Přehrady

Přehrady mohou být prospěšné, ale mají i mnoho negativních důsledků pro krajinu, biodiverzitu, člověka i životní prostředí. Některé evropské státy své umělé nádrže spíš likvidují. Česká republika přesto hovoří o plánu na výstavbu několika desítek nových přehrad. Je to opravdu dobrý nápad?

Procesy rozhodování v mnoha lidských činnostech ovlivňuje krátkodobý zisk. Historie průmyslové revoluce je prošpikována příklady okamžité aplikace vynálezů, za jejichž rychlými výhodami se záhy dostavily neblahé vedlejší příznaky. Ty nakonec vedly k omezení, či přímo zákazu jejich použití. Vzpomeňme na spalovací motor, freony, DDT nebo krokydolitový azbest. Současnou paralelou takové situace může být technokratické řešení „sucha v krajině“ – horkého tématu poslední dekády, ze kterého stačily rychle vyrašit výhony v podobě dotací na zadržování dešťové vody.

Zatímco píšu tyto řádky, za oknem již druhý měsíc víceméně nepřetržitě prší. Bleskové povodně v povodí říčky Oskavy na Šumpersku před nedávnem způsobily škody v řádu stamilionů korun a zahynuli při nich dva lidé. Ve stejné době celostátní tisk přináší informace z Ministerstva zemědělství o plánované výstavbě 31 nových přehrad a vodních nádrží, které mají vybojovat vítěznou bitvu se suchem – zadrží vodu v krajině a zajistí pitnou vodu. Jedna z nich se paradoxně plánuje v povodí Trusovického potoka na svazích Nízkého Jeseníku, zhruba 25 kilometrů vzdušnou čarou od nešťastného místa nedávné povodně.

Argumentace zastánců rychlých řešení ve stylu „je sucho, postavme tedy přehrady a zadržme vodu v krajině; tím se problém vyřeší“ může znamenat nebezpečnou myšlenkovou zkratku, za níž se skrývá velký počet stupňů volnosti. Náklady na výstavbu vodních nádrží nejsou žádná maličkost. Možná nejblíže skutečné realizaci je plánovaná přehrada v Nových Heřmínovech na Bruntálsku, jejíž cena se má podle Povodí Odry vyšplhat až na 6,6 miliardy korun. Zohledníme-li objem vložených investic, míru zásahu do krajiny, délku životního cyklu přehrady, společenské důsledky a řadu dalších faktorů, jsou přehrady výjimečnými stavbami, jejichž klady a zápory by měly být pečlivě zváženy. Pravidlo „dvakrát měř, jednou řež“ (případně vůbec neřež) by zde mělo platit dvojnásob.

Pro a proti

Zkusme si zahrát na bohyni Themis a zvážit na jejích pomyslných vahách spravedlnosti klady a zápory stavby přehrad. Asi každý, kdo prošel základní školní docházkou, ví, že přehrady přinášejí užitek. Umožňují regulovat průtok během srážkových extrémů (kladných i záporných), a tím chrání níže ležící povodí před povodněmi či suchem. Používají se k výrobě „zelené“ (tedy „uhlíkově neutrální“) energie. V globálním měřítku přispívají hydroelektrárny k celkovému objemu vyrobené elektrické energie přibližně 19 procenty. Přehrady jsou zásobárnou pitné nebo užitkové vody pro průmysl či závlahy a slouží k rekreačním účelům nebo chovu ryb. Odhaduje se, že k celosvětové produkci potravin přispívají závlahy zemědělské půdy 12–16 % (v Česku je to ovšem nepříliš rozšířený účel přehrad). [1] U některých přehradních nádrží se přidávají i poněkud bizarnější, patrně ryze české výhody, jako je „ochrana před komářími kalamitami“ (Nové Mlýny I–III). [2]

Ukazuje se však, že negativní důsledky stavby přehrad tvoří mnohem delší a pestřejší seznam:

• Na zaplaveném území jsou zničeny údolní ekosystémy, které často představují ostrůvky biodiverzity.
• Přehrady jsou bariérou pro vodní živočichy.
• Přehrady nijak neřeší deficit vody v půdním pokryvu, protože zasakování pod nádržemi je zcela zanedbatelné v porovnání s odparem z vodní hladiny. Odhaduje se, že dodatečná ztráta vody odparem z umělých vodních nádrží odpovídá zhruba 5 % celkového množství vody protékající globální říční sítí. To je víc než celosvětová spotřeba průmyslu a domácností. [1]
• Rovněž „uhlíková neutralita“ hydroelektráren je mýtem. Přehrady mírného pásma ve svých dnových sedimentech sice pohřbívají víc organického uhlíku, zároveň však emitují víc CO₂ než nezaplavená povodí řek. Záplava rozsáhlých oblastí totiž ničí vegetaci, která je důležitým rezervoárem uhlíku v globálním uhlíkovém cyklu. Mikroorganismy v nádržích navíc rozkládají organickou hmotu a produkují oxid uhličitý a metan. Emise z přehradních nádrží odpovídají přibližně 18 % všech ostatních antropogenních emisí metanu (který je velmi účinným skleníkovým plynem) včetně spalování fosilních paliv a biomasy, nakládání s odpady, chovu dobytka a pěstování rýže. [3]

„Velký skok“ do antropocénu