i

Aktuální číslo:

2020/1

Téma měsíce:

Závislost

Výlet na ostrov Mutondwe

 |  6. 1. 2020
 |  Vesmír 99, 54, 2020/1

V roce 1972 jsem náhodně pracovala v Zambii v Geologické službě. Neměla jsem toho moc na práci, tak jsem si hlavně četla v dost skromné ústavní knihovně. Objevila jsem zde zprávu o nálezu proterozoických mikrofosilií starých přes 600 milionů let. Našel je jakýsi pan Ashley v silicitech na ostrůvku Mutondwe v jižní části jezera Tanganika.

Benevolentní ředitel Alan Drysdall mi povolil cestu do terénu. A tak jsem se jednoho krásného dne ocitla na letišti v Lusace. V modrých rozdrbaných kraťasech, s batůžkem a geologickým kladivem jsem na své okolí působila dost nezvykle. Malým letadélkem jsme letěli na sever. Už z výšky jsme mezi mraky viděli Tanganiku. Světle modrá, atlasová barva vody kontrastuje s černými břehy s příkrými pískovcovými skalami. Na první pohled divoká krajina. Tanganika je nejhlubší a nejdelší sladkovodní jezero v Africe. Má tvar housenky ve směru zlomu, podle kterého se jednou v budoucnosti oddělí kus Afriky. Pomalým tempem 2–3 milimetrů za rok pocestuje k Indii. A za pár milionů let bude Himálaj o něco vyšší.

Koncem letu nám oznámili, že kvůli očekávanému příjezdu prezidenta Kaundy musíme změnit původní plán. Ocitla jsem se ještě s jednou Američankou na korbě rozhrkaného náklaďáčku, který nás vezl travnatou, řídce zalesněnou krajinou do sousedního kempu. Úzká prašná cesta bušem se Američance moc líbila. Žirafy, antilopy, tlupa paviánů a nakonec hodně velký slon, jemuž jsme se vůbec nezdáli. Natáhl chobot dopředu, zatroubil, mával obrovskýma ušima a rovnou na nás. Řidič musel hodně přidat plyn.

„Jaké dobrodružství!“ jásala Američanka.

Já se spíš bála.

Jeli jsme tou divočinou asi 30 mil až do malého rybářského kempu Nkamba Bay v další zátoce, kde nás ubytovali v jedné z chatek. Paní byla manželka ředitele světové banky, proto se k nám oběma chovali velice uctivě.

Navečer jsem se šla projít do „lesa“. Netušila jsem, že jdu rezervací, že to je národní park Sumbu. Nebyla jsem moc daleko od kempu, když jsem ze všech stran slyšela rány, lámání větví a dunivé kroky. Stádo slonů. Strnula jsem hrůzou a přitiskla se k největšímu stromu. Ani jsem nedýchala. Sloni díkybohu po chvíli přešli. Večer pro nás dvě uspořádal pan Blackall, ředitel National tourist bureau, piknik – grilování u ohně na břehu jezera. Snesli dolů kožená křesla i bar a spoustu jídla. Neměla jsem žádnou róbu, takže musela stačit moje dlouhá strakatá noční košile.

Ráno po mejdanu jsem zjistila, že voda v jezeře je dokonale čistá, snad by se dala i pít. Plavala jsem už dost daleko od břehu, když slyším nejprve zuřivé zvonění a pak rány jako z děla a vidím nad kempem létat světlice. Aha, říkám si: přijel pan prezident. Ale najednou se od břehu odlepila motorová loď a žene se rovnou na mě.

„Ženská pitomá,“ lovili mne z vody, „tady, kde plavete, žije šestimetrový krokodýl.“ Všichni v kempu prý soudili, že nemám žádnou šanci.

Druhý den nás přestěhovali do Kasaby. Navečer jsem se šla koupat, tentokrát s ozbrojeným průvodcem. Šli jsme asi půl míle po písečných dunách. Z koupání ale nebylo nic. Když jsem stála po kolena ve vodě, vynořila se přímo přede mnou růžovohnědá hroší hlava. Viděla jsem i chloupky v nose. Hroši mají v Zambii na svědomí nejvíc lidí. Můj statečný průvodce zahodil pušku do písku a mazal pryč. No a já za ním. Cestou domů se můj ochránce ukázal nebezpečnější než ta hrošice.

Do Kasaby pro mne přijel malý parníček, aby mne odvezl konečně na místo určení, do Mpulungu. Cestou začalo pršet. Vlny jezera se rozrážely o černé skály na břehu. V lijáku tam nehybně stáli okrově hnědí sloni. Pak se pomalu dali na pochod jako oživlé skály.

„Co je to za divný kopec?“ ptám se kapitána.

„Neukazujte na něj, prosím! To je tabu. Nikdo tam nesmí vstoupit, jsou tam pohřbeni naši náčelníci.“

Během čtvrt hodiny se nám rozbil motor. Bez pohonu se parníček zmítal v poměrně velkých vlnách, které si s lodí dělaly, co chtěly. Barva hladiny se změnila na tmavě zelenou. Ztmavla i obloha. Sílící vítr mi stříkal vodu do očí a hnal nás někam do Rwandy. Zkoušela jsem z prostěradel udělat plachtu, ale nakonec jsem byla ráda, když po hodině motor naskočil a dojeli jsme. Aby nebylo mýlky, kdo za to může, pokazila se mi zároveň i kamera. Přesně v okamžiku, kdy jsem si chtěla kopec Kapembwe nafilmovat.

