, které rozdělovalo místní a stavělo proti sobě nejen různé odborníky. V průběhu let se proměnila v jakési zástupné bojiště o osud důsledné ochrany přírodních procesů v České republice vůbec, a navíc i podhoubí pro vyostření politických témat, která se ochrany přírody týkají pramálo.

Jak se přihodilo například to, že se právě na Šumavě rozhořel boj mezi „místními“ a „cizími“, že se v řídce osídleném národním parku „venkov“ bránil „pražským kavárníkům“, a jak je možné pomocí vhodných manipulací postupně setřít rozdíl mezi aktivistou a vědcem, to ve své knize detailně zmapoval lingvista z Ústavu bohemistiky Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích Michal Hořejší. A nutno hned na začátku uvést, že vznikla kniha, která by mohla fungovat jako cenná příručka pro každého novináře píšícího o Šumavě nebo o ochraně přírody obecně (osobně jsem se začal tématu Šumavy věnovat soustavněji od roku 2012 jako redaktor Prachatického deníku, týdeníku 5plus2 a později hlavně jihočeské MF Dnes a býval by se mi takový materiál zcela jistě hodil). Kniha ale může sloužit i jako „encyklopedie dějin nepřehlednosti“ pro leckoho z místních obyvatel. Do budoucna by pak mohla být kompasem pro střízlivé nahlížení dění, které bych už Šumavě (a ani jinému chráněnému území) rozhodně nepřál.

Loňský požár v národním parku České Švýcarsko a debata, kterou okamžitě rozpoutal, však bohužel zřejmě může vykazovat podobně zhoubný potenciál, jaký měla pro Šumavu gradace kůrovce a orkán Kyrill. Hořejšího kniha by mohla před lecčíms varovat, vyšla tedy v pravou chvíli.

Michal Hořejší: Politika lesa: Debata o Národním parku Šumava v letech 1991–2010Univerzita Karlova. Filozofická fakulta, 2023,268 s., ISBN978-80-7671-093-1

Z velké části může být pro čtenáře málo přehledná a příliš podrobná, však je dílem akademika. Hořejší jako výchozí matérii využil svou disertační práci Kritická analýza diskurzu o Národním parku Šumava. I přes zmíněnou náročnost je ale užitečné si knihu přečíst a připomenout si, že ďábel se i tady skrývá v detailech.

Kniha sleduje vývoj diskurzu o národním parku Šumava a komunikaci mezi různými aktéry debaty. Na začátku autor seznamuje se stručnými dějinami sporů a vymezuje, proč sleduje právě období mezi lety 1991 (tedy od roku vyhlášení národního parku) do roku 2010 (kdy nastala klíčová změna na pozici ředitele národního parku, kterým se stal Jan Stráský). Už v této části knihy se začíná ukazovat, že ohýbání jazyka a „velmi tvořivé“ interpretace jednotlivých pojmů týkajících se jak ochrany přírody, tak i samotného života na Šumavě vedly k zásadním střetům a nedorozuměním, a navíc mnohdy byly úmyslné.

Hořejší nejprve porovnal dva vybrané rozhovory s aktéry, kteří ve vyhroceném roce 2011 zastávali ve věci hospodaření v lesích s kůrovcovou gradací prokazatelně protichůdné názory. První rozhovor byl s tehdejším ředitelem NPŠ Janem Stráským, druhý s předsedou vědecké sekce Rady NPŠ, kterou Stráský nechal rozpustit, Jakubem Hruškou. Cílem zde bylo odhalit hlavní témata diskurzu a rozdílné způsoby jejich nahlížení, jednoznačné rozpory i některé shody ve stanoviscích obou respondentů. Ti tehdy například shodně popisovali horský smrkový les jako ekosystém s cílovým stadiem, které je působením lýkožroutů narušováno, což podle Hořejšího celou debatu zamlžovalo.

Další mikroanalýzu provedl autor s dvěma texty Miloše Zemana, konkrétně se jednalo o dopis z roku 2009 zaslaný do redakce deníku Právo a pak proslov v poslanecké sněmovně z roku 2017, kterým Zeman podpořil tzv. senátní návrh novely zákona o ochraně přírody a krajiny. Hořejší zkoumal charakter Zemanova vstupu do debaty, který byl spojený se silně populistickým a specifickým obrazem rozdělené společnosti. Z obou analýz vyplynulo, že diskurz o NPŠ je silně ovlivněn nahlížením do „úspěšné“ minulosti regionu a jejím zobrazováním ve prospěch zájmů konkrétních aktérů debaty (za velmi zajímavé zjištění osobně vnímám například to, že Milošovi Zemanovi se úspěšně podařilo z „minulosti“ Šumavy vymazat tak zásadní fakt, jako je odsun Němců).

