Žít znamená pracovat

V knize Práce (2020, česky 2021) se antropolog James Suzman zabývá lidskou posedlostí prací a pátrá po jejích kořenech. Hojně staví na vlastních terénních poznatcích, které nabyl při výzkumu mezi !Kungy (Ju/’hoansi) v Namibii, kde se stal přímým svědkem změn v jejich původním lovecko-sběračském způsobu života a pozoroval postupnou ztrátu půdy, kterou tradičně obývali. Jeho kniha aktualizuje zjištění, k nimž se v antropologii dospělo již v šedesátých letech 20. století, ale staví je do širšího kontextu.

Právě v šedesátých letech se začal v antropologii rodit zájem o ekologická témata a studium kultury jako nebiologického prostředku adaptace člověka na podmínky přírodního prostředí. V té době se uskutečnily výzkumy, které se řadí ke klasickým ukázkám antropologické terénní práce. Roy Rappaport provedl výzkum u novoguinejských Tsembaga-Maringů a vysvětlil jejich cykly války a míru jako způsob regulace vztahu populací lidí a prasat s přírodním prostředím. Ve stejném desetiletí pracoval mezi kalaharskými !Kungy americký antropolog Richard Lee s cílem zjistit, jak si zvládají sehnat dostatek potravy v zdánlivě nehostinném prostředí pouště Kalahari. Výsledky výzkumu přinesly překvapivá zjištění. Lee vyvrátil stereotypní představy o lovecko-sběračských komunitách, o nichž se předpokládalo, že jen obtížně zajišťují své základní potřeby, že musí vynaložit značné úsilí, aby lidé vůbec přežili v nepříznivých pouštních podmínkách. Lee totiž zjistil, že si !Kungové uměli pohodlně zajistit všechny své potřeby s vynaložením minimálního úsilí. Nemuseli každodenně pracovat mnoho hodin, aby měli něco k snědku.

James Suzman: Práce. Dějiny toho, jak trávíme čas Host, Brno 2021, 383 stran, ISBN 978-80-275-0804-4

Podobně jako jiní autoři také Suzman předpokládá, že k významné transformaci lidských společností došlo v důsledku přechodu na usedlý způsob života, z rovnostářských lovecko-sběračských komunit se staly stratifikované společnosti, které vytvářely nadvýrobek, proto se zformovalo dědické právo; změnilo se pojetí rodiny, protožeusedlý způsob života umožňoval, aby se rodilo více dětí než ve vysoce mobilních lovecko-sběračských komunitách. Lovci-sběrači si podle Suzmana nelámali hlavu s majetkem, protože skoro žádný nevlastnili a měli jen málo materiálních tužeb. Suzman tvrdí, že tyto komunity „svůj ekonomický život nepodřizují obavám z nedostatku, nýbrž důvěře v hojnost“ (s. 15). Autor cituje známého antropologa Marshalla Sahlinse, jenž rozvinul koncept „původních společností blahobytu“, tedy takových, v nichž lidé dokázali uspokojit všechny své potřeby s vynaložením minimálního úsilí. Podle Sahlinse mohou lidé postupovat dvěma cestami, aby naplnili své potřeby. Buď zvýší pracovní úsilí a nemusí omezovat potřeby, nebo omezí nároky. Zkrátka „kdo nebaží, nepostrádá“, jak to trefně vyjádřil právě Sahlins. Suzman shrnul Sahlinsův závěr následujícími slovy: „... v mnoha lovecko-sběračských společnostech, snad i po většinu lidských dějin, neměl nedostatek na podobu ekonomického života prakticky žádný vliv“ (s. 130).

Neustále pracovat nás naučila až neolitická revoluce, tvrdí Suzman a není v názoru osamocený. Jedna věc totiž je vydat se na pár hodin týdně sbírat oříšky mongongo, jak to činili právě !Kungové, druhá věc je trávit prací mnoho hodin každý den, jak si to žádá pěstitelství. Například americká antropoložka Marjorie Shostaková v knize Nisa, dcera Kungů (č. 1993) zprostředkovala svědectví !kungské ženy Nisy, podle níž měli lidé v komunitě mnoho volného času, který trávili například hraním si a soukromými radovánkami. Ve srovnání s nimi museli pěstitelé intenzivně pracovat, starat se o setbu, zavlažovat, sklízet, zasít a znova stejný cyklus opakovat. Kromě toho se pěstitelství vždy vázalo k chovu hospodářských zvířat, což opačně neplatí. Pěstitelé žili v blízkosti svých hospodářských zvířat. To vedlo i k přenosu a šíření nových typů nemocí ze zvířat na člověka. Lidé se také museli umět vypořádat s odpadky, které se při usedlém způsobu života hromadily. Navíc kalorický příjem a kvalita stravy pokulhávaly za tím,co si uměli zajistit lovci-sběrači. Ve srovnání s nimi se raní pěstitelé měli hůře.

