Zapomenuté pedagogické reformy

1903: Pozoruhodná slova o moderní výchově pronesl věhlasný Ramsey (viz rámeček), professor university Glasgowské. Týž mezi jiným pravil: „Dnes jest nám více třeba učiti se mechanice, elektřině a chemii, nežli fysikálním theoriím Aristotelovým a alchymistů středověku. Americkému jinochu dlužno více objasniti poměry při bitvě u Santiaga nežli bitvu u Salaminy. Pro mládež jest nejen zajímavějším, ale i tisíckráte užitečnějším znáti, jak se nyní vrtají tunely do Alp, nežli kudy as Hannibal překročil Alpy; rovněž tak znáti, jak se staví teď mosty přes veleřeky, nežli luštiti konstrukci Césarova mostu přes Rýn, znáti nynější jazyky, nežli rozuměti jazyku, kterým nikdo nemluví, znáti povinnosti a práva občana ve svém státu, nežli změny státního zřízení řeckého nebo římského. Opětuji jen slova Huxley-ova: „Jest bláznovstvím, hnáti pořád v tomto století plném moderní artillerie, do bitvy naši mládež vyzbrojenou pouze mečem a štítem starověkého gladiatora.“

P. (Vesmír 33, 59, 1903/5)

2023: Asi jednoduchá reakce na glosu slovutného profesora z roku 1903 by mohla být buď: Vidíte, už tehdy to i slavní vědci říkali a dodnes se to nezměnilo. Případně: Pokud jde o vzdělávání, je ta debata pořád dokolečka.

Ve skutečnosti je to poněkud složitější. Výrok profesora Ramsaye totiž nebyl na přelomu 19. a 20. století nijak výjimečný. Společnost se prudce modernizovala a vzdělávací systém založený z velké části na poslušnosti, drilu a snaze vecpat do dětí celou antickou i novověkou zkušenost a znalosti, začal mít výrazné potíže. Ostatně v té době a v souvislosti s etablováním společenských věd vznikaly první pedagogické experimenty. Například psychologická zkoumání paní Marie Montessori pocházejí už z období před první světovou válkou. Ta ale znamenala v uvažování o smyslu vzdělávací politiky a veřejného školství zásadní proměnu. Válečné kataklyzma bylo tak otřesným zážitkem, že začátek dvacátých let byl obdobím nástupu mohutné vlny reformních pedagogik nejrůznějších směrů. Jedno měly společné. Přesvědčení, že školství před Velkou válkou bylo založené na slepé poslušnosti, drilu a indoktrinaci a bylo fakticky jednou z klíčových příčin, proč tak strašný válečný konflikt vlastně začal. A proto se prakticky v každé evropské zemi objevil nějaký reformní pedagogický směr. V Německu Rudolf Steiner – ezotericky laděná Waldorfská škola, v Itálii Marie Montessori – Montessoriovská škola, v Anglii Alexander Sutherland Neill – svobodná škola Summerhill, ve Francii Célestin Freinet – prakticky zaměřená Freinetovská škola, v Československu Otokar Chlup či Václav Příhoda s představami o individualizaci a diferenciaci vzdělávání.

Tehdejší Mezinárodní liga pro nové vzdělávání byla vlivnou celosvětovou organizací sdružující desítky nejrůznějších reformních pedagogik. Ale nepřežila dlouho. Přišla ekonomická krize a po ní nástup nejrůznějších autoritativních či totalitních režimů, které na rušení drilu a poslušnosti rozhodně žádný zájem neměly. I demokratické země čekala příprava na desetiletí válečných střetů, ať už ve fázi horké či studené války. Širší společností byly veškeré pedagogické reformy zapomenuty a začaly se vynořovat ojediněle v šedesátých letech, ale fakticky intenzivněji až po roce 1990. Máme tedy za sebou zhruba třicet let reforem a debat, které jako by profesoru Ramsayovi z úst vypadly. Změnilo se leccos, ale měli bychom si klást otázku, jestli náhodou nejsme zase na začátku fáze, kdy společnost bude mít zcela jiné starosti a proměna škol a pedagogiky bude opět odložena na klidnější časy.