Lesy žhavé i ožehavé

Ad Vesmír 101, 754, 2022/12

S obsahem článku by se sice dalo místně souhlasit, ale jen v podmínkách klimaticky podstatně ustálenější situace, než v které se už po celá desetiletí nacházíme.

Souhlasit s autory by se konkrétně dalo při míře změn v prostředí, které byly běžné pro mladší čtvrtohory (holocén) do předprůmyslové éry, kdy byl např. růst průměrné globální teploty (0,1 °C za tisíciletí), což je ale o více než dva řády méně než dnes (0,2 °C za desetiletí). V dřívějších situacích proto i požár mohl platit za přírodní svou četností relativně ustálenou, a proto adaptovanému celku dokonce prospěšnou okolnost. Lidmi uměle zakládané ohně se dnes podílejí na zkáze deštných pralesů v nejvitálnějších partiích, kde v minulosti prakticky nikdy nehořelo kvůli průběžně vysoké vlhkosti.

Fakt ustálenosti deštných pralesů je v rozporu s tvrzením autorů, kteří napsali: „čím později v lese hoří, tím katastrofálnější důsledky můžeme očekávat“. Toto platí jen někde a mám dokonce důvodně za to, že dříve to neplatilo ani u nás prostě proto, že klimatologická studie pro střední Evropu ukazuje průběžný pokles vláhy v krajině během posledních dvou tisíc let.

Podnební pásy se už začínají stále rychleji posouvat až o stovky kilometrů. Dlouhověké stromy takovému tempu stačit nemohou a požáry je obecně neuchrání. Požár je více katalyzátorem proměny podnebního prostředí než pomocníkem stability nebo dokonce rozvoje biodiverzity.

Autoři se v rozporu s realitou růstu dynamiky klimatu tomuto fenoménu v celém textu vyhnuli. Proč? Vždyť např. i běžná data konkrétně pro naše území ukazují, že se právě za poslední půlstoletí u nás oteplilo o 2 °C, jaro nastává dříve. To však již odpovídá podnebnímu pásu zhruba jihu Balkánu.

Nejspíše v příštích desetiletích dojde k dalšímu podnebnímu posuvu, pro který bude adekvátní docela jiná druhová skladba. O lesy v dnešním, nikoli katastrálním, ale biologickém smyslu proto nejspíše přijdeme a řízeným vypalováním takové změně nezabráníme – jen ji snad můžeme modifikovat až přibrzdit.

Zajímalo by mě, zdali v historii posledních několika tisíciletí, kdy v oblasti Čech žil člověk, došlo někdy k požáru v rozsahu např. Středočeského kraje, který by ale mohl spontánně pro posun v podnebí nastat už v těchto desetiletích. Pokud k spontánním požárům v minulosti u nás došlo, měly by o nich vypovídat usazeniny či literatura. Pokud ne, řízené vypalování se i v našich podmínkách může stát novým klimaticky navozeným prostředkem údržby krajiny. V tomto ohledu vnímám text naopak jako podnětný.

Nejmarkantněji se pomíjení klimatické změny asi projevilo v odstavci „Ach ten oxid uhličitý“.

V rozporu s globálně naměřenými změnami koncentrace CO₂ v ovzduší i v rozporu se zprávami IPCC autoři mylně pro obnovu uhlíku v půdě uvádějí: „Podle našich poznatků tento proces trvá až 100 let.“

Taková situace platila v dobách, kdy nebyl významně narušen planetární uhlíkový cyklus. To je dnes minulostí, ke které se nejspíše nedokážeme v dohledné době vrátit, pokud vůbec kdy. Umělou racionalizací ohně jako údajného odvěkého pomocníka situaci nepomůžeme. Míru adaptace na změny prostředí snad ale ještě trochu ovlivnit můžeme, a to i zmíněným řízeným vypalováním.

Pavel Rada, Praha

Odpověď autorů: V budoucnu bude pravděpodobně půda častěji prosychat a vegetace může být suchem více limitována. I ve Středomoří ale rostou lesy, stejně jako i v budoucnu porostou v Českém Švýcarsku. Nejspíš se však budou proměňovat. Vlhkost půdy je faktor pro vznik požáru důležitý, ale nikoli jediný. Dostatek paliva (především opadu) je faktor rovněž podstatný. Jistě se shodneme, že vysazování korkových dubů u nás by nebyl úplně dobrý nápad, byť za 20 či 50 let by i zde pro ně mohla být vhodná teplota.

Tazatel se ptá, zda je historicky znám opravdu rozsáhlý požár. Prakticky se to nedá zjistit, ale krajina ještě před 100–150 lety byla celkově odlesněná a fragmentovaná a podobný rozsah požáru není ani teoreticky možný vzhledem k přirozeným terénním překážkám a tlaku na krajinu v té době ve formě potřeby píce, steliva a paliva. Ve starší historii zase převažovaly obtížně hořlavé, listnaté lesy, u kterých je rozsáhlejší požár velmi nepravděpodobný. K lokálním požárům hlavně v jehličnatých lesích naopak jistě docházelo poměrně často.

Lesní požáry se na území Národního parku České Švýcarsko vyskytovaly v průběhu celých mladších čtvrtohor (holocénu), tzn. i před prokazatelnou přítomností člověka. Potvrzují to současné paleobotanické studie rašelinných usazenin a půdních uhlíků. Četnost požárů se během minulosti měnila v souvislosti s klimatickými změnami, složením vegetace a lidským osídlením. Například v raném holocénu zde převažovaly borové lesy, v nichž hořelo relativně často. Později na území dominovaly listnaté lesy, ty výskyt požárů potlačovaly. Hořlavé borové lesy se však na tomto území udržely v průběhu celého holocénu až dodnes.

Produkce biomasy v posledních desetiletích roste (z řady důvodů) a lze očekávat, že i rychlost rozkladu bude adekvátně vyšší. Kolik uhlíku se uloží do půdy, záleží na poměru produkce a rozkladu, ale rovněž na schopnosti půdy uhlík vázat. Ta je z principu omezená, i když ve většině případů nenasycená.

Vycházíme z mnohokrát ověřeného předpokladu, že komplexní přírodní ekosystém reaguje na změny prostředí v daných podmínkách nejvhodnější variantou vývoje, které žádný lidský mozek není schopen konkurovat. Ano, prostředí se mění a bude měnit. Je pravděpodobné, že budoucí přírodní lesy budou vypadat jinak než ty dnešní. Z pohledu péče o krajinu, případně chráněná území, ale těžko můžeme udělat něco jiného, než vzít to na vědomí. A je to tak, domníváme se, správně.