52 odstínů modři

Modré nebe fascinovalo lidi odnepaměti. První doložitelné známky o zkoumání původu modré oblohy vedou až do starověkého Řecka. Lidé prý tehdy věřili, že barva modrá jako obloha nás chrání před ďáblem. Možná právě díky tomu je dodnes spousta kostelních kupolí vymalována na modro. Pravý důvod modré barvy oblohy byl však dlouhou dobu neznámý, i když se tento problém snažili rozlousknout i velikáni, jako byli Leonardo da Vinci či Isaac Newton. Uspokojivě ho však dokázal vysvětlit až anglický lord Rayleigh (1842–1919). Díky němu víme, že za modrou oblohu můžeme poděkovat rozptylu denního světla na molekulách vzduchu a faktu, že míra rozptylu různých barev se liší.¹⁾

Modrá obloha uchvátila i švýcarského vědce Horace-Bénédicta de Saussura (1740–1799), který pocházel ze staré lotrinské rodiny. Už od mládí ho fascinovala příroda, zejména jemu blízkých alpských hor, které procestoval křížem krážem. Při svých toulkách pozoroval všechno možné, a co šlo, nějakým způsobem změřil. Když neměl čím měřit, vynalezl si odpovídající přístroj. A mimo jiné se pustil i do měření modrosti oblohy. Již dříve si totiž při svých horských procházkách všiml, že barva oblohy se s nadmořskou výškou mění. Aby mohl tuto změnu náležitě popsat, vyrobil si nástroj, který nazval kyanometr (cyan původem z řečtiny, značící modrou barvu, RGB 0, 255, 255). De Saussure si pro tento účel obarvil malé čtverečky papíru různými odstíny modré počínaje úplné bílou (stupeň 0) až po téměř černou (stupeň 52). Tato stupnice měla simulovat různé odstíny oblohy od mléčné (pravděpodobně znečištěné) po předpokládaný vzhled oblohy nad atmosférou. Těchto 52 odstínů modré (plus jedna bílá) uspořádal do kruhu. Pohledem skrz kruh bylo možné barvě oblohy přiřadit stupeň modrosti. Svůj vynález bral na své toulky po Alpách, kde prováděl systematická měření.

Kyanometr sestavený Horacem-Bénédictem de Saussure.Snímek volné dílo, CC0

Horace-Bénédict de Saussure byl dokonce prvním vědcem provádějícím vědecká měření na nejvyšší hoře Alp – na Mont Blanku. O zdolání jeho zatím nedobytého vrcholu snil už od mládí a na jeho zdolání dokonce vypsal odměnu. Musel však čekat dlouhých pětadvacet let, až do roku 1786, kdy se Mont Blanc konečně podařilo pokořit dvěma chamonixským průvodcům. Pomocí nich se na vrchol hory dostal o rok později i sám de Saussure. Osmnáctičlenná výprava zahrnovala povětšinou nosiče, kteří na vrchol hory nesli měřicí aparáty švýcarského vědce. Kyanometr byl jedním z těchto přístrojů. Naměřená hodnota odstínu modré odpovídala 39. stupni stupnice. Další naměřené hodnoty, které zaznamenával při sestupu z hory, pak de Saussura přesvědčily, že nalezl důkaz pro to, že důvodem různé barvy oblohy v různých nadmořských výškách je odlišná vlhkost vzduchu.

Horace-Bénédict de Saussure je považován i za vynálezce vlasového vlhkoměru, proto ho pozitivní korelace těchto hodnot nutně vedla k uvedenému závěru. Dnes už víme, že je to jinak. De Saussureho kyanometr tedy záhadu modré barvy oblohy neodhalil, do historie pátrání po původu modré oblohy však významně přispěl.

Kyanometr používal i Alexander von Humbolt při své cestě po Jižní Americe, kde na vrcholcích naměřil zatím rekordní 46. stupeň modři. Že se na kyanometr úplně nezapomnělo ani v dnešní době, dokazuje umělecké ztvárnění tohoto přístroje Martinem Bricelja Baragou umístěné ve slovinské Lublani.