Šarlatáni v lékařství

1924: Vždycky byli v lékařství šarlatáni, kteří se bez vědeckého vzdělání chvástali, že dovedou více nežli lékaři skuteční a vždycky se nalezlo hojně lidí, kteří šarlatánům více věřili než skutečným lékařům. Jako všichni agitátoři také mastičkáři slibovali více než seriosní lékaři, halili se v tajemnost, a proto působili na nemocné náchylné k pověrčivosti nebo na ty, kteří byli beznadějně nemocni a chytali se i stébla, aby prodloužili svůj život nebo se uzdravili. Francouzský lékař Sulblé uveřejnil lonského roku knihu o šarlatánech 17. věku a z ní se dovídáme, jak ohromného rozsahu mastičkářství tenkráte nabylo v Paříži. Bylo podporováno dvorem, takže hlasy lékařů proti němu vyznívaly na plano, bylo podporováno obecenstvem, jež spisovatel charakterisuje slovy, že Pařížani byli vždycky nejlehkověrnějším lidem na světě. Ale šarlatánství v lékařství je mnohem staršího data. Hippokrates si na ně již stěžuje a od počátku renesance vědy lékařské vedli s ním lékaři trvalý boj.

V XVII. století Paříž se hemžila šarlatány. Přicházeli většinou z Italie a mnozí nabyli velké slávy, moci a bohatství. Slibovali vše, co si tehdejší svět přál. Prodávali vodu mládí, která prý prodlužuje mládí, čistí krev a léčí bolesti. Abbé Aury, který nikdy lékařství nestudoval, prohlašoval, že vyléčí rakovinu, Barbareau prodával vodu ze Seiny v lahvích jako vodu léčivou, Nicolas de Blégny, který ve dvorních kruzích měl takovou oporu, že lékaři nemohli proti němu ničeho svésti a který vydal četné publikace, mezi nimi r. 1676 knihu Anatomický popis dítěte, které žilo 26 let v těle mateřském. Často byli šarlatáni zapleteni do zločinných podniků, někteří z nich účastnili se též podvodů alchymistických.

Vesmír 2, 106, 1924/5

2021: Šarlatáni a podvodníci jsou určitě staří jako samo lidstvo. Pochopit důvody a příčiny jejich existence a úspěchů znamená pochopit fungování lží a klamů obecně, nevyjímaje milosrdné lži a sebeklamy. Vždy se najde někdo, kdo chce ostatní lidi přesvědčit, že umí nebo má něco, o co by mohli nebo měli mít zájem, ať už jde o šarlatány v oblasti medicíny nebo léčitelství, investiční podvodníky, prodavače uměleckých podvrhů, nebo podvodníky sňatkové. Základem podvodu je komunikační záměr podvodníka, jehož motivace bývá získat nějaké výhody, peníze, slávu a prestiž, moc, přízeň, nejčastěji asi kombinaci různých statků a výhod.

Zdálo by se, že všechny podvody lze popsat jako setkání vychytralosti a lži na straně jedné a jisté důvěřivosti nebo naivity na straně druhé. Že si za to, že byla podvedena, může oběť podvodu trochu sama, vždyť přece kdyby existoval zázračný lék na tuto nemoc, jistě by byl dávno známý medicínské vědě a používaný; kdyby existoval originál Rubensovy malby za tuto (nízkou) cenu, už by si jej dávno koupil někdo jiný a pečlivě ho hlídal; kdyby zbohatnutí touto metodou bylo skutečně tak snadné, všude okolo by se lidé díky ní topili v penězích…

Ale není to tak jednoduché, jak bychom asi popsali všichni, kdo jsme někdy v životě někomu naletěli. Při podlehnutí podvodu hraje roli určitě především nějaké kognitivní zkreslení, kterých odborná literatura popisuje několik desítek. Příkladem může být tzv. heuristika dostupnosti, což je naše tendence nadhodnocovat pravděpodobnost výskytu nějaké události v důsledku toho, že jsme o ní právě četli v novinách a zrovna včera jsme o něčem podobném viděli televizní dokument. Typickým příkladem jsou letecké havárie, je ale možné, že heuristika dostupnosti stojí také v pozadí současných obav z vedlejších účinků vakcinace. Svoji důležitou roli hrají také emoční a sociální faktory. Podvodník bývá pro podvedeného nějakým způsobem charismatický, bývá často velmi empatický, protože dokáže na emoční struny své oběti velmi zkušeně zahrát. Podvedený pak většinou chce, aby to, co mu šarlatán říká, byla skutečně pravda, protože to plní nějakou jeho potřebu – zdravotní, finanční, kognitivní, citovou nebo opět jejich kombinaci.

V medicíně nebo v psychologii je odhalování šarlatánů důležitou disciplínou, protože lidem, kteří se stanou jejich klienty, mohou různým způsobem uškodit – buď proto, že je léčí špatně, nebo proto, že je někdo jiný neléčí správně. Čím vědecky rozvinutější je výzkum v dané oblasti, tím může být identifikace podvodníka snazší – dá se najít vědecký důkaz, že daná metoda byla vyzkoušena a nebyl prokázán její účinek, nebo že byl prokázán vedlejší účinek, kvůli kterému by neměla být používána. V oboru tvorby a ověřování psychologických testů většinou používáme negativní argument – nepodali jste žádný vědecký důkaz, že vaše metoda funguje, musíme k ní tedy přistupovat tak, že nefunguje. Můžeme ji zkoumat, ale nemůžeme kývnout na její používání. Řadu takových situací jsme už zažili i v České republice.

Jak tedy efektivně poznat podvodníka? Navíc co když nelže, co když svojí metodě nebo svému názoru opravdu věří s vehemencí, která působí autenticky a přesvědčí řadu stoupenců, podporovatelů a kolegů, takže boj s omylem nebo dokonce nesmyslem má i svůj sociální rozměr? Jako zastánci vědy samozřejmě věříme, že nakonec pravda vyjde najevo, musí se prostě nashromáždit dostatek empirických důkazů. Existují ale i případy, kdy toto hledání mělo tragické aspekty. Vzpomeňme maďarského lékaře Ignáce Semmelweise a jeho metody boje s horečkou omladnic, spočívající hlavně v mytí rukou, které řada tehdejších porodnických autorit neuznala, a Semmelweis nakonec zemřel s pocitem zneuznání v psychiatrické léčebně. Kdyby on sám byl schopen adekvátně o svých objevech komunikovat a kdyby i jeho kolegové jednali sice kriticky a obezřetně, ale s klidem, rozvahou a pokorou, zabránili by nejen předčasnému skonu Semmelweise a jeho kolegy Gustafa Michaelise (když si po úspěšném zavedení Semmelweisových hygienických opatření a následném prudkém poklesu úmrtnosti uvědomil svou spoluzodpovědnost za úmrtí pacientek), ale také smrti mnoha rodiček.

Tyto případy se dobře hodnotí z odstupu mnoha let nebo staletí. Jak ale rozhodnout aktuálně probíhající spory o účinnosti nebo neúčinnosti protiepidemických opatření, nových a starých preparátů a vakcín? Kdo je v dnešních sporech skutečným expertem a kdo šarlatánem? Tyto otázky jsou až palčivě aktuální a odpovědi na ně chceme mít co nejdříve, protože skutečně mohou pomoci zachraňovat životy. Časová tíseň, ve které odpovědi hledáme, může zvyšovat riziko chyb, na druhou stranu zvýšený zájem odborníků i veřejnosti poskytuje mnohem kritičtější prostředí, které při hledání může působit jako katalyzátor nebo inkubátor. Nalezení správných odpovědí tak může přijít dříve, ale je nutno očekávat, že přitom spotřebujeme více zdrojů – napíše a vysloví se více slov (včetně spousty zbytečných nebo dokonce hloupých), potiskne více papíru, zvedne se více emocí, utratí se více peněz. Nic není zadarmo.

Vodítka při rozpoznávání potenciálních šarlatánů mohou být různá – např. pokud někdo zatajuje důkazy svých tvrzení, odvolává se na diskutabilní nebo přímo obskurní autority, útočí na lidi, kteří se snaží otázkami dobrat vysvětlení jeho tvrzení, nebo pokud svými argumenty působí primárně na emoce, a ne na rozum. Současně ale platí, že podobných argumentačních faulů se může čas od času v zápalu debaty dopustit každý. Šarlatán ale nic než fauly nabídnout neumí.

Oddělování smyšlenek od platných poznatků je úkolem všech, kteří se věnujeme vědě a jsme obezřetní vůči potenciálnímu šarlatánství, dnes stejně jako před sto padesáti lety. Bez směsi neustálé potřeby hledat a zkoumat, kritického myšlení, ale také trpělivosti a pokory se může stát šarlatánem téměř každý. Rozhodujícím momentem na této cestě je ochota odmítnout omyl, třeba i náš vlastní.