Krajina je, když…

Za zády máme minulost a hledíme do budoucnosti. Doba je rychlá, ale právě proto je užitečné se občas ohlédnout. Poznání minulosti je důležitým klíčem k porozumění současným trendům. Zvlášť silně to platí pro krajinu, která je pro svou velikost a povahu interakcí mimořádně setrvačným systémem. Je důležité, jakou krajinu předáme blízkým i vzdáleným potomkům, protože co se pokazí, to se bude jen těžko napravovat. Záleží na našich konkrétních rozhodnutích, která by ale neměla být ve výlučné kompetenci nějaké konkrétní odbornosti. Jde naopak o výsostně mezioborový problém. Nad minulostí krajiny se proto budou společně zamýšlet botanici, zoologové, paleoekologové a archeologové. Těšíme se také na debatu s vámi!

Krajina domova je místo, na které jsem zvyklý a které mám rád. Jako turista lezu na rozhlednu, abych uviděl cizí krajinu kdesi za obzorem. Pro architekta, urbanistu a developera je krajina prostorem, který je mu dán k zvelebení, případně v plen. A takto bychom mohli pokračovat docela dlouho, například se zemědělcem, myslivcem, environmentalistou, psancem, malířem-krajinářem… Ze všech rolí a profesí nás na tomto místě bude nejvíce zajímat vědec. Co je to tedy krajina pro vědce?

Myslím, že otázka je nakonec poměrně jednoduchá. Navzdory tomu, že předměty zájmu konkrétních vědců jsou nesmírně rozmanité. Pro vědce je krajina prostě synonymum pro střední měřítko popisu. Abstraktní pojem pro cosi, co leží na škále někde uprostřed mezi molekulami a zeměkoulí. Společné je těmto vědcům kromě prostorového měřítka také měřítko časové. Je evidentní, že to nebudou femtosekundy (10^–15 s) jako u laserové spektroskopie či výzkumu chemických reakcí, nebo petasekundy (10¹⁵ s) jako u výzkumu vývoje hvězd či planet, včetně té naší.

Hrubý reliéf nejrůznějších krajin – skalní stěny a kaňony, náhorní plošiny a úvaly řek – vzniká obvykle v průběhu milionů a stovek tisíců let. Živáčkové obývající krajinu nebo třeba zvětrávací, erozní či akumulační procesy podléhají na druhém konci pomyslných časových a prostorových měřítek ročním výkyvům počasí. V takových řádech tedy operují vědy, které se zabývají krajinou, i když o ní mnohdy explicitně nemluví a nefilosofují.

Krajiny mírného klimatického pásma severní polokoule, včetně té naší, české, jsou nejdynamičtější v řádu tisíců až statisíců let. Právě takové tempo vývoje jim vnucují do sebe vzájemně vnořené klimatické cykly čtvrtohorního období, ve kterém stále ještě žijeme. Přes všechny řeči o antropocénu, které se momentálně vedou. A které právě v kontextu krajiny dávají smysl, jestliže si uvědomíme, jak mohutně a jak dlouho už lidé ovlivňují své životní prostředí.

Krajina je zkrátka prostor a čas, ve kterých tak nějak od přirozenosti žijeme (a umíráme), myslíme (a prožíváme). Společně s mnoha ostatními živými i neživými jsoucny, na které bychom, nejen jako vědci, rozhodně neměli zapomínat.

Snímek Petr Pokorný