Útěk z divočiny

Promítat svá přání a představy do jiných organismů je aktivita riskantní, ať už je promítáme do pižmoně, hlenky, či Lenky. Zatímco občané ve volném čase prchají z běsu městského života do přírody, putuje řada organismů směrem právě opačným.

Nad masivní celosvětovou kolonizací urbánních oblastí např. opeřenstvem (Vesmír 94, 414, 2015/7–8) bychom museli jen nevěřícně kroutit hlavou, kdyby nám nepřišel na mysl prostý fakt, že oblasti neurbánní se stávají ještě méně obyvatelnými než zástavba. Zelené pouště v podobě plantáže palmy olejné v Malajsii nebo plantáže řepky olejné za vaší obcí jsou jen pověstné špičky ledovce. Ani kouty z naší přeurbanizované středoevropské perspektivy „panenské“ nejsou výjimkou. Třeba právě ty, kde jsou ledovce jako doma.

Liduprázdné končiny severní Evropy dávají krásným chladnomilným rackům tříprstým (Rissa tridactyla) zdánlivě dostatečný prostor pro život daleko od lidí. V posledních letech se však tito cirkumpolárně rozšíření ptáci rozhodli pro cestu do města. Původní hnízdní adresy na nepřístupných útesech nad oceánem by našel pošťák často opuštěné, místo toho by musel s pomyslnou zásilkou vážit mnohem kratší cestu – třeba přes ulici k obchodnímu centru. Nebo by nemusel jít nikam – i typicky nadměrná budova pošty naplňuje racčí představu o správném útesu. „Naši“ holubi skalní (feralizovaní „věžáci“), rorýsi obecní či rehci domácí podepisují v plném rozsahu.

Racek tříprstý závratí netrpí – čím je útes vyšší a strmější a římsa užší, tím lépe. V této kolonii na nejvýchodnějším bodě Norska můžeme na přelomu července a srpna pozorovat nejen dospělce, ale už i odrostlá mláďata. Ostrov Hornøya, kraj Troms og Finnmark, Norsko.Snímek Tomáš Grim

Od osmdesátých let minulého století klesla populace „tříprsťáků“ v Norsku na pouhou čtvrtinu. Nejde bohužel o případ výjimečný: od padesátých let, kdy začal pravidelný monitoring, klesly populace mořských ptáků o 70 % celosvětově.

Důvod? Pro racky nejspíš zhoršená potravní nabídka kvůli změně klimatu – v severních polárních oblastech v podobě oteplování a také zvýšeného výskytu bouří. Ty nastávají právě v době péče o mláďata. Do měst se tedy racci tříprstí stěhují za klidnějším mikroklimatem a také zde nacházejí útočiště před predátory – jako kdekoli jinde na světě, i na severu se draví ptáci, např. orli mořští, zástavbě vyhýbají.

Noví nájemníci očekávatelně dělají problémy – zdobí budovy doplňky, s nimiž architekt nepočítal. A hlučí: nezapomínejme, že na severu je světlo 24/7 a racek tříprstý není vokálně právě puťka. V severonorském Hammerfestu ruší výuku na střední škole už kolem 400 párů racků tříprstých. To by se snad ještě dalo skousnout, ale v obci Berlevåg dokonce „obsadili místní hospodu“.

Řešení? V severském Tromsø vznikl první „racčí hotel“: opuštěná přístavní budova s římsami láká nájemníky hnízdním materiálem a přehráváním racčího jekotu. Další hotely se objevují i jinde, včetně Velké Británie. Na místech, kde by racci, sice krásní, ale hluční, nerušili.

Jen čas ukáže, zda jsme naši představu „hotelového útesu“ do racčích hlaviček promítli správně a včas…

Že by tyto „tříprsťáky“ přilákala potravní nabídka v podobě mražených ryb? Na nabídku „racčích hotelů“ (viz text) tito ptáci každopádně nečekají, lidské stavby obsazují iniciativně – například tuto architektonicky nevybočující přístavní budovu na téměř nejsevernějším bodě norské pevniny. Kongsfjord, kraj Troms og Finnmark, Norsko.Snímek Tomáš Grim

Podle National Geographic.