Kdo plete a kdo se plete

Seděl na holé zemi a z čerstvých palmových listů zručnýma rukama pletl koš. Velký koš, ve kterém se daly přenášet výpěstky ze vzdálených zahrad, třeba taro či sladké brambory. Pro muže z novoguinejské vesnice Yawan to byla rutina, koš byl na světě během pouhé půlhodiny. Edward Osborne Wilson, v roce 2021 zesnulý harvardský entomolog a zakladatel sociobiologie, kdysi ve své slavné knize O lidské přirozenosti (1978, česky 1993) uvedl, že pletení se řadí ke kulturním univerzáliím, tedy jevům, s nimiž se lze setkat v každé známé historické kultuře. Wilson si vypůjčil poměrně starý antropologický koncept, aby podpořil své sociobiologické myšlenky, tedy že lze lidské sociální chování vysvětlit biologicky. Antropolog Martin Rychlík však odhalil, že se slovutný harvardský biolog spletl: Ne všichni pletou. Například pro polynéské kultury pletení zůstávalo neznámým jevem. Rychlík ale zjistil, že se Wilson spletl nejen v pletení, ale že buď on sám, nebo sazeč zmíněné knihy vynechal celkem šest kulturních univerzálií a v případě pletení se zkrátka dopustil překlepu, místo weaning (odstavení od prsu) napsal weaving (tedy tkaní či pletení). Zatímco odstavení od prsu je kulturní univerzálie, pletení lidé ne všude znali, a to ani ve formě košíkářství, natož tkaní, což je již celkem pokročilá technologie. Martin Rychlík se sice snažil slovutného Wilsona (nejen) na tento omyl doptat, ale už zůstal bez odpovědi.

Martin Rychlík v knize Dějiny lidí přijal velkou výzvu, která nemá ve světové odborné literatuře srovnání. Rozhodl se totiž popsat pestrost lidstva na základě konceptu kulturních univerzálií, tedy myšlenky, že lidé bez ohledu na kulturu a období řeší mnoho stejných typů problémů, jen volí odlišné postupy jejich zvládnutí. S touto myšlenkou přišel americký kulturní antropolog George Peter Murdock již v roce 1945. Tehdy stanovil celkem 73 lidských univerzálií, tvrdil však, že se jedná o podobnosti ve formě, nikoli v obsahu. Rychlík zůstal v textové prezentaci každé jednotlivé kulturní univerzálie úsporný, ale doplňuje ji bohatou obrazovou ilustrací a každou informaci poctivě odkazuje. Na knize je znát, že jednotlivé části původně vycházely jako seriál v sobotní příloze Orientace Lidových novin, kterou se autorovi podařilo na více než sedmdesát týdnů „antropologizovat“. Text knihy je psán přímočarým, úsporným a úderným jazykem, který si denní tisk žádá.

Martin Rychlík: Dějiny lidíAcademia, Praha 2022, 648 stran, ISBN 978-80-200-3198-3

U jazyka zůstaneme, i on totiž patří ke kulturním univerzáliím. Rychlík svou prezentaci jazyka otevírá tok pisinem, linguou francou Papuy Nové Guiney. Tento kreolizovaný jazyk se slovní zásobou původem v angličtině a s německou výslovností se utvářel na německých plantážích a je to učiněný „jazykový eintopf“. Zahrnuje například portugalštinu (třeba pikinini, výraz pro dítě) nebo polynéské jazyky (kaikai, tedy jídlo, jíst). A nemůžeme vynechat vliv Číny. Ten se otiskl rovnou do názvu jazyka, tok pisin je čínská výslovnost anglického talk bussiness. Tok pisin je výsledkem koloniální situace, která přivedla mluvčí různých jazyků k nutnosti si porozumět, proto se formoval jazyk s gramatickou a lexikální redukcí. Původním cílem bylo řešit pragmatické otázky, ne si povídat o Shakespearovi, nebo jej dokonce do tok pisinu překládat. Lexikální a gramatická redukce si pochopitelně vybírá svou daň, stačí si dohledat začátek evangelia podle sv. Jana a jeho překlad do tok pisinu (snadno dostupný na internetu).