Otázka, proč lidé vůbec přešli k pěstitelství a usedlému způsobu života, se dosti nabízí. Má se za to, že důvodem, který lidské populace přiměl k orientaci na jiný způsob subsistence, byl úbytek lovné zvěře a divokých plodin. Dlouho se předpokládalo, že pěstitelství vyžadovalo usadit se v trvalých sídlech. Suzman, podobně jako další autoři, možný sled událostí otáčí. K usedlému způsobu života mohlo dojít ještě před přechodem na pěstitelství, tedy před „neolitickou revolucí“, jak významný milník v dějinách lidstva označil australský archeolog Vere Gordon Childe, blízký názorům Marxe a Engelse. Fascinující nálezy v tureckém Göbekli Tepe (Vesmír 94, 396, 2015/7) nabízejí nové možnosti pro interpretaci. Zatím jde o nejstarší doklad velkolepé megalitické výstavby, která zřejmě nijak přímo nesouvisela s obstaráváním potravy. Vznikla dříve, než se podle současných poznatků lidé začali systematicky živit pěstitelstvím, ale jak a proč, netušíme. Komplex budov, megalitů, chodeb a síní postavili lidé žijící asi lovecko-sběračským způsobem života v době, kdy zřejmě ještě vládla hojnost, a usadili se v blízkosti staveb, jejichž výstavbě věnovali svůj volný čas. Když nastalo období nouze, úbytek lovné zvěře k lovu a divokých plodin k sběru, už se možná neuměli vrátit k stěhovavému způsobu života svých předků.

Suzman v knize též poukazuje na chiméru, že moderní technologie a „pokrok“ vůbec nám zjednodušují život. Tvrdí, že „...většina z nás nedře o nic méně než naši prarodiče...“ (s. 13). Přínos moderních technologií pro zjednodušení práce si může vyhodnotit každý sám, světová pandemie mnoho lidí připoutala ke klávesnicím a obrazovkám a naučila je pracovat on-line, ale asi všichni potvrdíme, že nám technologie život nezjednodušily. Museli jsme se učit pracovat s novými platformami a žít virtuálně. Jiný příklad ze života: Můj první počítač měl operační paměť 640 kB a pevný disk o kapacitě 20 MB, stroj nabíhal asi minutu. O více než třicet let později má můj počítač mnohonásobně objemnější operační paměť i pevný disk – ale startuje pořád stejně dlouho. Kvůli novým technologiím se musíme učit stále sofistikovanějším aplikacím, dá nám to čím dál tím více práce. Trefně to vystihl Umberto Eco v publikaci Knih se jen tak nezbavíme (česky 2013): „neodcházíme do mentálního důchodu, musíme na sobě pořád pracovat a neustále se musíme učit novým věcem“.

Suzman si pohrává s myšlenkou entropie, která má tendenci rozkládat řád, kdekoli vznikne. Po „neolitické revoluci“ se zformovala představa, že pracovat znamená vynakládat energii, protože život vyžaduje získávat energii. Jinými slovy, k získání energie je nezbytné ji vynaložit, tedy „žít znamená pracovat (s. 33). Autor se v knize pokusil doložit, že přinejmenším některé africké lovecko-sběračské společnosti vytvořily udržitelný způsob existence, který se osvědčil v době dlouhé zhruba tři sta tisíc let, od momentu, kdy se anatomicky moderní Homo sapiens objevil na evoluční scéně. Suzman je přesvědčen, že do našich úvah a plánování zasahuje „šotek entropie“ (s. 350–351). Protože očekáváme spíše nedostatek, vynakládáme značné úsilí, abychom mu předešli. S autorem sice souhlasím, že lze snadno zajistit své potřeby, pokud nebudeme bažit příliš – a podle Sahlinse byly skutečně lovecko-sběračské společnosti blahobytné, protože lidé nežádali příliš. Tato romantizující představa však pro nás vezme rychle za své, když vypnou elektrický proud a zavřou kohoutky pro plyn a ropu. Za takové situace se omezí potřeby samy, ale kolik z nás dnes umí rozdělat oheň bez zápalek a ulovit zajíce?