Znáte nepravé věty vedlejší?

Možná jste se s nimi setkali v beletrii či publicistice nebo se vám někdy nějakou podařilo stvořit, a ani o tom nevíte. Jde o syntaktický jev, kdy namísto souřadného spojení dvou vět použijete předložku podřadicí. Vznikne tak nesoulad mezi tím, jak věta vypadá a co znamená. Např. „vyrazil jsem na venkov s třema bratrancema, který se pak pozdějc dostali do pasťáku“ nebo „koalice dlouho v průzkumech vedla, aby nakonec se smůlou prohrála“.

V obou případech vyjadřuje druhá věta následný děj, nikoli – jako by se podle formy mohlo zdát – vlastnost (to, že se bratranci poté dostali do pasťáku, nelze chápat jako jejich současnou vlastnost) nebo účel (koalice nevedla proto, aby prohrála).

Problematický status nepravých vět vedlejších pramení asi jednak z jejich názvu (co je nepravé, nemůže být dobré) a jednak z dráždivé asymetrie mezi jejich formou a významem (jako by svojí formou klamaly). Případů takového nesouladu ale najdeme v jazyce i mimo syntax přehršle, namátkou:

• v morfologii: běžně používáme „vy“ a množné číslo tam, kde oslovujeme jednoho člověka (říká se tomu vykání), pomnožná jména (nůžky) vyjadřují formálně množným číslem jednu entitu apod.,
• ve slovotvorbě: „zloděj“ není, jak by forma napovídala, ten, kdo dělá (jakékoli) zlo, ale velmi specificky ten, kdo krade; „závislý“ a „nezávislý“ vypadají jako opozita, ale přitom mají dost odlišné způsoby použití (nemůžete dost dobře být „nezávislý na heroinu“ nebo „mladým ekonomicky závislým mužem“),
• ve slovníku: „vzít nohy na ramena“ sice doslovně (podle formy) můžeme, ale většinou tím myslíme úprk,
• situačně pragmaticky: „Umyl bys nádobí?“ ve většině případů není otázka, ale prosba či příkaz (podle kontextu a intonace).

Snad tento krátký výčet stačí k tomu, abych laskavého čtenáře přesvědčil, že forma neodpovídající významu není nic neobvyklého. Proč je tedy nepravá věta vedlejší nezřídka pranýřována a mýcena? Popravdě, nevím. Kromě toho nešťastného názvu jsem zaslechl už jenom to zdůvodnění, že nepravá vedlejší věta může být matoucí a že nemá specifickou funkci, pro niž by bylo potřeba nechat ji volně existovat. Proti tomu lze namítnout, že samotná existence těchto vět v jazykovém úzu dokládá jejich pociťovanou potřebu. Byť by to bylo jenom z rozmaru mluvčích či snahy vyjadřovat se neobvykle, i to je funkce hodná zřetele.

Přece nechceme z malicherných důvodů vytvářet další zákazy, aby nám je jazyková praxe opět vyvrátila.