Na světě je zhruba sedm tisíc jazyků, jenom na Nové Guineji se mluví více než osmi sty z nich, v přilehlé jihovýchodní Asii je to dalších několik set – zhruba čtvrtinu světových jazyků najdeme v této relativně malé oblasti. Jazyky nejsou jen odlišnými nálepkami pro existující skutečnost, ale spoluvytvářejí ji. Někdy ovšem s námahou, jako když jsem vyslechl mši postavenou na biblickém příběhu o jámě lvové: na Nové Guineji se ze lva stal bikpela dok nogut tru, tedy velký zlý pes. I na jazyku se může snadno ukázat, že lidé sice řeší podobné typy problémů, ale nacházejí pro ně různé recepty.

Kladu si však otázku, zda skutečně můžeme současný svět takto škatulkovat do rubrik náboženství, rodina, rozdělávání ohně a podobně, když žijeme ve světě narůstajících globálních propojení. Je například vůbec možné mechanicky oddělit poporodní péči od porodu? Zatímco ve společnostech neznalých písma často splývala předporodní, porodní a poporodní péče, v zemích globálního severu tomu tak mnohdy není. Například u nás je jasně stanovená hranice 72 hodin, kdy rodičky zpravidla opouštějí prostory porodnic. V tomto případě tedy lze jasně definovat a kulturně oddělit porod a poporodní péči. Je jasné, že celý koncept kulturních univerzálií staví na komparativním přístupu, v němž jde primárně o popis, a ne o vysvětlení, cílem knihy ani nebylo nabídnout sociální kritiku například současných přístupů v porodní a poporodní péči (kapitoly 38 a 40). V takovém případě by se jistě neopíral o autoritu Antonína Pařízka, jenž se nechal slyšet, kolik desítek tisíc dětí porodil. S Rychlíkovou citlivostí k sociálním a politickým tématům nepochybuji, že by v tomto případě přidal dodatek „kultura rodících mužů“. Což mimochodem není zcela mimo mísu. Rychlík nachystal kapitolu pro kolektivní monografii Porod (vyjde v roce 2022 v nakladatelství Pavel Mervart), ve které se zaměřil na jev couvade, tedy mužské imitace porodu. Tento jev poukazuje na to, že v lidské historii asi vždy existovala snaha mužů získat kontrolu nad zrodem života a udržet si ji.

Za nejcennější na Rychlíkově knize považuji jeho sílu naplnit každou kulturní univerzálii obsahem, tedy s oporou v etnografické literatuře ji dokladovat na příkladech z různých kulturních prostředí. V tom je autor naprosto precizní a přesvědčivý. Přiznávám, že jsem knihu četl již v rukopise a že mě fascinovalo, s jakou suverénností se autor vyrovnal s rozmanitými zdroji ke každé kulturní univerzálii. Na druhou stranu si lze klást otázku, zda tento styl není návratem ke klasickému evolucionismu a ambicím jeho průkopníků, tedy rekonstruovat dějiny lidstva a určit zákonitosti jeho vývoje. Tehdejší představitelé oboru stavěli své závěry na zprávách misionářů, místodržících, guvernérů a obchodníků. Martin Rychlík využívá nejen těchto zpráv, aby z podstaty bezobsažné kulturní univerzálie naplnil konkrétním etnografickým materiálem. Rychlík si je samozřejmě plně vědom, že nelze oživit klasický evolucionismus a jeho eklektickou metodu a stavět na ní poznání člověka, společnosti a kultury. Kdyby se ale rozhodl kriticky přistoupit k jednotlivým kulturním univerzáliím, nikdy by takovou knihu nenapsal, utopil by se v podrobnostech a nedokázal by představit fascinující rozmanitost lidstva na ploše pouhých 73 kapitol.