Příroda a kulturní diverzita krajiny Českého krasu

V uplynulých letech jsem byl členem autorského kolektivu, který zpracovával poměrně obsáhlé monografie obce Tetín a později obce Srbsko v Českém krasu a který nyní uvažuje o monografii nedalekého Svatého Jana pod Skalou. Ukázalo se, že ke každému z těchto sídel, která jsou od sebe vzdálena sotva 3–4 km, je nutné přistupovat velice odlišným způsobem. U Tetína se hlavní motiv nabízí sám – jsou to raně středověké hradiště a postava sv. Ludmily. V obci Srbsko je však jedinou památkou kaplička z konce 18. století. Zde jsme volili jiný přístup. Kolem obce, ležící v kaňonu Berounky, jsme opsali kruh o poloměru 2 km, kam je možné od zmíněné kapličky dojít za půl hodiny, a provedli jsme orientační soupis jeskyní, archeologických nálezů a druhů vyšších rostlin. Vyšlo nám, že okolí obce pravděpodobně představuje přírodně nejbohatší místo celých Čech (na Moravě by to asi byla Klentnice na Pálavě), a nazvali jsme Srbsko „srdcem Českého krasu“.

Svatý Jan pod Skalou je na první pohled určen dějinami kláštera a poustevníka sv. Ivana. Jenže situace je složitější. Po druhé světové válce sloužila budova kláštera různým aktivitám ministerstva vnitra. O Srbsku se v místních novinách psalo každou chvíli, ale poválečná historie Svatého Jana je především orální, protože nad aktivitami státní policie vládlo velké mlčení. V Srbsku fungovaly významné trampské osady, konaly se sportovní akce a rozvíjela se trampská muzika. Všechny tři obce tak překvapivě mají odlišnou nejenom středověkou, ale i novověkou, a dokonce současnou historii. Tetín se opět stává poutním místem, kam směřují i poutníci z pravoslavného světa. Srbsko spojené cyklistickou stezkou s Berounem ročně navštíví víc než 100 tisíc návštěvníků, pro které bylo nutné otevřít sedm hospod. Kdysi opuštěný Svatý Jan dnes představuje povinnou turistickou zastávku na cestě z Karlštejna do Koněpruských jeskyní a parkoviště už náporu návštěvníků nestačí.

Stará cesta pod Tetínem ústí přímo před valy raně středověkého hradiště. Je pravděpodobné, že tudy k řece chodili zlatokopové z Kody, sv. Václav s bábou Ludmilou, knížata, kupci i poslové a běžní lidé nejméně posledních dvanácti staletí. Je to věcná, technická památka, ale nese v sobě i emoční náboj dávných dob.Snímek Václav Cílek

A pokud bychom se chtěli věnovat okolním sídlům, tak nedaleký Karlštejn by byl jednoznačně určen postavou Karla IV. a husitstvím, ale význam Koněprus spočívá v existenci asi nejvýznamnější geologické památky celých Čech – koněpruského devonského útesu, nedalekého stratotypu siluru a devonu na Klonku a místních jeskyní. Stojíme zde před třemi či spíš pěti sídly, která jsou od sebe v průměru vzdálená 3 km, a každé přitom vyžaduje jiný přístup. To kdybychom zpracovávali obce v Polabí či na Vysočině, tak by nám nejspíš stačil jeden návod.

Kde se tato pestrost historií a příběhů vzala? Vojen Ložek už před lety upozorňoval, že geodiverzita, tedy pestrost podkladů, tvarů reliéfu a mikroklimaticky odlišných stanovišť, vede k biodiverzitě jako druhové pestrosti (viz také s. 776). Na příkladu Českého krasu však zároveň vnímáme, že geodiverzita území, tedy přítomnost skal, na kterých se dá vystavět hradiště či hrad, existence jeskyní osídlitelných v pravěku či velká řeka způsobující povodně zároveň vede ke kulturní či mentální diverzitě a pestrosti místních tradic. To nás přivádí k něčemu samozřejmému – definici krajiny jako funkčně propojeného celku přírodních podmínek a lidí, kteří ji obývají. Je v tom kus hrozby, ale i naděje, protože sice jedno velké řepkové pole homogenizuje geodiverzitu, a tím asi i myšlení lidí, ale třeba revitalizace řeky nebo úprava lomu mohou naopak podpořit nejenom horolezce či rybáře, ale nejspíš i imaginaci. Zároveň mám pocit, že právě v regionech s vysokou kulturní diverzitou se dotýkáme ještě většího fenoménu, kterým je Evropa.