Dojeli jsme do Sumbu Bay. Na trhu jsem si koupila za pár ngwee čerstvou štiku a usmažila si ji na lodi. Až do půlnoci zpívali rybáři. Prosili bohyni jezera Kapembwe, aby jim dala dobrý lov. Zpívali moc krásně, mnohohlasně, vždycky jeden předzpěvoval a ostatní se přidávali. Další den jsem konečně dorazila do Mpulungu. Zase jsem byla středem pozornosti: velká loď se salutující posádkou, k tomu kraťasy a batůžek. Vrchol bylo to kladivo.

„Wha-t-devil t-boat-s what-s-oman! A!“ Ráno mě Afričan v kanoi vydlabané z kmene vezl na ostrůvek. V poledne mne měl dovézt zpátky. Už jsem opatrnější, a tak se ujišťuji: „A je tam bezpečno?“

Sure thing, mama – jasná věc, není čeho se obávat.“

„A jsou tam hadi?“

„No, těch je tu spousta, ale když budete dělat velký rámus, tak utečou. Ale zase ne moc velký, to by přiletěly mouchy tse-tse. A to by nebylo dobré. No good, mama.

„Tak budu chodit jenom po břehu?“

„To ne, tam vůbec nesmíte. Je tam hodně krokodýlů a ještě horší jsou hroši. They go too quick, mama. Jinak se ničeho nebojte.“

Snad si ze mne dělal legraci. Nasbírala jsem zelené, černé a rudé oblázky čistého křemene a zbytek dne jsem proseděla na velkém kameni přesně tam, kde jsme přistáli. Měla jsem nocovat v Abercornu, ale skončila jsem u dvou místních Angličanů v domě vysoko nad jezerem. Chodila jsem tím domem jako ve snu; exotika Afriky se v něm smísila s viktoriánskou Anglií. A pod ním park, asi nejkrásnější místo v celé Zambii. Zahrada jistě stoletá, polorozpadlé kamenné zídky a povalené sloupy jako v Itálii, cypřiše, frendžapány1) a bambusy. Je v ní spousta ptáků, výhled do daleka přes Tanganiku a okraje zahrady splývají s okolním bušem.

Výlet byl úspěšný. Ve výbrusech černých silicitů jsem opravdu našla jednobuněčné živáčky z počátků života. Tmavé koule obalené polymerní stěnou, akritarchy, a chomáčky teninkých vláken se světlostí nepřesahující jeden mikrometr. Mikrofosilie zřejmě napadaly do zvodněných silikátů, jako je kenyit a magadiit, a zachovaly se díky rychlé silicifikaci. Silicity, jemnozrnné až amorfní, umožnily jejich zachování podobně jako v našich buližnících.

Bohužel pan recenzent měl jiný názor na jejich stáří (ale bylo správné!), a tak článek o ostrově Mutondwe nevyšel. Nemyslím, že tam brzo zase někdo pojede. Bohužel, nelítostné bohyni jezera ani to nestačilo. Pan ředitel usoudil, že moje určování stáří sedimentů, které pokrývají africký štít, není až tak spolehlivé, a dal mi padáka. Do mého soukromého seznamu situací, kdy mi v životě šlo o krk, přibyly další položky.

Poznámky

1) Frendžapán nebo frandžipánie je lidový název pro plumerii červenou (Plumeria rubra), rostlinu z čeledi toješťovitých (Apocynaceae), která pochází z Mexika, ale dnes je jednou z nejrozšířenějších okrasných dřevin v tropech celého světa. V dospělosti je to asi 4–8 metrů vysoký stromek s opadavými listy a hojnými bílými květy se žlutým středem. Byly však vyšlechtěny i kultivary jiných barev. Havajanky vyrábějí z plumerií proslulé květinové náhrdelníky. (Pozn. red.)

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Historie, Geologie

O autorovi

Milada Vavrdová

RNDr. Milada Vavrdová, CSc., (*1938) vystudovala geologii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. V letech 1967–1972 žila s manželem v Zambii, kde prováděli geologický průzkum. V současnosti pracuje v Geologickém ústavu AV ČR, v. v. i. Zabývá se studiem jednobuněčného mořského fytoplanktonu paleozoického stáří, zejména z kambria a ordoviku, a jeho geografickou diferenciací.

Doporučujeme

Léčba psychedeliky

Léčba psychedeliky

Zuzana Postránecká  |  6. 1. 2020
Přírodní psychedelika provázejí lidskou společnost po tisíciletí, ale západní společnost se jimi začala podrobněji zabývat teprve ve 20. století....
Chobotnice z Londýna

Chobotnice z Londýna

Petr Jan Juračka  |  6. 1. 2020
O poslední spolupráci s profesorem Vladimírem Kořínkem, novém druhu perloočky, dobrodružné cestě do londýnského muzea a chobotničce...
Smysl a etika archeologie ve 21. století

Smysl a etika archeologie ve 21. století

Martin Gojda  |  6. 1. 2020
Jedinečnost a neopakovatelnost toho, co se událo v historii, co potkávalo generace našich předchůdců, jak jednotlivci a lidská společenství...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné