Tahový ultramaratonec

Řeč není o Jacku Kerouacovi, nočních tazích a nonstopech. I když vlastně…

Ptačí migrace je fascinující v každé podobě. Považme „obyčejného“ budníčka menšího, který se od nás na zimu stáhne třeba do Itálie a cestou si může skoro kdykoli udělat zastávku, aby „natankoval“. I takovýto migrant na krátké vzdálenosti musí podat výkon, který je mimo lidskou představivost. Což teprve migrant dálkový. Třeba budníček větší pokračuje tisíce kilometrů dál, některé jeho populace dotáhnou až do nejjižnějšího cípu černého kontinentu. (Naši budníčci větší nejspíš zimují v západní Africe, ale to je jen hypotéza – na první záznam kroužkovance ze zimoviště čeští kroužkovatelé stále čekají.) Že tenhle trpaslík, vážící jako kostka cukru, cestou musí opakovaně dobíjet baterky, je nasnadě.

Nejblíže za našimi humny hnízdí břehouši rudí ve Skandinávii. Do Česka se zatoulávají jen vzácně, na spočítání jedinců hlášených pozorovateli vám každoročně postačí prsty jedné ruky. Evropské populace zimují převážně na atlantickém pobřeží Evropy a Afriky. Ve srovnání s delší a riskantnější nadoceánskou trasou jejich „soudruhů“ z Pacifiku není migrační výkon skandinávských břehoušů nic zvláštního. Nicméně snímek jednoho z nich dává malinko tušit, co má před očima jemu příbuzný ultramaratonec nejméně týden, ve dne v noci... (Maspalomas, Gran Canaria, Kanárské ostrovy). Snímek Tomáš Grim

Ale jde to i bez zastávek na čerpacích stanicích. Nejproslulejším, protože nejextrémnějším příkladem je břehouš rudý (Limosa lapponica). Středně velký bahňák má hmotnost i rozměry přibližně „našeho“ holuba hřivnáče (zobák vyjímaje). Nutno však dodat, že kolik břehouš přesně váží, silně záleží na tom, zda se chystá na cestu, nebo po ní přistává. Před odletem se břehouši nafutrují tak, že přes polovinu jejich tělesné hmotnosti tvoří zásobní tuk. Aby se do nich vůbec vešel, musejí tlouštíci uvolnit místo – zmenší si svalnatý žaludek, játra, ledviny a střeva (během dálkového letu je nepotřebují a po přistání si je „zrenovují“). Následný fyzický výkon je svou extrémností této anatomicko-fyziologické bizarnosti úměrný.

Autor článku s břehoušem v novozélandské rezervaci Miranda (2006). Snímek Phil Battley

Nový světový rekord. Mladý břehouš rudý přeletěl v říjnu 2022 bez mezipřistání z Aljašky do Ansons Bay v Tasmánii.

Světovým rekordmanem tahových jednorázovek byla donedávna koliha východní (Numenius madagascariensis): trasa Austrálie–Čína, 3–5 dní, 4500 km nad vodní hladinou. Badatelé však podle nepřímých náznaků, např. podle dat odletů z hnízdiště a příletů na zimoviště, tušili, že rekord urvou břehouši. Doložit se to podařilo v práci, která vyšla tiskem až v roce 2009. Rozdíl mezi starým a novým rekordem ale nebyl v řádu titěrných zlomků, jak jsme zvyklí z olympiád. Nejdelší z devíti zaznamenaných tras břehoušů totiž měla 11 680 km! Nad volným oceánem. Samička označená E7 to z Aljašky na Nový Zéland zvládla za osm dní.

Většina rekordů dříve či později padne. Břehouši postupně pokořili hranici 12 000 km a předloni i 13 000 km (samozřejmě ji pokořovali tisíce let předtím, než se z nich staly mediální hvězdy, ale o tom přímé důkazy postrádáme).

Že jde výkon posunout ještě dál, ukázal v říjnu 2022 břehouš, který podle satelitní telemetrie urazil neskutečných 13 560 km. Z Aljašky na Tasmánii mu to trvalo 11 dní a 1 hodinu. Rekord posouvá do jiné roviny i to, že tento letošní mladíček se na zimoviště vydal poprvé v životě. Břehouši sice táhnou v hejnech, ale rodiče svým ratolestem nijak cestu neusnadňují: odlétají totiž o celé týdny před nimi.

Co bude dál? Z hlediska lámání rekordů tipuji, že už nic převratného. Stačí pohled na mapu: severněji než na Aljašce břehouši nehnízdí (není ani na čem), jižněji než na Novém Zélandě či Tasmánii zas nezimují (není ani na čem). I tak břehouši nabourali řadu učebnicových pravd o ptačí fyziologii a limitech možného – v tom si mohou potřást letkami s jinými ptačími neuvěřitelníky, „našimi“ rorýsy (Vesmír 95, 682, 2016/12).

Samotnou délkou nonstop letu výjimečnost břehoušů nekončí. Neuvěřitelná je například i přesnost načasování jejich letových řádů: ptáci vyrážejí na cestu během let často s přesností na konkrétní datum! I jejich trasy jsou během let jako naklonované. Na sever pak vyrážejí přesně podle toho, zda hnízdí na jihu Aljašky (kde hnízdí dříve), či na severu (kde začínají snášet vejce později). Jaké je zrovna počasí na konci trasy, která má 16 až 18 tisíc km, samozřejmě nemohou břehouši tušit. Podle všeho musejí mít geniální vnitřní hodiny – bez nich by tak fantasticky přesné načasování migrace, navíc s oklikou přes Čínské moře, kde si cestou na hnízdiště dávají pauzu a několik týdnů se dokrmují, nebylo myslitelné. Po vyhnízdění pak z Aljašky jednotliví břehouši odlétají přibližně v tom pořadí a v časových odstupech, v jakých začínali migraci ze zimoviště na Novém Zélandu. A taková rigidní dokonalost se každoročně děje v 80 000 kopiích – právě tolik břehoušů rudých poddruhu baueri každoročně na zimoviště doputuje.