Ekologie a lesnictví – soulad, nebo rozpor?

Samozřejmě že soulad! V současnosti moudrý lesnický hospodář, odborník anebo výzkumník ví, že udržitelná produkce dřeva je závislá na kvalitě půdy, vhodné druhové skladbě, různověkosti i druhové rozmanitosti dřevin. Ví, že udržitelná produkce dřeva závisí na interakcích dřevin s neživou složkou lesního ekosystému i na interakcích mezi stromy a ostatními organismy. Les nejsou jen stromy, ale i živočichové od predátorů a velkých kopytníků přes drobné savce a ptáky až po bezobratlé, bylinné patro, houby a půdní mikrobiom. Les je komplexní ekosystém, v němž se vzájemně ovlivňují živé a neživé složky a v němž na základě jejich vyvážené „spolupráce“ probíhají přeměny uhlíku a v závislosti na nich také přeměny fosforu, dusíku i ostatních prvků. Les ovlivňuje hydrologii daného území a sám je hydrologií ovlivňován (Vesmír 100, 154, 2021/3). Už dávno nevěří, že „prostým plněním produkční funkce lesa automaticky zajišťuje i všechny ostatní funkce“. Lesník, který rozumí lesu, musí být i dobrým ekologem. A toto je poselství knihy Ekologie lesa – Jak se les mění a funguje.

Ekologie a lesnictví jsou dva svébytné obory, vyvíjející se různě rychle v různých časových periodách. Základy odborného lesnictví se datují do počátků 18. století, kdy vysoká poptávka po dříví nemohla být pokryta produkcí přírodních lesů. Byly definovány základní principy lesního hospodaření, které jsou platné dodnes. Jsou to principy trvalosti lesa a vyrovnanosti výnosu. První hospodářské postupy vycházely ze zemědělských postupů: založit, vypěstovat a sklidit. Tak vznikalo hospodaření se stejnorodými porosty – monokulturami, které se holosečně obnovovaly. A protože nejrychleji rostoucí dřevinou byl smrk a borovice a klima bylo v té době vlhčí a chladnější, začaly se tyto jehličnany pěstovat ve velkém.

Pavel Rotter, Luboš Purchart: Ekologie lesa. Jak se les mění a funguje

Mendelova univerzita v Brně, Brno 2022, ISBN 978-80- 7509-926-6, DOI: 10.11118/978-80-7509-927-3¹⁾

Ve své době to byl pokrokový způsob a nedostatky tohoto systému si nikdo nemohl uvědomovat. Vždyť přírodovědci začali objevovat závislost organismů na vnějším prostředí během 18. století, kdy byly položeny základy botanické a zoologické systematické nomenklatury a vytvořil se pojem druh jako základ soustavy organismů. Na přelomu 18. a 19. století se formovaly evoluční teorie a principy populace a byly položeny základy nových vědeckých odvětví, jako jsou geografie, geobotanika, klimatologie a podobně. Vznik populační genetiky a vymezení pojmu biocenóza (společenstvo) se datuje až do 19. století. Na základě těchto vědních disciplín se začala rozvíjet i ekologie, která se ale plně rozvinula až ve 20. století, kdy byly také definovány koncepty biosféry a ekosystémů. Koncept ekologické stechiometrie, která popisuje potřebu rovnováhy prvkového složení organismů a zdrojů a která je důležitá pro pochopení nejen koloběhu živin a energie v ekosystému, ale i populačních vztahů, byl definován dokonce až koncem 20. století. Teprve v současnosti se populační ekologie a ekologie společenstev propojují s ekosystémovou ekologií a ekologickou stechiometrií. Je to koncept, o který by se měly opírat nové přístupy k lesnickému hospodaření. Autoři knihy ho plně využívají.

Lesník na rozdíl od ekologa musí být nejen dobrým odborníkem, ale i hospodářem – zodpovídá za produkci dřeva, které je i dnes nepostradatelnou surovinou. Na rozdíl od ekologa musí zajistit i ekonomickou funkci lesa, podléhá legislativním pravidlům a nařízením, společenské a politické poptávce. Aplikací ekologických principů by měl zachovat kvalitu lesního ekosystému a současně zajistit zisk. Ekolog dřevo a zisk produkovat nemusí. Jeho úlohou je hledat a objevovat zákonitosti a řídicí mechanismy, které zajišťují stabilitu nebo umožňují obnovu ekosystému. Jeho cílem je definovat, za jakých podmínek a jestli vůbec se může poškozený ekosystém navrátit do původního stavu, které jsou klíčové organismy a procesy, jaká je jejich funkce v přeměnách živin, jak fungují interakce mezi organismy v potravních sítích a řetězcích a jak tyto interakce ovlivňují sekvestraci a přeměny uhlíku a živin. Ekolog a lesník by měli spolupracovat. Ekolog objevuje a navrhuje, lesník ověřuje v praxi. Ve vzájemné spolupráci teorii upřesňují, modifikují nebo někdy i vyvracejí. V ekologické terminologii jde o zpětnovazebný vztah.

Proč ale naše lesnictví nereflektovalo nové ekologické poznatky? Tady zafungovala totalita, velká setrvačnost v lesnickém hospodaření a neexistence konstruktivní diskuse mezi lesníky a ekology. V šedesátých až sedmdesátých letech 20. století byl politický tlak na vysokou produkci dřeva bez ohledu na ekologické hledisko. Byla přerušena mezinárodní vědecká komunikace a politická příslušnost se upřednostňovala před vědeckou erudicí. Komunikace mezi lesníky a ekology vázla, ať už kvůli uzavřenosti komunit, profesní hrdosti, nebo rozdílnému odbornému jazyku obou oborů. Kromě toho byl přenos nových poznatků do praktického hospodaření politicky neprůchodný. Velká setrvačnost v lesnictví je také spojena s dlouhověkostí dřevin – les prostě není kukuřičné pole a změny se počítají ne na roky, ale na několik desetiletí.

V knize, kterou držím v ruce, je situace v českém lesnictví stručně popsána slovy: „Česká lesnická odbornost je zaměřena na zakládání, pěstování, ochranu a obnovu lesních dřevin, respektive na udržitelnou produkci dřeva v co nejvyšší kvantitě a kvalitě. Toto paradigma přetrvává od doby, kdy vzniklo lesnictví jako sofistikovaný obor v reakci na krizový nedostatek dříví, tehdy strategické suroviny. Současný lesnický sektor čelí jiným výzvám, než je nedostatek dříví. Jde zejména o krizi klimatickou a krizi biodiverzity.“ Autoři se o kousek níže ptají: „Má odborný lesní hospodář kam sáhnout ve svém ,nástrojovém kufříku‘, pokud by zadáním bylo vytvoření podmínek pro zvýšení přirozené rozmanitosti lesních společenstev, aniž se v lese přestane hospodařit?“ Moje odpověď je ano. Sama kniha, na jejíž přípravě se podíleli jak lesníci, tak ekologové, takovým kufříkem je. Obsahuje nové ekologické poznatky i návrh ekologických pěstebních postupů, které by měly pomoci překonat krizi současného lesnického hospodaření. Opírá se o ekosystémový koncept a nechybí v ní ani rozbor chování lesních ekosystémů v podmínkách měnícího se prostředí nebo v podmínkách zátěže atmosférickými polutanty, acidifikace a živinového dluhu. Nehodnotí les jako továrnu na dřevo, ale jako ekosystém, který v naší krajině i společnosti plní i mnoho mimoprodukčních funkcí, a navrhuje, jak tyto funkce zachovat. Nebo lépe, jak tyto funkce dnešním lesům navrátit. Jediné, co bych vytkla, je, že ekologicky zaměřeným kapitolám přece jenom trochu chybí můstek mezi teoretickými poznatky a aplikací v praxi. Chybí explicitní vyjádření, jak ta která složka lesního ekosystému nebo proces v něm probíhající odpoví na ekologické a hospodářsky schůdné pěstební postupy.

Kniha je přínosem, ale současně i výzvou ke zbourání mezioborových bariér a k užší mezioborové spolupráci, což povede k rychlejší aplikaci vědeckých poznatků v lesnické praxi a – doufejme – i k zakládání lesů schopných čelit výzvám, které přinášejí a budou přinášet současné i budoucí změny prostředí. Kniha je pokrokovým dílem, které by měl znát každý ekolog zabývající se lesními ekosystémy i každý lesák. Je to ale objemné šestisetstránkové dílo, jehož přečtení je nad síly a možnosti většiny politiků, kteří o tom, jak má hospodářský les vypadat a co od něj chceme, především rozhodují. Ti o problémech a souvislostech nastíněných v knize většinou nevědí a ani o nich nepřemýšlejí. Je na lesnících a přírodovědcích, aby v knize nastíněný přístup k lesu dostali do povědomí veřejnosti.