i

Aktuální číslo:

2023/1

Téma měsíce:

DNA jako důkaz

Tahový ultramaratonec

 |  9. 1. 2023
 |  Vesmír 102, 14, 2023/1

Řeč není o Jacku Kerouacovi, nočních tazích a nonstopech. I když vlastně…

Ptačí migrace je fascinující v každé podobě. Považme „obyčejného“ budníčka menšího, který se od nás na zimu stáhne třeba do Itálie a cestou si může skoro kdykoli udělat zastávku, aby „natankoval“. I takovýto migrant na krátké vzdálenosti musí podat výkon, který je mimo lidskou představivost. Což teprve migrant dálkový. Třeba budníček větší pokračuje tisíce kilometrů dál, některé jeho populace dotáhnou až do nejjižnějšího cípu černého kontinentu. (Naši budníčci větší nejspíš zimují v západní Africe, ale to je jen hypotéza – na první záznam kroužkovance ze zimoviště čeští kroužkovatelé stále čekají.) Že tenhle trpaslík, vážící jako kostka cukru, cestou musí opakovaně dobíjet baterky, je nasnadě.

Ale jde to i bez zastávek na čerpacích stanicích. Nejproslulejším, protože nejextrémnějším příkladem je břehouš rudý (Limosa lapponica). Středně velký bahňák má hmotnost i rozměry přibližně „našeho“ holuba hřivnáče (zobák vyjímaje). Nutno však dodat, že kolik břehouš přesně váží, silně záleží na tom, zda se chystá na cestu, nebo po ní přistává. Před odletem se břehouši nafutrují tak, že přes polovinu jejich tělesné hmotnosti tvoří zásobní tuk. Aby se do nich vůbec vešel, musejí tlouštíci uvolnit místo – zmenší si svalnatý žaludek, játra, ledviny a střeva (během dálkového letu je nepotřebují a po přistání si je „zrenovují“). Následný fyzický výkon je svou extrémností této anatomicko-fyziologické bizarnosti úměrný.

Rekordman v hrsti

Potřást si rukou s Magic Johnsonem je sen každého basketbalového fanouška. Ptáčkařům potřes rukou nahrazuje vymotání šampióna, tentokrát opeřeného, ze sítě a nasazení kroužku. Této cti se mi dostalo právě u břehouše rudého, a to za zajímavých okolností. Břehouší ultramaratonci se totiž paradoxně kroužkují a osazují sledovacími zařízeními na zimovišti. Proč paradoxně? Ptáci se typicky značí kroužky na hnízdišti, často už jako mláďata v hnízdech. Ale zkuste to u břehouše rudého, který hnízdí rozptýleně v nekonečných rozlohách aljašské tundry… Mnohem snazší je odchytit ho na zimovišti, např. (jako na snímku) v rezervaci Miranda na Severním ostrově Nového Zélandu. Ta proslula i jako nejdůležitější zimoviště jediného ptačího druhu, který má zobák zahnutý do strany, endemického kulíka křivozobého (Anarhynchus frontalis; všichni jsou praváci).

Snímek autora tohoto článku s břehoušem pořídil Phil Battley, jeden z hlavních autorů řady přelomových břehouších prací. V noci z 20. na 21. února 2006 jsem měl to štěstí se k němu přidat. „Skutečně se na náš společný odchyt pamatuju. Chytili jsme třináct břehoušů a v následujících letech se podařilo nějakou polovinu z nich zaznamenat v Asii anebo na Aljašce. Byl to pořádný úlovek!“ píše mi, když se ho loni v listopadu ptám na okolnosti nového břehoušího rekordu. I po letech mi naskakuje husí kůže při vzpomínce na drobnou tukovou kuličku, kterou mám to štěstí držet v rukou. Kuličku, která se během tisíců kilometrů nad hrozivým oceánským nekonečnem smršťovala a hubla, až těsně před fatálním vyčerpáním zásob dosedla na Novém Zélandu, aby se vykrmila a celé to oslňující pacifické kolečko přes čínské intermezzo při cestě na sever opakovala znovu a znovu…

Světovým rekordmanem tahových jednorázovek byla donedávna koliha východní (Numenius madagascariensis): trasa Austrálie–Čína, 3–5 dní, 4500 km nad vodní hladinou. Badatelé však podle nepřímých náznaků, např. podle dat odletů z hnízdiště a příletů na zimoviště, tušili, že rekord urvou břehouši. Doložit se to podařilo v práci, která vyšla tiskem až v roce 2009. Rozdíl mezi starým a novým rekordem ale nebyl v řádu titěrných zlomků, jak jsme zvyklí z olympiád. Nejdelší z devíti zaznamenaných tras břehoušů totiž měla 11 680 km! Nad volným oceánem. Samička označená E7 to z Aljašky na Nový Zéland zvládla za osm dní.

