Jak vznikaly šumavské žuly

Žuly a jim příbuzné horniny vytvářejí v Čechách velké žulové masivy – lužický, krušnohorský, krkonošsko-jizerský, středočeský a moldanubický pluton – a bezpočet drobných těles. Magmatická aktivita se v karbonu přesouvala od středu země směrem k periferii dnešní Šumavy, kde během poměrně krátké doby, trvající jen několik milionů, let vznikla řada žulových těles.

Český masiv vznikl převážně v průběhu mladších prvohor mezi 360–245 miliony let jako variské pásemné pohoří, které výškou místy zřejmě přesahovalo Alpy. V kořenech těchto hor – stejně jako v Alpách či Himálaji – nalezneme žulová tělesa, která poměrně rychle, tedy již během svrchního karbonu, odkrylo zvětrávání. Vznik Českého masivu spojujeme s kolizí tří velkých kontinentů, na jihu Gondwany a na severu Laurentie a Baltiky, při které došlo k výzdvihu a pozdějšímu natáčení celého horstva. Základním stavebním prvkem Českého masivu jsou tělesa kyselých vyvřelých hornin, které označujeme jako granitoidy, tedy horniny blízké či podobné žulám. Ty jsou obklopeny širokým pásem přeměněných hornin, jako jsou ruly či migmatity a řada dalších horninových typů.

Prostorově nejrozsáhlejším granitoidním tělesem ČR je moldanubický batolit, který je obvykle rozdělován na dvě relativně samostatné jednotky – centrální moldanubický masiv, tvořící vrcholovou část Českomoravské vrchoviny, a šumavské granitoidy, které jsou významným krajinotvorným prvkem tohoto pohoří. Batolit je velké těleso vyvřelých hornin, jehož původní tavenina utuhla v hloubkách několik kilometrů pod zemským povrchem. Při krystalizaci původní taveniny vznikla minerální zrna, která jsou v případě granitoidů tvořená především křemenem, draselnými a sodno-vápenatými živci (plagioklasy) a slídami (světlým muskovitem a tmavým biotitem). Kromě toho žuly obsahují i drobná zrna minoritních (akcesorických) minerálů, jež mívají zvýšená množství např. thoria či prvků vzácných zemin, které se díky svým vlastnostem „nevešly“ do mřížek horninotvorných minerálů. Právě tyto akcesorie umožňují poznat zdroj, vývoj a stáří celých žulových komplexů.

Šumavská větev moldanubického batolitu je tvořená větším počtem samostatných magmatických těles. Mapa Miloš René

Šumavské žuly

Geologické jednotky ignorují státní a jazykové hranice. V případě moldanubického batolitu to platí zejména o jeho šumavské větvi, jejíž jednotlivá granitoidní tělesa jsou součástí České republiky, Německa (Bavorska) a Rakouska (Lesní a Mlýnská čtvrť). Na rozdíl od centrálního moldanubického masivu je šumavská větev moldanubického batolitu tvořená větším počtem samostatných magmatických těles. Nejvýchodnější část šumavské větve těchto kyselých vyvřelých těles tvoří lipenský masiv a masiv Bärenstein v Rakousku. Lipenský masiv, ležící mezi Rožmberkem nad Vltavou a Aigenem v Rakousku, je východo-západním směrem protažené těleso kyselých vyvřelých hornin. Masiv Bärenstein vystupuje na východním svahu šumavského hřebene mezi obcí Aigen a významným hraničním vrcholem jihovýchodní Šumavy – Smrčinou (Hochficht). Oblast Smrčiny je na rakouské straně oblíbenou lyžařskou lokalitou s větším počtem sjezdovek a vleků.

Nejvyšším bodem šumavské větve moldanubického batolitu je Třístoličník, tvořený několika typy dvojslídných žul. Vzhledem k tomu, že masiv Třístoličníku se rozkládá na území tří států, jedna varieta těchto žul byla ve starších geologických mapách a publikacích označována třemi různými názvy. Podobně tomu bylo v případě masivu Strážný – Finsterau.