Genová léčba neurologických onemocnění? Realita

Genová léčba byla vždy snem lékařů potýkajících se s vzácnými dědičně podmíněnými nemocemi. Především u chorob vzniklých v důsledku mutace jediného genu se nabízela možnost náhrady nefunkčního genu jeho funkční variantou. Od konce 20. století, zejména díky pokroku na poli molekulární genetiky, se tyto teorie stávají realitou.

Genová terapie má čtyři možné cesty. Buď má nahradit chybějící či mutovanou genetickou informaci, nebo blokovat abnormální funkci genu, upravit expresi genu či modifikovat genovou poruchu genem novým. Klíčovou otázkou je také postup, jak novou genetickou informaci do buňky příslušné tkáně doručit. Za nejúčinnější způsob se v současnosti považuje využití virových vektorů neboli poslů. V experimentálním výzkumu se už pro modifikaci buněk rutinně využívají. Dodejme, že virové vektory jsou pouze přenašeči genetické informace do buňky, nejsou schopny se replikovat a vyvolávat onemocnění.

Jako poslové nejčastěji slouží viry ze skupiny lentivirů (z nichž dobře známé jsou HIV), adenoviry, adeno-asociované viry (AAV) a herpes viry. Každý typ má své výhody a nevýhody. Například vektory ze skupiny lentivirů mohou přenášet větší množství genetické informace, která se integruje do genomu buňky. To však představuje i jejich hlavní nevýhodu, neboť právě tato integrace s sebou nese riziko nádorové transformace buňky. U adenovirů a adeno-asociovaných virů toto tolik nehrozí (transferovaná DNA se nezabudovává do jaderné DNA buňky), zato ale snáze vyvolávají v organismu imunitní odpověď (a ta může mít nejen nežádoucí účinky, ale především snižuje účinnost samotné léčby, neboť virové vektory ničí). Virové vektory se také liší afinitou k určitému typu tkáně. Například herpes viry (rovněž schopné nést velké množství genové informace) mají vyšší afinitu k nervovým buňkám.