Většina rekordů dříve či později padne. Břehouši postupně pokořili hranici 12 000 km a předloni i 13 000 km (samozřejmě ji pokořovali tisíce let předtím, než se z nich staly mediální hvězdy, ale o tom přímé důkazy postrádáme).

Že jde výkon posunout ještě dál, ukázal v říjnu 2022 břehouš, který podle satelitní telemetrie urazil neskutečných 13 560 km. Z Aljašky na Tasmánii mu to trvalo 11 dní a 1 hodinu. Rekord posouvá do jiné roviny i to, že tento letošní mladíček se na zimoviště vydal poprvé v životě. Břehouši sice táhnou v hejnech, ale rodiče svým ratolestem nijak cestu neusnadňují: odlétají totiž o celé týdny před nimi.

Co bude dál? Z hlediska lámání rekordů tipuji, že už nic převratného. Stačí pohled na mapu: severněji než na Aljašce břehouši nehnízdí (není ani na čem), jižněji než na Novém Zélandě či Tasmánii zas nezimují (není ani na čem). I tak břehouši nabourali řadu učebnicových pravd o ptačí fyziologii a limitech možného – v tom si mohou potřást letkami s jinými ptačími neuvěřitelníky, „našimi“ rorýsy (Vesmír 95, 682, 2016/12).

Samotnou délkou nonstop letu výjimečnost břehoušů nekončí. Neuvěřitelná je například i přesnost načasování jejich letových řádů: ptáci vyrážejí na cestu během let často s přesností na konkrétní datum! I jejich trasy jsou během let jako naklonované. Na sever pak vyrážejí přesně podle toho, zda hnízdí na jihu Aljašky (kde hnízdí dříve), či na severu (kde začínají snášet vejce později). Jaké je zrovna počasí na konci trasy, která má 16 až 18 tisíc km, samozřejmě nemohou břehouši tušit. Podle všeho musejí mít geniální vnitřní hodiny – bez nich by tak fantasticky přesné načasování migrace, navíc s oklikou přes Čínské moře, kde si cestou na hnízdiště dávají pauzu a několik týdnů se dokrmují, nebylo myslitelné. Po vyhnízdění pak z Aljašky jednotliví břehouši odlétají přibližně v tom pořadí a v časových odstupech, v jakých začínali migraci ze zimoviště na Novém Zélandu. A taková rigidní dokonalost se každoročně děje v 80 000 kopiích – právě tolik břehoušů rudých poddruhu baueri každoročně na zimoviště doputuje.

 

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Ornitologie

O autorovi

Tomáš Grim

Prof. RNDr. Tomáš Grim, Ph.D., (*1973) vystudoval zoologii. V současné době se věnuje ptáčkaření na volné noze. Je spoluautorem a spolueditorem první slovenské Ornitologické príručky a spoluautorem knihy o kukačce, která vyšla ve čtyřech jazycích a získala cenu „Nejlepší ptačí kniha roku 2017“. Osobní stránky: www.tomasgrim.cz
Grim Tomáš

Doporučujeme

I když, bratře, mám tě rád, povím na tě, že jsi krad‘!

I když, bratře, mám tě rád, povím na tě, že jsi krad‘!

Halina Šimková  |  10. 1. 2023
Genetická příbuznost lidí je předmětem zájmu vědy už po staletí. Od prvních teoretických úvah o mísení krve rodičů přes porozumění základním...
Od mumie k Nobelovi

Od mumie k Nobelovi uzamčeno

Viktor Černý  |  9. 1. 2023
Evoluční genomika vyvinula za posledních několik desetiletí propracované nástroje, pomocí nichž můžeme lépe nahlížet a také přímo datovat...
Kůň a člověk

Kůň a člověk uzamčeno

René Kyselý, Lubomír Peške  |  9. 1. 2023
Domestikace koně zásadně změnila mobilitu, ekonomiku a válečné strategie člověka, čímž podstatně ovlivnila jeho dějiny. S ohledem na význam v...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné