Sportující faraon

Schopný král byl zárukou, že nezvítězí síly zla a chaosu a „boží země“ Egypt bude trvale vzkvétat a bude se dařit jejímu lidu. To potvrzoval rituál prověrky fyzické síly a zdatnosti, jehož součástí bylo případné usmrcení starého náčelníka i běh, jímž panovník dokazoval svou zdatnost a vytrvalost.

Za prvního známého „sportovce“ můžeme na základě dochovaných hmotných, ikonografických a písemných pramenů s jistou nadsázkou považovat egyptského panovníka Džosera Necericheta, jehož přibližně dvacet let trvající vládou (cca 2687–2668 př. n. l.) začalo období Staré říše – slavná éra stavitelů velkých pyramid, trvající pět století (do 2191 př. n. l.).

Džoser proslul především jako stavitel velkolepé sakkárské stupňovité pyramidy, která tvoří mezník v dějinách světové architektury. Stavitelé u ní poprvé v rozsáhlé míře použili kámen: do vápence převedli celou královskou rezidenci, původně postavenou z nepálených cihel, dřeva a rohoží v nedalekém nilském údolí. Džoserův pohřební areál (545 × 278 m), který vymezovala desetimetrová ohradní zeď, zahrnoval královu pyramidu s členitým podzemím, zádušní chrám, vstupní sloupovou síň, otevřený dvůr obklopený kaplemi bohů (komplex svátku sed), správní paláce Horního a Dolního Egypta a také jižní hrobku snad zastupující panovníkův hornoegyptský hrob.

Velký dvůr před jižní stěnou pyramidy (obr. 2) byl prostranství, které hrálo důležitou úlohu při oslavách heb-sed, svátku, jehož součástí byly i sportovní výkony panovníka.

Jižní dvůr od severu z Džoserovy pyramidy. Zde se odehrával svátek sed. Dole uprostřed je patrný rekonstruovaný severní hraniční mezník. Vpravo je Venisova pyramida a v pozadí dvě Snofruovy pyramidy v Dahšúru.Snímek Archiv Českého egyptologického ústavu FF UK

Potvrzení mužnosti krále

Počátky svátku sed můžeme hledat již v předdynastické době zahrnující celé neolitické období a tzv. nultou dynastii (přibližně 4500–3150 př. n. l.). Tehdy zřejmě existoval rituál prověrky fyzické síly a zdatnosti a případného usmrcení starého náčelníka nebo vůdce. Pokud již nebyl schopen zajistit přežití a prosperitu svého kmene, musel být nahrazen mladším a zdatnějším nástupcem. Již v tomto pravěkém období však skutečné fyzické odstranění vůdce nahradil rituální pohřeb jeho sochy.

Sed, spojený s vitalitou a mužností, se od počátku (asi 3150 př. n. l.) slavil po třiceti letech vlády panovníka, přičemž jeho smyslem bylo obnovení fyzických a duševních sil krále a potvrzení jeho způsobilosti nadále vládnout Hornímu a Dolnímu Egyptu.

Postavení krále, který byl považován za syna boha, bylo vždy těžištěm koncepce staroegyptského státu: on byl totiž tím, kdo na tomto světě ručil za naplňování principu pravdy, práva a spravedlnosti (maat), který zajišťoval správný chod veškerého dění, platný přírodní i společenský řád. Schopný král byl zárukou, že nezvítězí síly zla a chaosu a „boží země“ Egypt bude trvale vzkvétat a bude se dařit jejímu lidu („stádu božímu“).

Název svátku je pravděpodobně odvozen od jména šakalího boha Seda, který byl úzce propojen s královskou ideologií. Oslavy svátku měly několik částí, z nichž nás bude zajímat hned ta první, kterou představoval běh, jímž měl panovník dokázat svou zdatnost a vytrvalost.

