Česká republika se nachází uprostřed – a to nejen geograficky. Od pádu komunismu prochází ekonomickou, kulturní a vědeckou transformací. Namísto hledání vlastní cesty se freneticky snaží stát součástí „západního klubu“ s jeho ultraliberalismem – ideologií, která ovládá západní ekonomiku, vzdělávání i výzkum. „Nejlepší“ berou vše, ostatní nic. I když necháme ideologické úvahy stranou, můžeme se ptát, zda ultraliberální názory aplikované na vzdělávání a výzkum skutečně vedou k excelenci, o niž usilujeme. Některé náznaky svědčí o opaku. Pro Západ může být na změnu směru příliš pozdě, ale protože Česká republika ještě nepokročila tak daleko, mohla by se jeho chybám vyhnout.

Original English version below
 

Když jsem přišel do České republiky, mnohokrát jsem od Čechů slyšel otázku: „Proč by se sem někdo stěhoval?“ Mám s touto zemí samozřejmě jen omezenou zkušenost, ale tato otázka pro mne symbolizuje jeden z hlavních problémů České republiky: nedostatek sebevědomí jak na osobní, tak na národní úrovni. V kontrastu s tím, spolu se skutečností, že lidé oscilují mezi „nekompromisní“ revoltou a naprostým fatalismem, cítím silnou energii a potenciál vydat se jinou cestou a neopakovat chyby Západu.

Někdy však tuto naději ztrácím. Především jsem rychle poznal, že většina Čechů nechce ani slyšet o ničem, co by souviselo se sociální rovností, pracující třídou, vzděláváním chudých atd. Zdá se mi, že většina místo toho slepě přijala myšlenky ultraliberalismu. Premiér, ačkoli některými lidmi zpochybňovaný, je koneckonců produktem čisté demokracie. Kdo seje vítr, sklízí bouři. Je to docela zvláštní v zemi, která stále patří k chudší části Evropy a kde si lidé ničí zdraví pro pár tisícikorun měsíčně a ani si nemohou vzít nemocenskou.

V optimističtějších dnech jsem si zřetelně vědom, že to je důsledek katastrofy způsobené komunistickým režimem. Kyvadlový efekt. Ale v horších dnech jsem stejně zahořklý jako Albert Camus a vidím to tak, že chudí netouží po rovnostářštějším systému; chtějí ve stávajícím systému zbohatnout, takže potom sami mohou zneužívat chudé. Objednal jsem si v Praze stěhovací firmu. Řidič byl z Ukrajiny, kde jsou nižší platy, proto mu jeho šéf platil méně než jeho českým kolegům. A já si říkal: páni, outsider outsiderovi vlkem. Mimochodem my (Francouzi) děláme totéž Čechům. Nádherný řetězec zneužívání.

Možná si říkáte, že dělám dlouhou politickou odbočku od původního tématu, tedy od vědy v České republice. Ale není to tak. Vždyť vzdělávání a výzkum nabraly v západních zemích stejný směr jako ekonomika: čistý kapitalismus. Zejména vzdělávání bylo přizpůsobeno „elitě“, „nejlepším studentům“, které čeká nádherný ráj meritokracie. Ale není překvapivé, že „nejlepší“ studenti pocházejí povětšinou z bohatého prostředí. A lidé podporující meritokracii jsou – stejně jako mnoho vědců… – z bohatého prostředí. Hm, to je ale záhada. Co jste to říkali? Že bohatí bohatnou a chudí chudnou? Ty samé kapitalistické názory řídí západní výzkum. Elita musí vítězit, což vede k tomu, že bohatí dále bohatnou a chudí chudnou. Když si zvýšíte h-index, snadněji získáte prostředky na další výzkum. A když získáte více prostředků na výzkum, umožní vám to zvýšit si h-index. Když se vám zvedne h-index, stanete se známějším. Když se stanete známějším, budete snadněji publikovat v lepších časopisech. Atd.

Teď byste mohli říci: A co je na tom tak špatného? Koneckonců ti, kteří jsou skvělí v tom, co dělají, si zaslouží prosperovat – v zájmu vědy a rozšiřování lidských znalostí. No, pro začátek připomeňme, že rozdíly v úspěšnosti, s níž jednotliví vědci získávají finance na svůj výzkum, často nesouvisejí ani tak s jejich dovednostmi jako s výše popsaným začarovaným kruhem. [1] A tento systém skřípe i na mnoho jiných způsobů.

(Ne)podpora doktorandů

Ale začněme něčím, co funguje dobře. V západních zemích je doktorské studium regulováno školami poskytujícími tuto úroveň vzdělání. Jejich cílem je poskytnout studentům doktorských programů co nejlepší podmínky ke studiu. Doktorand dostává plný plat (povinná podmínka pro vedoucího výzkumné skupiny nebo hlavního řešitele, pokud chce najmout doktoranda), takže nemusí při psaní vědeckých článků hladovět. Kromě toho musí student navštěvovat řadu povinných předmětů. Jsem za své vzdělání francouzské vládě nesmírně vděčný. Během doktorského studia jsem absolvoval povinné kurzy deontologie, řešení konfliktů, pedagogiky, francouzského systému regulace a administrace univerzit, divadelních technik, zetetiky (skeptické filozofie) a tak dále.

Koho by napadlo, že doktorandovi bude k něčemu dobré, když se poučí o regulaci univerzit? Inu, jde o to, že jsme nebyli školeni jen k tomu stát se dobrými vědci. Nebo, abych se vyjádřil přesněji, být dobrými vědci znamená také stát se zodpovědnou, eticky jednající a potenciálně transformační součástí společnosti, která si je vědoma toho, že se hraje o víc než jen o naše výzkumná témata.

Bohužel navzdory vládní zprávě ukazující, že systém výuky, kterým jsem prošel já a další Ph.D. studenti, poskytuje za nízké náklady výrazné přínosy [2], byl tento systém za našeho milovaného prezidenta Nicolase Sarkozyho označen za plýtvání penězi a zrušen. Moje zkušenost s doktorským studiem však ukazuje, co v západním systému funguje: se slušným rozpočtem na výzkum, prvním platem se čtyřmi nulami (v eurech), úžasnou vládní podporou vzdělávání a s obětavým školitelem byly splněny podmínky pro úspěšný doktorát.

Máte-li štěstí, totéž se může podařit vašemu postdokovi: je-li dostatek peněz, má benevolentního mentora a na oddělení dost dynamických lidí, bude ho to inspirovat k velkým výkonům. Ale tady se věci začínají obracet k horšímu. Doktorand dostává plat, ač mnohem menší než postdok. V Německu neexistuje mzdová kategorie pro doktorandy. Namísto toho doktorandi dostávají 50 % platu postdoka. Je to poněkud cynické. Pokud se ucházíte o grant u německé grantové agentury a žádáte finance na pozici postdoka, dostane se vám doporučení, abyste místo něj přijali dva doktorandy. Logické, ne? Nepropásněte slevu dne: dva doktorandi za cenu jednoho postdoka! To dobře demonstruje, jak jsou doktorandi na Západě stále častěji vnímáni: jako levná pracovní síla.

Není překvapivé, že znepokojivě vysoké procento studentů doktorát nedokončí, především ve Spojených státech (asi 50 %). Jen málokterý hlavní řešitel se obtěžuje přijmout za své, že povinností školitelů a institucí je poskytnout doktorandům vzdělání (jaké překvapení – jsou to studenti). Pokud mají řešitelé dost financí, najmou několik doktorandů, pracují s „nejlepšími“ z nich (tedy s těmi, kteří vyžadují nejméně pedagogického úsilí), a ostatní ponechají jejich osudu. Opět meritokracie. A co je horší, zažil jsem hlavní řešitele, kteří dělali vše, co bylo v jejich silách, aby svým doktorandům zabránili v účasti na povinných přednáškách, které jsem zmiňoval výše. Říkají: „Platím je a oni si chodí po přednáškách, místo aby pracovali v laboratoři; to není fér.“ Zapomínají však, že technicky vzato své doktorandy neplatí. Jsou to peníze daňových poplatníků, které školitelé dostávají na to, aby doktorandy vzdělávali. Je však nepřijatelné, že univerzity tyto skutečnosti při přijímání hlavních řešitelů i během jejich dalšího působení zcela ignorují. [3] Zajímají je ERC granty, výše h-indexu atd. Univerzity tím neplní své poslání. Místo toho, aby se zaměřily na kvalitní vzdělávání, utrácejí své rozpočty na vědce, kteří se nejen nezajímají o předávání znalostí studentům (ti, kteří se nezajímají o doktorandy, se obvykle nezajímají o vzdělávací roli univerzity obecně), ale přímo poškozují vzdělávání studentů, s nimiž jsou v kontaktu.

Neustále slýchám: „Učím, protože musím a protože to je způsob, jak přilákat dobré studenty k mým výzkumným projektům.“ Ne. Pardon, ale ne. Učíte, protože jste zaměstnanci univerzity, jejímž úkolem je poskytovat vzdělání. Pokud s touto její rolí nesouhlasíte, jděte pracovat někam jinam. Mnoho jiných čeká na příležitost tuto univerzitní roli horlivě plnit. Studenti už nechtějí být zneužíváni a budou si vybírat univerzity podle toho, zda jim nabízejí kompetentní učitele ochotné věnovat vzdělávání patřičné úsilí. To je výhoda, o kterou univerzity orientované na intenzivní výzkum přijdou. A netřeba připomínat, že s hůře a hůře vyškolenými doktorandy nebudou příští generace vědců tak vynikající.

S principem „nejlepší dostanou všechno a zbytek nic“ se pojí kolaterální škody. Zažil jsem nejlépe financované hlavní řešitele, kteří se opakovaně ucházeli o místo jinde a používali to jako hrozbu, aby si ve své domovské instituci vyjednali ještě lepší podmínky. Jde to tak daleko, že nově přijatým slibným vědcům se kvůli nedostatku peněz škrtá rozpočet nebo jsou jim kráceny smlouvy.

Monopol myšlenek

S monopolem na finanční podporu, granty atd. sílí také monopol myšlenek. Polemizujete- li s myšlenkami dobře zavedeného vědce, nepotýkáte se jen s obvyklou nerovnováhou reputační síly, ale také prostě nemáte finanční prostředky k tomu, abyste případně dokázali, že se váš váženější kolega mýlí. Tvrzení, že věda postupuje vpřed od jednoho pohřbu k druhému [4] (viz také Vesmír 96, 12, 2017/1), není jen nějaký vtípek. V tomto systému je uvězněn každý, včetně těch na jeho vrcholu: dobře zavedení vědci mají hodně co ztratit, pokud se jejich hlavní myšlenky ukážou jako nesprávné. Přijdou nejen o prestiž, ale také o zdroje financování budoucího výzkumu (nebo si to přinejmenším myslí). Což vede k vědeckým článkům s eticky pochybnými výsledky, protože daný vědec, zaslepený strachem, odmítl naslouchat všem náznakům (a lidem) ukazujícím mu, že se mýlí. To vede k všeobecné paralýze myšlenek, protože vědecké diskuse už nejsou poháněny hledáním pravdy, ale stávají se z nich nástroje k diskreditaci konkurenčních myšlenek. A to je opak toho, co vědecká výjimečnost potřebuje.

Otázka za sto dolarů nyní zní: chce tohle česká věda? Bohužel se zdá, že ano. Čeští vědci se cítí ve srovnání s kolegy ze Západu méněcenní. Komunismus přál všemu možnému, jen ne vědecké excelenci. Připadá mi proto, že čeští vědci slepě spěchají přijmout západní systém organizace vědy, stejně jako to celá země činí s ekonomikou. A bez rozmyslu se klaní západním vědcům. Nejsem ani trochu slavný a bídně jsem selhal ve snaze získat ERC grant. Přesto když mi nabídli mé současné místo odborného asistenta, řekli mi, že se nemusím učit česky, nemusím se podílet na výuce a získám lepší podmínky než mí čeští kolegové. Pokud jsem zaměstnán jako odborný asistent, proč bych neměl mít povinnost učit? Učím rád, ale nemohu učit studenty v bakalářském stupni, protože pro ně musí být přednášky v češtině (a já se rozhodl učit česky až nedávno). Takže mám pohodové přednášky pro magisterský stupeň, na každé je deset až patnáct dobře připravených studentů, zatímco moji čeští kolegové přednášejí pro bakaláře. Mají stovky studentů, takže přednášky jsou únavnější a přinášejí jim menší uspokojení. Jak dlouho to může takhle fungovat, než se kolegové naštvou?

Ve Švédsku se od každého odborného asistenta očekává, že za dva roky bude mluvit švédsky – právě proto, aby se zabránilo takovéto situaci. Proč by to Česká republika nemohla dělat také tak? Švédů je právě tolik jako Čechů, tak mne ušetřete vysvětlování, že „čeština je k ničemu, mluví jí jen deset milionů lidí“. Myslím, že je na čase, aby si česká věda začala věřit. Češi ani nikdo další si nezaslouží být zneužíváni – ani tím nejskvělejším západním vědcem ověnčeným ERC granty. Sázka na lákání vynikajících vědců „zlatými“ podmínkami (tj. nulovými povinnostmi vůči instituci) povede pouze k tomu, že tito lidé budou v dlouhodobém měřítku instituci poškozovat.

Trochu sebevědomí!

Dalo by se namítnout, že česká věda musí být ambiciózní, a když se kácí les, létají třísky. Vědecké prostředí je tu jistě poněkud pasivní a zasloužilo by si nějaké povzbuzení. Považuji to za dlouhotrvající vliv komunismu: zdá se, že rozbil lidi na kousky a přesvědčil je, že nemají nárok na svěží a odvážné nápady. V důsledku někdy dělají bezvýznamný, neambiciózní a nic neriskující výzkum, což je podporuje v přesvědčení, že nikdy nedosáhnou na západní vědecké standardy. To je taková ostuda! Všichni čeští vědci, které znám, mají tak ohromný vědecký přehled v tolika různých oblastech, že se stydím za to, jaké mám v porovnání s nimi skrovné vzdělání. Mohli by dokázat velké věci, kdyby se jim dostala trocha povzbuzení. Proč do českého vzdělávání nevnést trochu amerického ducha – onoho přesvědčení, že „já to dokážu“?

Česká republika také rozhodně potřebuje ambiciózní doktorské programy. Prozatím jsou doktorandi jednoduše ponecháni svému osudu: na pracovištích, která znám, mnozí dostávají pouze vládní stipendium 10 500 Kč měsíčně. Jejich školitelé tuto částku nenavyšují na nějakou rozumnou úroveň. A zkuste žít v Praze za takové peníze. Jak to dokážou? Přivydělávají si bokem, často jako laboranti ve vedlejší laboratoři. Není pak překvapením, že doktorské studium trvá třeba sedm, osm nebo devět let – pokud je vůbec dokončeno. Breaking news: hlavním rizikovým faktorem pro úspěšné dokončení doktorátu je… – nedostatek financí. [5] Mnozí doktorandi se tím nechávají odradit. To je ale zvláštní! Člověk by čekal, že je nesmírně motivující dostávat poloviční plat za práci odpovídající dvěma úvazkům.

Pro školitele a šéfy institucí: není třeba se schovávat za výmluvami jako: „Co můžeme dělat? Vláda nám dává peníze pouze na stipendia a vládu vyměnit nemůžeme.“ Na českém systému je jedna věc dobrá: vysoká akceschopnost na lokální úrovni. Přijměte zodpovědnost, následujte příklad Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy a přijímejte patřičná rozhodnutí na své úrovni rozhodování. Mohli byste uvolnit peníze pro doktorandy a podnítit školitele, aby platy pro ně zahrnuli do svých grantových žádostí… Možná byste mohli tyto kroky zvážit, abyste snížili počet předčasně ukončených doktorátů.

Nicméně slušný plat pro doktoranda je sice nutnou součástí ambiciózních programů Ph.D., sám o sobě však nestačí. Když čeští doktorandi svá studia končí, jejich kvalita mnohdy není příliš uspokojivá. To možná souvisí se způsobem práce místních školitelů. Většině studentů se nedostává vůbec žádného vedení. Školitelé se často schovávají za argumentem, že studenti by měli být zodpovědní sami za sebe, ale tím jen utíkají před vlastní zodpovědností. Aby se z člověka stal vyzrálý vědec, potřebuje nějakou míru pomoci, vedení a inspirace od náročného, ale laskavého mentora.

V neposlední řadě platí, že mít ambice znamená dodržovat disciplínu. Mnozí Češi jako by byli pyšní na místní atmosféru „měkké korupce“. Nebo ji v nejlepším případě nepovažují za tak špatnou. Pokud jde o financování výzkumu, není na co být hrdý. Únik informací během hodnotícího procesu v GAČR se zdá být pravidlem (a osobně jsem se s ním setkal). Jak by něco takového spolu s nedostatečnou transparentností mohlo nemít vliv na rozhodování o tom, kdo grant získá a kdo ne? V porovnání s Francií je ale jedna věc na GAČR dobrá: míra úspěšnosti se ve francouzské grantové agentuře (ANR) pohybuje mezi 10–15 %, což je podobné jako v ERC. GAČR je štědřejší anebo rovnostářštější, což je navzdory tomu, co si máme tendenci myslet, spíše neškodná strategie, pokud jde o vědecký výkon. [6]

Shrnuto: Česká věda musí mít svou vlastní ambici. Ambici dosáhnout vysoké kvality výzkumu a vzdělávání. Cesta k tomu nemusí jít skrze idealizaci západních standardů nebo úplné odmítnutí českých vědeckých „tradic“. Které tradice opustit? Zanechte sebepodceňování. Stůjte si za svými kvalitami. Buďte ambiciózní ve vztahu k doktorandům, budujte školy pro doktorandské programy. Buďte odpovědní za své činy. Řiďte se přísnými etickými pravidly a zajistěte transparentnost grantového financování, vědní politiky a rozhodování.

A jaké tradice si ponechat? Česká republika s kvalitním vzděláním, bohatou kulturou a schopnými lidmi má potenciál být ve vědě nepřehlédnutelná. Odolejte volání sirén meritokracie, přemýšlejte s výhledem do budoucnosti. Meritokracie v dlouhodobém časovém horizontu nevede k excelenci. Místo toho byste mohli udržet pro GAČR relativně rovnostářskou strategii financování a čelit monopolu myšlenek; udržet vědeckou rozmanitost investováním do široké škály vědců.

Jak jste si mohli všimnout, tento esej je v mnoha ohledech velmi „francouzský“. My Francouzi někdy ukrýváme jednoduché návrhy do urážlivých vyjádření, ale je jen na vás, abyste o nich buď přemýšleli, nebo je odmítli.

Tento text je silně inspirován diskusemi s Roswithou Schmicklovou a Markem Slovákem, s nimiž jsem dal dohromady chartu 19.

Překlad: Ondřej Vrtiška

Original English version:

Czech science, be careful with what you wish for

Czech Republic is caught in the middle, not only geographically. Since the fall of communism, it has engaged into an economic, cultural and scientific transition. Nevertheless, instead of building its own fate with this transition, Czech Republic has been trying frenetically to become part of the “West club” and its ultraliberalism. Western economy, education and research are all guided by this ideology, where the “bests” get it all and the rest gets nothing. Beyond ideological considerations, one can wonder whether ultraliberal views applied to education and research are really the solution for the excellence we are all searching for. Some elements suggest the opposite. It may be too late for the West to change directions, but because Czech Republic is not there yet, it could avoid doing the same mistakes.

When I arrived in Czech Republic, the question I was asked many times by Czechs themselves is “why would you do such a thing as moving to Czech Republic???”. To me and my certainly limited experience with the country, this question crystallizes one of the main problems of Czech Republic, i.e., the lack of self-esteem as persons or as a nation. Contrastingly, coupled with the fact that people are boiling with something in between “no-compromise” revolt and complete fatalism, I feel strong energy and potential for people to follow a different path and not commit the same mistakes as in the West.

Some days however, I lose this hope. Especially, I quickly realized that most Czechs do not want to hear anything related to social equality, working class, education of the poor etc. Instead, it seems to me that most have blindly embraced ultraliberalism ideas. Their prime minister, while contested by some, is after all plain democracy. Who sows wind, harvests a storm. Quite strange for a country which remains on the poor side of Europe, and where people ruin their health for few thousand crowns a month and cannot even take any sick leave. On good days, I am certainly aware this is a consequence of the disaster brought by the communist regime, a pendulum effect. But on bad days, I am as bitter as Albert Camus, thinking that the poor do not want a more egalitarian system, they want to become rich in the very same system so that they can exploit the poor in return. I rented the service of a moving company in Prague. The driver was Ukrainian, and because people know he is Ukrainian and salaries are lower there, his boss was paying him less than his Czech colleagues. And I thought wow, underdog eat underdog. By the way, we (French) do the same with Czechs. A beautiful chain of abuse.

This might seem like a long political digression away from the original topic, i.e. science in Czech Republic. Well, not really. Guess what, education and research in Western countries took the same turn as economy: full-on capitalism. Especially, education has been made for the “elite”, the “best students”, to emerge, in a beautiful meritocracy paradise. Unsurprisingly however, the “best” students come most of the time from rich backgrounds. And people promoting meritocracy, just like many scientists, are… from rich backgrounds. Hmm, puzzling. What did you say, the rich get richer and the poor get poorer? The same capitalist views guide Western research. The elite must prevail, which leads to the rich getting ever richer and the poor getting poorer. You get a better h index, you get funded more easily. You get more funding to perform research, you get higher h index. You get a higher h index, you get more famous. You get more famous, you publish more easily in higher rank journals. Etc.

Now, you could say, what is so wrong with that? After all, some are brilliant at what they do, and they deserve to be given the opportunity to thrive for the sake of science and human knowledge. Well, as a starter, the difference of funding success between given researchers has often less to do with differences in their skills than with the self-feeding circle described above [1]. And this system goes wrong in other ways.

But let us start with what goes right. In Western countries, PhD studies are regulated by PhD schools, aimed at providing the best conditions for the PhD students to learn. A PhD student is paid a full salary (a mandatory condition for a research group leader, or “PI”, to hire a PhD student), so that he/she does not have to starve while writing scientific articles. On top of this, the student has to attend a set of mandatory courses. I am extremely grateful to the French government for my education. During my PhD, I took mandatory courses on deontology, conflict solving, pedagogy, French university regulation and administrative structure, theater techniques, zetetic (skepticism philosophy) and the list goes on. Who would think that learning about university regulation had any use for a PhD student? Well, here is the thing: we were trained not only to be good scientists. Or to be accurate, being a good scientist meant also to become responsible, ethical, and potentially game-changing parts of the society, aware of stakes beyond our mere research topics. Unfortunately, despite a government report showing that the structure that trained me and other PhD students had strong benefits for a lesser cost [2], this structure was still considered as a waste of money and closed down under our beloved president Nicolas Sarkozy. Anyway, my PhD experience shows when the western system goes right: with decent research budget, my first salary with 4 digits (in euro), amazing educational support from the government and a devoted supervisor, conditions for a successful PhD were met.

If you are lucky enough, the same can happen with your postdoc: if money is abundant, you have a benevolent mentor, and enough dynamic people in your department, you will get inspired to do great things. Now here is where things go wrong. PhD students are paid, however much less than a postdoc. In Germany, quite cynically, there is no PhD student salary category; instead, PhD students are worth 50% of a postdoc salary. If you apply to the German grant agency and you ask funding for a postdoc position, you will get the recommendation “take two PhD students instead”. Logical, isn’t it? Don’t miss today’s discount! For the price of 1 postdoc, get 2 PhD students! This reflects well how PhD students are more and more seen in the West: cheap scientific labor.

Unsurprisingly, PhD dropouts are worryingly high, especially in the US (ca 50%).  The fact that it is the duty of their supervisors and institutes to educate them (surprise, they are students) does not really bother many PIs. If funded enough, PIs will hire several PhD students, work with the “best” ones (= the ones requiring less educational efforts) and leave the others to their fate. Meritocracy, again. Worse, I have seen PIs doing everything they could to prevent their PhD students to attend the mandatory courses of the PhD school I mentioned above. The same PIs would say “I pay them and they go to courses instead of working in the lab, this is unfair”. These PIs nevertheless forget that technically, they do not pay their PhD students, but tax money does, given to them to achieve the mission of educating PhD students. But what becomes unacceptable is that these aspects are completely neglected by universities at the time of researcher recruitment, or even when a PI is already recruited [3]. What counts for an institute is how many ERCs, how high the h index is etc. This is when a university typically fails its mission: instead of aiming at providing good education, it spends its budget on researchers that not only do not care about knowledge transmission (usually the ones not caring about PhD education do not care about education at all) but also ruins the education of the students they are in contact with.

I keep hearing: “I teach because I have to and it is a way to attract the good students for my research projects”. No, sorry but no. You teach because you are employed by a university, whose mission is to educate people. If you do not agree with this mission, go somewhere else, many people are waiting to eagerly achieve this mission. Students are not willing to be misused anymore, and a day will come when they choose universities that can provide teachers that are competent and ready to spend effort on their education, an advantage that “high research production”-oriented universities will lose. This goes without mentioning that with less and less properly trained PhDs, the next generation of researchers will be certainly less excellent.

The collateral damages go on with “the bests get it all and the rest gets nothing”. I have seen the most funded PIs in a department repeatedly applying elsewhere as a threat, to negotiate yet better conditions with the institute, until a point where newly recruited, promising researchers would get their budget reduced or their contract shortened, due to lack of money.

Also, with the monopoly of financial support, grants etc., the monopoly of ideas get stronger and stronger. Arguing against the ideas of a well-established scientist, one does not only face the usual reputation power imbalance, but one simply does not have the financial means to eventually prove things wrong. It is not a banter: science advances one funeral at a time [4]. In this system, everyone gets trapped, including the ones on the top: well-established scientists have a lot to lose if their leading ideas get proved incorrect, not only prestige but also funding for future research (or at least they believe so). This lead to scientific articles with results of questionable honesty, because a given established scientist, blinded by fear, refused to hear all the elements (and people) showing them they were wrong. This leads to general paralysis of ideas because scientific discussions, instead of being fueled by the search for truth, become a tool to discredit competing ideas. This is the opposite of what scientific excellence needs.

The 100 $ question now: is it what Czech science wants? Sadly, it seems so. Because Czech scientists feel inferior to Western scientists, and because communism has promoted everything but scientific excellence, it looks to me like they blindly rush into adopting the Western scientific system, just like with economy and also blindly sacrifice to Western scientists. I am not even famous and I miserably failed at getting an ERC. Yet, when I got offered my current assistant professorship, I was told I did not have to learn Czech, I did not have to teach and got better conditions than Czech colleagues. Why, if employed as assistant professor, would I not have to teach? I enjoy teaching but even then, I cannot teach Bachelor students because lectures need to be in Czech for that (and only now I decided to learn Czech). So I get the cool Master lectures to give with 10-15 well educated students per class, while my Czech colleagues get more tedious and less rewarding Bachelor lectures with 100s of students to teach. How long can this last before my colleagues get resentful?

In Sweden, for any assistant professorship, the candidate is expected to speak Swedish after two years, precisely to prevent this situation. Why would Czech Republic not do that too? There are just as many Swedes as Czechs, so spare me the “Czech language is useless, only 10 M speak it”. I think it is time that Czech science stands for itself. Everyone, Czechs included, deserve to not be abused, even by the greatest Western ERC-whatever scientist. Hoping to attract excellent scientists with “gold” conditions (= no duty towards the institution) will only attract people that will harm the institution on the long run.

One could argue that Czech science needs ambition and no omelet can be done without breaking eggs. Certainly, the scientific environment is somewhat passive and would deserve some stimulation. I interpret this as the long lasting effect of communism: it seems it broke people into pieces, which made them believe they are not entitled to have cool and daring ideas. As a consequence, they are sometimes doing little, non-ambitious non-risky research, comforting them in their belief that they will never be worth the West scientific standards. This is such a shame. All Czech scientists I know have such an immense scientific culture in so many different fields that I feel ashamed about how narrow my education is compared to theirs. They could achieve great things if they would get just a bit “pumped up”. Why not incorporating a bit of the American “can do” spirit in Czech education?

Also, certainly, Czech Republic needs ambitious PhD school programs. For now, PhD students are simply left to their fate: many of them, in the departments I know, only get the governmental stipend of 10 500 CZK a month. Their supervisors do not top up to a decent amount. Try to live in Prague with this money. How do they make it? They work on the side, often as a technician for the lab next door. And unsurprisingly, PhD projects take 7, 8 or 9 years to finish, when they finish. Breaking news: the main risk factor for PhD students dropout is… The lack of funding [5]. Many PhD students get discouraged on the way. Strange! It seems getting paid half a salary and having to work 200% is quite challenging.

To supervisors and heads of institutes: no need to hide behind a wishful thinking such as “what can we do? The government only gives this money for stipends and we cannot change the government...”. One good thing in the Czech system is that there is a strong power of action at the local level. Take your responsibilities, follow the example of the Faculty of Mathematics and Physics of Charles University, make decisions at the local level. You could unlock money to give to PhD students, incite supervisors to plan PhD salaries in their grant proposals… Perhaps you may consider doing it to decrease dropout rates of your PhD students?

However, while a decent salary for the student is a necessary element for ambitious PhD studies, it is not sufficient. When PhD students eventually finish here, the quality is often not very satisfying. This has to do with the way supervision seems to work here. Most students are not supervised at all. Supervisors often hide behind the argument that students should be self-determined but this is simply running away from responsibilities. To improve and become a mature scientist, anyone needs some help, guidance and inspiration from a demanding yet caring mentor.

Last but not least, ambition means discipline. Some Czechs seem to be proud of the “soft corruption” spirit of the country, or in the best case find it “not that bad”. When it comes to research funding, there is nothing to be proud of. During the evaluation process of the national research grant agency (GACR), information leaking during the evaluation process seems to be the rule (and I personally experienced it). Mixed with a lack of transparency, how can it not affect the decision making on who will get funding and who will not? Compared to France, though, something is good with GACR: there, the success rate to the national grant agency (ANR) is around 10-15%, thus similar to ERC. GACR is therefore more generous and/or egalitarian, which is rather a harmless strategy when it comes to scientific production, contrary to what we tend to think [6].

All in all, Czech science needs to have ambition for itself. The ambition of high quality research and education. This does not have to go through the idolization of the Western standards or the denial of Czech scientific “traditions”.What “traditions” to leave? Let go self-depreciation. Stand for your qualities. Have ambitions for your (PhD) students, build PhD schools. Be accountable for your actions. Follow strict ethical rules and transparency in grant funding, policy and decision making.

What “traditions” to keep? Czech Republic, with its rich education, culture and people, has the potential to be a great scientific nation. Resist the siren song of meritocracy, think long term. Meritocracy does not lead to excellence on the long term. Instead, you could keep GACR relatively egalitarian funding strategy and counteract monopoly of ideas,. allowing scientific diversity to persist by investing in a wide range of scientists.

As you may have noticed, this essay is very “French” in many ways. We French disguise simple suggestions as offensive statements for the style, but these are up to you to think about or throw away.  

About the author

After a PhD in France in 2012 and a subsequent postdoc in Sweden, Clément Lafon Placette (born 1985) was hired in 2018 as assistant professor by the Department of Botany of Charles University in Prague, where he has been working since then. His research and teaching interests revolve around plant reproduction evolution, speciation and genomics.