Vztah člověka k přírodě

Encyklika Laudato si´, vydaná v roce 2015, posílila zájem o environmentální problematiku. Ačkoli byl vztah k přírodě výrazným teologickým tématem již mnohem dříve, papež František vyslal věřícím jasný signál: péče o přírodu je pevnou součástí křesťanské odpovědnosti za svět.

Jedním z knižních plodů, které encyklika inspirovala, je dílo Marka Váchy Tváří v tvář Zemi. V minulém roce se na knižních pultech objevila další studie, která se k Laudato si’ hlásí. Jejího autora s Váchou spojuje nejen náboženské východisko – pisatel vyučuje na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy –, ale také mezioborové vzdělání. Karel Sládek, stejně jako Vácha, studoval nejen teologii, ale také přírodní vědy. Zabývá se včelařstvím a chovu včel věnoval jednu ze svých dřívějších publikací.

Jeho studie vytváří oblouk, který se klene od oddílu označeného „alfa“ k části, jež nese název „ómega“. Začíná úvahami nad velkým třeskem a končí pohledem k nebi, přemítáním nad mimozemským životem a osidlováním cizích planet. Jen v málokteré knize z oblasti ekologické či environmentální etiky najdeme úvahy o exobiologii, právu na zanesení pozemského života do vesmíru nebo umělé inteligenci.

Karel Sládek: Ekologická spiritualita a etikaStanislav Juhaňák – Triton, Praha 2019, 168 stran, ISBN 978-80-7553-696-9

Široký záběr vytváří zároveň riziko. Příliš mnoho témat (antropický princip, evoluce, práva zvířat, antropocentrismus, biocentrismus atd.) nutně vede v určitých částech ke zkratkovitosti a popisnosti. Kniha nicméně chce být spíše úvodní četbou, nikoli obsáhlým kompendiem či gejzírem překvapivých myšlenek, a tento účel splňuje dobře. Literatura, z níž Sládek čerpal a kterou uvádí na konci knihy, může zájemce dovést na cestě ekologické spirituality a etiky dále.

Pro některé čtenáře bude kniha patrně příliš ladná a uhlazená. Sládkův pohled, který svým zacílením k bodu „ómega“ připomíná koncepci proslulého jezuity Teilharda de Chardin, je laskavý. Vyhýbá se, stejně Karel Sládek: Ekologická spiritualita a etika Stanislav Juhaňák – Triton, Praha 2019, 168 stran, ISBN 978-80-7553-696-9 Vztah člověka k přírodě text Jan Zámečník, ETF UK jako encyklika a Váchova kniha, „odvrácené straně“ přírody.

Co si však počít s tím, co bývá tradičně označováno jako přírodní zlo? Lze parazitismus a predaci považovat z teologického hlediska za dobré? A jak je tomu s přírodními jevy a tvory, kteří nás rozhodně nenaplňují estetickou libostí? Jistě, krása i ošklivost nás mohou fascinovat, jak dokládají knihy Umberta Eca Dějiny krásy a Dějiny ošklivosti – v druhé z nich mimochodem najdeme i fotku Sama, který zvítězil v soutěži o nejošklivějšího psa. Můžeme však neproblematicky usuzovat, že vše živé tíhne právě a jenom ke kráse a dobrotě?

Diskuse o tom, co je krásné a dobré, jsou spletité a o obou kategoriích není snadné hovořit. Souvisejí s problematikou vkusu, rozdílných perspektiv a z širšího hlediska i antropocentrismu. To, jak posuzujeme okolní svět, bývá „lidské, příliš lidské“, a proto se musíme tázat, zda autor nevtěsnává přírodu do svěrací kazajky předem utvořených představ. Zdá se, že blíže ke skutečné tváři přírody má Albert Schweitzer, který nemluví jen o kráse, ale také o „rozdvojené vůli k životu“, a při líčení svého pobytu v Lambaréné se nevyhýbá drastickým popisům mezidruhového zabíjení.

Jeden teolog přirovnal františkánské pojetí univerza k velké symfonii. Chceme-li hovořit v hudebních metaforách, měli bychom si však být vědomi, že tato symfonie má moderní, ba avantgardní ráz. Do její zvukové barevnosti pronikají disharmonie, ruchy a šumy. Sládek chce čtenáře uvést do sapienciální environmentální etiky a rozvíjet tak odkaz mudroslovných knih Starého zákona, ale navazuje spíše na to, co je v nich ladné, než na jejich zneklidňující tázání.

O jednom ze znepokojivých momentů velké symfonie univerza – o lidském hříchu – autor nicméně ví. V posledních letech byla tomuto tématu věnována pozornost právě v kontextu ekologické krize. I Sládek výslovně píše o tom, že „hřích je dáván do souvislosti s násilím proti komunitě života celé Země“ (s. 62) a že „posiluje hříšné struktury, které se projevují v pokřiveném vztahu k přírodě“ (s. 51). Přestože jeho pohled na včelařství, rybářství a myslivost je převážně kladný, uvědomuje si, že i v těchto oblastech hrozí pokušení, že člověk podlehne bezohledné ziskuchtivosti.

Autor na hřích pohlíží prizmatem naděje a nedovoluje nám propadnout naprosté skepsi. Jeho styl je uvážlivý a vyhýbá se drásavosti. Není však současnost tíživější? Neměla by být při pohledu na zabíjení environmentálních aktivistů v Jižní a Střední Americe a na lidskou bezohlednost, a někdy i záměrnou krutost, řeč o hříchu temnější? Je člověk „satan Země“, jak se táže jeden z hlavních představitelů teologie osvobození Leonardo Boff, který nedokáže mlčet tváří v tvář ničení amazonského pralesa i zabíjení nevinných lidí?

Nesdílím autorův optimistický názor, že zřejmě nedojde k „naplnění katastrofických scénářů“ (s. 79). Strach možná není nejlepší etická motivace. Může nás oslabit, paralyzovat, anebo vést k životnímu stylu, nad kterým bude vlát pomyslný prapor s heslem: „Když do pekla, tak na pořádné kobyle“. Jenže stejně paradoxní následky může mít i příklon k pozitivním scénářům, které nám říkají, že to „vždycky nějak dopadne“.

Zdá se, že spíše než pro optimismus, byť opatrný, se dnes otevírá prostor pro naději, která se vždy rodí v šeru. Jak řekl Martin Luther King ve svém posledním projevu: „Ale já vím, že jen když je temnota dost hluboká, jsou vidět hvězdy.“ Naděje upnutá k Bohu však z beder křesťanů nemůže setřást problém, jak jednat a motivovat blahodárné jednání v době, kdy mnoho aktivistů kvůli krajně neutěšenému stavu přírody pociťuje vyhoření a environmentální žal.

Pro tematiku hříchu, přírodního zla, antropologie i konkrétního lidského jednání, zkrátka pro oblast světa jako celku platí v každém případě totéž: teologie se musí vyrovnávat se skutečností v její mnohoznačnosti. Jen tehdy, když vezme v potaz všechny možnosti, existenciálně se setká s ambivalencí člověka i přírody a vyhne se předem připraveným schématům, může růst.

Sládek dává najevo otevřenost tím, že se dotýká pestré škály problémů. Občas – například tehdy, když za eticky logický důsledek názoru o nahodilosti vesmíru považuje fatalismus, utilitaristický hédonismus či rovnou myšlenky na sebevraždu – se však šablonovitosti neubrání.

Jako celek je kniha nicméně pobídkou k tomu, aby se z člověka stal laskavý správce mimolidského světa. Vzhledem k Sládkově lásce ke včelařství, která podle jeho slov „evokuje blízkost ráje“ (s. 81), se nabízí úvaha, zda by autorovi nebyl bližší jiný obraz – člověk jako včelař světa. Obě metafory vyjadřující vztah člověka k přírodě – správce i včelař – mohou narazit, a v případě správce i dlouhodobě narážejí, na řadu kritických námitek. Posláním knih a úvah nad nimi ovšem není pouze to, aby se otázky pokoušely zodpovídat. Mají je také vzbuzovat.