Nejstarší doklad tohoto běhu se sice dochoval na ebenovém štítku se zobrazením krále 1. dynastie Dena (okolo 2900 př. n. l.), avšak první archeologické svědectví nám poskytuje až jižní dvůr Džoserovy pyramidy v Sakkáře (okolo 2700 př. n. l.). Uprostřed dvora (180 × 100 m) stály v severní a jižní části dvě nízké vápencové struktury s půdorysem v podobě písmene B, které představovaly hraniční mezníky Egypta a mezi nimiž měl v tomto případě běhat duch zesnulého panovníka. Postava běžícího Džosera (obr. 3) je ostatně zachycena v reliéfech na nepravých dveřích ve východní galerii v substruktuře pyramidy i v podzemí jižní hrobky, přičemž ji doprovázejí hieroglyfické nápisy obsahující královo jméno a tituly a také emblémy bohů. Skutečný rituální běh absolvoval Džoser za svého života okolo paláce v blízkém Menneferu, zde ho měl jeho duch opakovat „navěky věků“.

Sloup džed.Kresba Jolana Malátková

Faraon Džoser absolvuje rituální běh svátku sed.Kresba Jolana Malátková

Další etapy svátku sed zahrnovala symbolická návštěva svatyň bohů, korunovace a dosednutí na vyvýšený trůn, který byl umístěn ve zvlášť připraveném svátečním pavilonu s baldachýnem. Svátek sed procházel vývojem, zvláště když do něho začaly pronikat myšlenky usirovského náboženství, především zmrtvýchvstání a nabytí věčného života. Součástí svátku se tak stalo vztyčení sloupu džed (někdy označovaného za páteř Usira; obr. 1) – dávného fetiše v podobě sloupu s příčnými břevny omotanými rostlinami, který symbolizoval triumfální vítězství boha půdy, vody a rostlinstva a dárce zemědělství, řemesel a zákonů Usira, jemuž po jeho zmrtvýchvstání připadla úloha mocného a věčného vládce říše mrtvých. Vztyčování mohutného sloupu džed pomocí lan se tak stalo druhým „sportovním“ výkonem faraona, kterým měl během oslav svátku sed veřejně prokázat svou tělesnou sílu.

Vládcův běh

S rozvíjením náboženských představ a vývojem liturgie a se zeměpisným prostředím se měnil i průběh svátku sed. Například za prosperující vlády Amenhotepa III. (1410–1372 př. n. l.) využili ke konání svátku velké jezero před královským palácem v Malkatě. Král je obeplouval ve zdobené lodi, a napodoboval tak noční cestu boha Rea ve sluneční bárce podsvětím. Nicméně základní trvalou součástí svátku sed byl vládcův běh, jak dokazují všechna dochovaná vyobrazení – od zmíněného Dena a Džosera přes Niuserrea, královnu Hatšepsutu, Amenhotepa III., Achnatona až po Osorkona II., který si za své vlády (873–844 př. n. l.) nechal postavit v chrámu v Bubastidě (dnešní Tell el-Bastě v jihovýchodní části nilské delty) velkolepý dvůr svátku sed.

Znázornění svátku sed s doprovodnými nápisy tak pokrývají období dvou tisíciletí (přibližně 2900–850 př. n. l.).

Mnozí egyptští panovníci, ačkoli vládli prokazatelně kratší dobu než třicet let, požadovaných ke konání svátku sed (vzpomeňme i Džosera), tento svátek rovněž slavili. Buď se skutečně slavil dopředu, nebo mohl být jeho průběh v předstihu zaznamenán na chrámové zdi, aniž se třeba potom panovník jeho oslavy vůbec dožil. Naopak u déle vládnoucích králů se měl svátek sed opakovat nadále vždy po třech letech (tedy od 33. roku panování).

Není se čemu divit, když si uvědomíme, že průměrná délka života se ve starověkém Egyptě pohybovala u lidových vrstev mezi 20 až 25 lety a u výše postavených a dobře živených lidí mezi 30 až 35 lety. Někteří jedinci se samozřejmě dožili i podstatně vyššího věku a panovníci vládli třeba i 67 (Ramesse II.) nebo dokonce 94 let (Pepi II.). Stěží ale někdo dosáhl vysněného věku 100 let (někdy Egypťané uváděli i 110 nebo 130), který zmiňuje (a uvádí na pravou míru) například autor démotického naučení z Insingerova papyru (17,1 [22] – 18,1 [4]) z období kolem roku 300 př. n. l.:

Člověk stráví deset let jako dítě, než pozná, co je smrt a život.
Dalších deset let mu trvá, než se naučí práci, která ho uživí.
Dalších deset let vydělává a získává majetek, z něhož bude žít.
Dalších deset let stárne a nabývá zkušenosti.
Potom zbývá ještě šedesát let života, které Thovt vymezil božímu člověku.
Avšak jen jeden z milionu je s božím požehnáním prožije spokojeně.