Minulost Šumavy je nejasná a dlouho zůstávala vně českého vědomí. Změnil to až Karel Klostermann (letos uplyne 100 let od jeho smrti), který jako jeden z prvních česky píšících autorů děj řady svých knih zasadil právě na Šumavu. Důležitým bodem byla proměna po velké vichřici z roku 1870 a následná gradace zlatého broučka. Mnozí aktéři debaty o Šumavě se na Klostermannovy texty odkazují. Hořejší však poukazuje na to, že romanopisec Klostermann nemůže být považován za „kronikáře“ Šumavy, jeho Šumava je zkrátka jen (jako milovníkovi jeho knih se mi chce říct, že to bohatě stačí) jeho Šumavou; jeho beletrii nemůžeme vnímat jako objektivní popis událostí. Například vnímání pralesa (nebo i lesa) jako ekosystému, který zaniká s odumřením stromového patra, podle Hořejšího Klostermann výrazně ovlivnil (Vichřice zničila starou Šumavu…). Horský smrkový les je přitom dynamický ekosystém, k jehož životu patří jak růst, tak i odumírání stromů, všechny tyto etapy by tedy měly být hodnoceny jako stejně „kvalitní“ a důležité, ne horší než „cílový stav lesa v národních parcích“. Tato myšlenka se prolíná celou knihou.

Po označení centrálních témat se Hořejší pustil hlouběji do minulosti a rozhodl se analyzovat sedm tisíc článků a jiných mediálních výstupů z let 1991–2010. Zjistil, že role vědy a vědců, aktivistů, obcí, starostů a obyvatel Šumavy se stejně jako obraz lesa jako ekosystému v debatě razantně vyvíjel a měnil nejen podle okolností (rozšiřování kůrovce, zánik stromového patra lesů), ale i působením jednotlivých aktérů. Situace se tak stávala stále nepřehlednější a vyhrocenější, přičemž obojímu silně napomáhala i práce médií, která pohled na téma většinou nekriticky a možná i naivně přejímala.

Závěrem své knihy Hořejší nabízí možné „návody pro příště“, přičemž si uvědomuje, že jeho vhled přichází bohužel s více než desetiletým odstupem. Jak se za tu dobu Šumava proměnila? Některé z holin stihly zarůst, masivně se zmlazují i bezzásahová území. Vzniká kvalitnější různorodější les, jak někteří odborníci i aktivisté slibovali a požadovali? Bezesporu vzniká les, kontinuita trvání horských smrčin nebyla narušena. Je ale právě tato kontinuita obecně vnímána jako to, co je nutno chránit? Není to jisté. Pokud by přišla nějaká další „kalamita“, je možné, že by ji opět část veřejnosti či politici vnímali jako nežádoucí a mohla by se stát důvodem k dalším rozbrojům.

Sporným bodem na Šumavě byl a zůstává i rozvoj – rozrůstání obcí. To se nijak nezastavilo, ba naopak. Na Šumavu také míří stále víc turistů. Je to ale pro místní výhodné a pro prostředí udržitelné? Pokud bude nutné otázku rozvoje revidovat, mělo by se tak dít v mnoha perspektivách, aby se tentokrát zabránilo boji mezi „lidem“ a „elitami“, tradicí a novátorstvím.

Hořejšího kniha dává naději, že by se situace mohla zlepšit. Nelze se ale nechat uchlácholit dosaženými (a někdy skutečně nevhodnými) kompromisy mezi rozvojem, potřebami „místních“ a ochranou přírody. Je třeba usilovat přímo o rozbití diskurzního nastavení, nynější zdánlivý klid totiž neznamená, že problémy jsou vyřešeny, že ničivý potenciál debaty o Šumavě nepřetrvává. Jestli jsme se v něčem posunuli, pak o Hořejšího knihu jakožto objektivní rozbor situace i preventivní nástroj kultivace příštích debat.