i

Aktuální číslo:

2021/9

Téma měsíce:

Vzdělávání

Haló! Všimněte si mě!

 |  6. 9. 2021
 |  Vesmír 100, 580, 2021/9

Z autorů zabývajících se psychologickými a sociálními aspekty morálky je americký psycholog Philip Zimbardo (1933) jeden z nejznámějších. Slávu si získal hojnou popularizační činností (knihy, přednášky, kurzy, televizní vystoupení), jež sama o sobě by z něj ovšem těžko učinila světovou hvězdu. Davy přitahuje především její bombastické jádro – tedy Zimbardova myšlenka, údajně experimentálně potvrzená, že (téměř) všichni lidé v sobě chovají zárodky zla, které je neobyčejně snadné aktivovat pouhou změnou podmínek. Široké publikum k Zimbardovi láká pornograficky vykreslovaný „důkaz“ démoničnosti a současně nesvobody lidské povahy, která až na naprosté výjimky vzdorujících hrdinů potřebuje k expresi svých latentních vloh toliko vhodné aranžmá.

Myšlenka sama není nijak originální. Podobná kognitivní schémata jsou používána k vysvětlení činů např. nacistických pohlavárů, kteří „jen plnili rozkazy“, poměrně často (za všechny vzpomeňme dnes již překonané teze Hannah Arendtové). Originální Zimbardův příspěvek k tématu spočívá v tom, že se jal hypotézu „banality zla“ reálně zkoušet na amerických studentech. Jeho reflexe tzv. stanfordského vězeňského experimentu, který provedl na stejnojmenné univerzitě v r. 1971, jsou hlavní součástí knihy rozhovorů s archivářem univerzity Danielem Hartwigem.1)

Zimbardo, jak se v knize svěřuje, byl již od dětství v přistěhovalecké čtvrti New Yorku zapáleným „situacionistou“. Během školní docházky mu hlavou běžely úvahy nad tím, jak se z „dobrých chlapců“ jižního Bronxu stanou drogoví dealeři a překupníci zbraní. Učinil si názor, že „ke zlému“ hochy svádí především „situace“ (materiální podmínky, tlak okolí ap.). Stanfordský experiment byl vyvrcholením jeho touhy své jinošské postřehy vědecky zkoumat. Šanci dostal brzy po svém jmenování řádným profesorem na Stanfordu. V pokusu financovaném Americkým úřadem pro námořní výzkum rozdělil 24 dobrovolníků z řad mužských studentů psychologie do dvou skupin – na vězně a dozorce – a zavřel je do improvizovaného vězení ve sklepních prostorách univerzity s cílem ukázat, jak se vlivem této zcela nepřirozené situace změní jejich chování. Stručně řečeno, již po pár dnech, resp. spíše hodinách, se z náhodně vybraných dozorců staly bestie, které své spolužáky převlečené za vězně týraly psychicky i sexuálně (fyzické násilí bylo zakázáno). Experiment, který měl trvat 14 dní bez možnosti z něj odstoupit, zastavila Zimbardova snoubenka Christine Maslachová tak, že zděšena Zimbardovými postupy mu pohrozila rozchodem.

Nechutnosti, které si hoši v této hře ambiciózního výzkumníka navzájem prováděli (podrobný popis najdete v knize Luciferův efekt a několika dalších publikacích a filmech2)), nejsou však tím nejdůležitějším, nad čím by bylo záhodno se zamyslet. Nejhorší na celé věci je nedostatek sebereflexe autora pokusné „situace“, kterou sestrojil tak, že nebyl jejím pouhým pozorovatelem, ale přímým účastníkem – superintendantem věznice. V této roli neváhal používat nátlak a sofistikované manipulace, jejichž objektem nebyly jen pokusné osoby, ale také např. jejich rodiče, ba dokonce státní policie. Ve svých pamětech Zimbardo sice přiznává, že jako přímý účastník experimentu „také podlehl zlu“, nikterak si ovšem nepřipouští, že byl ve skutečnosti jeho strůjcem, který jej bez jakéhokoli „tlaku situace“ do posledního detailu zkonstruoval. Nikde v rozhovorech nenacházím náznak omluvy nebo lítosti nad tím, že dvěma tuctům mladých lidí nepěkně ublížil. Naopak – neváhal posléze natočit veřejně přístupný dokumentární film3) sestávající z ponižujícího obrazového a zvukového materiálu, který pořídil bez jejich vědomí.

Další rovinou knihy je Zimbardův popis fungování amerického psychologického výzkumu, potažmo amerických univerzit jako takových. Pozoruhodný je např. způsob kooptace do profesorských sborů věhlasných akademických institucí: hledají se především „hvězdy“, jejichž lov připomíná headhunting v IT businessu. Adjektiva jako skvělý, úžasný, geniální ap. jen srší – až má jeden strach, že tolik geniality světová psychologie nemůže snad ani unést. Přitom se současně nelze ubránit dojmu, že prestižní univerzity dávají prostor výzkumům, které nesplňují nejzákladnější požadavky vědeckého experimentu.

