Rozvíjí vědu jeden pohřeb za druhým?

Přestože vědci usilují o růst lidského poznání, i ve vědě hrají významnou roli ambice, boje o postavení, budování reputace či nepotismus. Techniky výzkumu či oblasti zkoumání význačných vědců jsou považovány za užitečnější a hodnověrnější než totéž u začínajících výzkumníků. Vědecké celebrity tak snáze získávají granty pro svou práci, editoři vědeckých časopisů jsou k nim vstřícnější; obecně se těší mnohem větší podpoře. Obvykle jde o zcela oprávněné výhody, protože jejich práce prostě přinesla cenné poznání. Někdy však taková vědecká kapacita dokáže svou vahou zničit alternativní přístupy, myšlenky a kariéry mladších kolegů.

Pierre Azoulay, Christian Fons-Rosen a Joshua Graff Zivin se jali testovat, zda vědecká celebrita skutečně dokáže zpožďovat vývoj oboru. Využili předčasných úmrtí 452 vědců z oblasti přírodních věd, kteří byli skutečnými hvězdami svých oborů, a podívali se na vývoj vědeckých publikací jejich dosavadních kolegů a pak jiných odborníků, kteří s nimi za jejich života nespolupracovali. Nepřekvapivě zjistili, že publikace nových výsledků kolegů význačného vědce po jeho smrti radikálně a trvale poklesly, průměrně až o 40 %. Naopak „výzkumníkům z vnějšku“ se začalo dařit, publikovali více svých myšlenek a do pěti let propad své publikační aktivity v oboru vyrovnali. Navíc jsou tyto práce považovány za kvalitnější a užitečnější (navázalo na ně více vědců a byly citovanější).

Nepotvrdilo se přitom, že by vědecké celebrity nějak formálně bránily jiným ve vzestupu. Málokdy byly zároveň editory vědeckých časopisů a zřídka předsedaly grantovým komisím – stvrdilo se tak mj. i populární pořekadlo, že „kdo vědu umí, ten ji dělá, kdo ji neumí, ten ji řídí“. Výsledky v souhrnu ukazují, že práce hvězdného vědce či vědkyně oslní obor natolik a na tak dlouho, že přístupy a myšlenky jiných jednoduše nejsou vidět, i když mohou být srovnatelné nebo i mnohem lepší.

Pierre Azoulay et al., DOI: 10.3386/w21788