Prezentace faraona jako fyzicky zdatného muže schopného ochránit zemi výrazně stoupla po osvobození Dolního Egypta po stoleté nadvládě předoasijských Hyksósů díky hornoegyptským vládcům z Vesetu (řecky Théb). Ti kolem roku 1569 př. n. l. znovu sjednotili Egypt a založili 18. dynastii, jejíž vládou začalo třetí velké období všeobecného rozmachu staroegyptského státu, tzv. Nové (přibližně 1569–1081 př. n. l.). Obraz dokonalého božího vládce předkládala propracovaná královská ideologie, kterou dobře vystihl výzdobný program chrámů. V souladu se svým posláním je král pravidelně zobrazován jako hlavní aktér ve vítězných bitvách, když drtí nepřátele (tedy síly zla), zasazuje jim smrtící úder (obr. 4) a přehlíží zástupy odváděných zajatců. To vše samozřejmě ve společnosti a pod ochranou státního boha Amona.

Smrtící úder kamennou palicí se chystá zasadit vládci nilské delty sjednotitel Horního a Dolního Egypta Narmer. Okolo 3050 př. n. l.Kresba Jolana Malátková

Zničit oko hada

Ideologické opodstatnění měly i sportovní výkony krále jako vozataje nebo lučištníka, vyobrazené na stélách a stěnách chrámů po celé zemi. A tak zatímco Amenhotep II. (1454–1419 př. n. l.) se pyšnil lukostřeleckým uměním, když šípy zasahoval a prorážel měděné ingoty sloužící jako terče, neohroženou jízdou na koni, běžeckou výdrží nebo schopností kormidlovat loď s dvěma sty muži na vzdálenost 31 kilometrů, hrdinný Taharka se rozhodl zvěčnit na své stéle (685–684 př. n. l.) z Dahšúru běžecký závod, který osobně uspořádal pro své vojáky. Trať vedoucí z Menneferu do Fajjúmu a zpět měřila přibližně sto kilometrů, přičemž v polovině byla dvouhodinová přestávka. Úspěšní běžci, kteří zvládli trať údajně za pouhé čtyři hodiny, se v cíli zúčastnili slavnostní hostiny s královskými osobními strážci a převzali ceny. Úspěchem vojáků chtěl Taharka potvrdit především své vlastní schopnosti a nadřazenost. Tentýž panovník je stejně jako mnozí další vládci zachycen při „sportovním“ výkonu, jak hází míče do čtyř světových stran. Šlo o královskou rituální hru „zasahování míčem“, při níž měl pálkou odpálit míč a symbolicky zničit oko hada Apopa, který ohrožoval Rea při jeho noční plavbě podsvětím, a tím i přirozený řád světa.

V přítomnosti krále se pořádaly i slavnostní bojové hry, během nichž egyptští a cizí (asijští, libyjští a núbijští) vojáci sloužící v egyptském vojsku předváděli zápasy a souboje dřevěnými holemi (známé i ze současného Egypta jako nabbút).

Vojáci přitom měli na bradě, čele a předloktí levé ruky kožené chrániče, aby se vážně neporanili. Dobře dochované reliéfy (obr. 5) zachycující tato utkání se nacházejí v chrámu Ramesse III. (1198–1166 př. n. l.) v Medínit Habu pod oknem, z něhož panovník přihlížel, a to dokonce i se zahraničními vyslanci. Šlo přitom o jasnou politickou a vojenskou manifestaci faraona ovládajícího cizí země a spolehlivě chránícího Egypt. Egyptští vojáci v soubojích vždy vítězili a ještě vykřikovali vlastenecké výroky jako Běda ti, syrský nepříteli, který ses jen chvástal! nebo Ukážu ti, jaké je to bláznovství utkat se s vojákem Jeho Veličenstva! Avšak když egyptský voják vykřikl Hele, popadnu tě za nohy a svalím na bok před Jeho Veličenstvem!, zakročil pořadatel káravými slovy Pozor, (kroťte se)! Jste v přítomnosti Jeho Veličenstva, svého pána!

Souboje egyptských a cizích vojáků. Egyptští vojáci vpravo a vlevo zvedají paže na znamení vítězství.Kresba Jolana Malátková

Otylý člověk za hlupáka

Opusťme nyní královskou sféru a připomeňme také sportovní aktivity obyvatelstva, jehož počet byl v zemi na Nilu v době stavitelů pyramid Staré říše přibližně 1,5 milionu, přičemž odhadujeme, že pouhé jedno procento tvořila vzdělaná společenská elita (hodnostáři, úředníci, kněží). Někdy kolem roku 2000 př. n. l. se v Egyptě objevily skutečné školy, v nichž vyučovali písaři (tedy civilní, chrámoví a vojenští úředníci). Navštěvovali je žáci především vyšších společenských vrstev a věnovali se v nich vedle čtení, psaní, počítání a dalších předmětů také „utužování těla“. Cvičili se zvláště v běhu, plavání, veslování, šplhu a zápasu, o čemž svědčí mnohé reliéfy a malby v nekrálovských hrobkách (obr. 6).

Členové Sahureovy lodní posádky se učí střelbě z luku. Doprovodné nápisy uvádějí zprava doleva: „Pořádně natáhni (tětivu) silou (?) paže! Nespouštěj paži! Instruktor na tě dohlíží.“Kresba Jolana Malátková

Oblíbenou zábavou byly souboje chlapců v lehkých papyrových loďkách, při nichž se snažili srazit soupeře dlouhými tyčemi do vody a loď převrátit. Ojedinělá jsou vyobrazení boxujících mladíků. Naopak dívky více zajímala gymnastická cvičení, míčové hry a tanec. U zobrazených sportů a her však bohužel chybí jakákoli zaznamenaná pravidla. Sport a tělesná cvičení byly nepochybně běžnou součástí každodenního života starověkých Egypťanů. Zatímco sportovní aktivitu v královské sféře ovládalo faraonské dogma a rituál, široké vrstvy obyvatelstva se spíše bavily nezávazným tělesným kláním a soupeřením. Napomáhal tomu také všeobecně uznávaný ideál krásné atletické postavy. Otylý člověk byl ve staroegyptských naučeních vždy považován za hlupáka.

Královská a nekrálovská sféra se nicméně mohla ve sportovní aktivitě docela dobře prolínat. Svědčí o tom například reliéfy a hieroglyfické nápisy pokrývající mohutné vápencové bloky objevené v roce 1994 v Abúsíru. Pocházejí ze stěn Sahureovy (přibližně 2506–2492 př. n. l.) vzestupné cesty, která kdysi spojovala jeho údolní chrám s chrámem zádušním, umístěným při východní stěně královy pyramidy Duše Sahureova se zjevuje v záři.

Jedinečné scény, o jejichž existenci jsme předtím neměli ani tušení, zobrazují mimo jiné závěrečnou stavební etapu, kterou představuje doprava pyramidionu (vrcholku pyramidy) na staveniště a následně jeho umístění na vrcholu pyramidy. Činnost, která je popsána jako (Vlečení) pyramidionu z bílého zlata [= elektra] pyramidy Duše Sahureova se zjevuje v záři dvěma posádkami dvou (velkých královských) lodí,¹⁾ se odehrávala za hudebního, pěveckého a tanečního doprovodu. Jistě nechyběly ani různé hry a sportovní zápolení, neboť panovník při této příležitosti uspořádal všeobecnou lidovou zábavu. Vždyť se jednalo o dokončení stavby jeho pyramidy, která byla vrcholným královským stavebním projektem za jeho vlády. A pyramida byla nejen viditelnou manifestací faraonovy neomezené boží moci, ale také zaručovala dokonalý věčný život jemu a jeho lidu.