Zimbardo to mimoděk zčásti vysvětluje, když na jednom z mnohých svých kurzů školí evropské kolegy, že není potřeba o věci vědět vše, co bylo dosud zjištěno, aby se výzkumníci pustli do originálních pokusů. Nač takové staromódní okolky – stačí mít „nápad“. Nápad, který vám daňoví poplatníci zaplatí, jste-li superhvězdou superhvězdné univerzity a své nápady hojně publikujete v superhvězdných časopisech. V další fázi lze nápad prodat médiím („…co musíte udělat, je přetvořit svůj výzkum v příběh, který je přitažlivý pro média, protože psychologii šíří právě média, ta dokážou šířit cokoli“) a posléze formou licencí různých kurzů, dotazníků ap. dychtivým následovníkům po celém světě.

Týká se to i projektů navazujících na stanfordský experiment, např. tzv. projektu hrdinné představivosti, jenž má jako protiváhu „banálního zla“ učit lidi „hrdinství všedního dne“ – který však svým převážně komerčním zaměřením vzbuzuje spíše rozpaky.

Zimbardo v knize nechtěně odkrývá řadu dalších jevů, nad nimiž by se dalo dlouze diskutovat.4) Zde se omezím na otázku, jak vzniká potřeba adorovat člověka, jehož hlavním přínosem vědě jsou triviální poznatky o morálce získané nemorálním, špatně provedeným a špatně interpretovaným pokusem na lidech. Ano, většina lidí se podřizuje pravidlům a autoritám a často při tom napáchá nedozírné škody – stačí se rozhlédnout kolem sebe. Evoluční neuropsychologie už z velké části zodpověděla, proč tomu tak je, a má poznatky i o tom, čím se liší lidé, kteří tomuto vzorci neodpovídají – na což se Zimbardo v závěru svých pamětí dramaticky táže.

Shrnuto: Paměti psychologa jsou dokumentem místa a doby, jemuž se v českém prostředí dostalo pocty vázaného výtisku.

Poznámky

1) Originál (My Life Revealed) vyšel v rámci programu Stanford Historical Society Oral History jako dokument o historii Stanfordovy univerzity, kde byl Zimbardo profesorem. V úvodu knihy je zdůrazňována subjektivita výpovědi (svým charakterem program připomíná českou Paměť národa v úzce lokálním měřítku). Rozhovory byly vedeny v letech 2016–2018.

2) The Lucifer Efect (2007; česky v nakl. Academia r. 2014). Z filmů je nejznámější hraný snímek The Stanford Prison Experiment amerického režiséra Kyleho Patricka Alvareze (2015).

3) Dokument Quiet Rage: The Stanford Prison Experiment natočil v r. 1992 Ken Musen podle scénáře samotného Zimbarda.

4) Za zmínku stojí i Zimbardův vypravěčský styl. Vyznačuje se přemírou přímé řeči („…na Kolumbijské se uvolnilo místo – takže: ‚Haló! Všimněte si mě!‘“), jakož i citoslovcí a jiných slovních vmetků („páni“, „dobrá“…). Evropskému vzdělanci mé generace to může znít podivně, když vezmeme v úvahu, že jde o člověka s doktorátem z Yale, nikoli moderátora televizní reality show.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Psychologie a psychiatrie
RUBRIKA: Nad knihou

O autorovi

Dita Šamánková

MUDr. Dita Šamánková (*1969), psychiatryně a publicistka s 25 lety praxe v ČR a Velké Británii. Buddhistickou psychologii a vipassana meditace se učila od česko-švýcarského psychologa doc. M. Frýby (1943–2016). Více v kapitole Personality and Ethics in Theravada Buddhism v knize Šamánková, Preiss, Příhodová: The Contextual Character of Moral Integrity: Transcultural Psychological Applications (Springer – Palgrave Macmillan, 2018).
Šamánková Dita

Doporučujeme

Záhada zhasínající hvězdy vyřešena

Záhada zhasínající hvězdy vyřešena

Záhada velkého pohasnutí Betelgeuze (Vesmír 100, 106, 2021/2) se zdá být více méně rozřešena. Důležitým klíčem byla pozorování povrchu hvězdy...
Převrácená výuka a nová role učitele

Převrácená výuka a nová role učitele

Zdeněk Hurák  |  6. 9. 2021
Co je a co určitě není převrácená výuka? Jaké jsou její cíle? Pokusím se vyvrátit několik oblíbených mýtů a nabídnu vlastní učitelské zkušenosti...
O myších (v podzemí) a lidech

O myších (v podzemí) a lidech uzamčeno

Radim Šumbera  |  6. 9. 2021
Čtenář dobrodružné literatury ví, že pro člověka a jeho žaludek byla důležitá velká zvířata, zejména savci. Vzpomeňme na lovce mamutů, indiány a...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné