Kyselina salicylová

Každý rok zkonzumujeme okolo 45 000 tun aspirinu, léku, od jehož uvedení na trh uplynulo již hodně přes sto let (patentován byl 6. března 1899 v Německu). Za tu dobu se stal jedním z nejrozšířenějších světových léčiv. Jeho aktivní složka, kyselina acetylsalicylová, je odvozena od kyseliny salicylové (obr. 1). Oproti ní má ale menší nežádoucí účinky na lidský organismus (Vesmír 77, 145, 1998/3). Kyselina salicylová však není jen léčivem, ale také významným rostlinným hormonem.

Většina pramenů uvádí, že za syntézu aspirinu vděčíme německému chemikovi Felixi Hoffmanovi, jemuž se to podařilo r. 1897. Hoffmann však prováděl syntézu pod vedením svého kolegy Arthura Eichengrüna, který v souvislosti s aspirinem téměř není zmiňován. Eichengrün byl významný chemik židovského původu a nacisté se postarali o to, aby zmizel z všeobecného povědomí. Byl dokonce čtrnáct měsíců vězněn v terezínském ghettu. Odtud v dopise napsal, že na syntézu aspirinu dohlížel, což zopakoval v publikaci z roku 1949. Historik vědy Walter Sneader dospěl k závěru, že se Eichengrünova verze s velkou pravděpodobností zakládá na pravdě.

Ovšem kde se vzal aspirin, resp. kyselina salicylová? Již Hippokrates předepisoval žvýkání vrbové kůry jako lék proti bolesti a horečce. Latinské slovo pro vrbu je salix a podle něj v 19. století získala sloučenina 2-(hydroxymethyl)fenyl-β-D-glukopyranosid jméno salicin. Ze salicinu syntetizoval r. 1838 italský chemik Rafael Piria sloučeninu, kterou nazval kyselina salicylová (obr. 1). Již téměř dvě století ji tedy studujeme z hlediska využití v lidské medicíně. V tomto ohledu je poněkud zábavné, že jako sloučenina, která hraje roli v rostlinné imunitě, byla poprvé popsána až r. 1979. Dokonce i antikoagulační efekt Aspirinu objevil sir John Vane dříve, roku 1971.

Strukturní vzorce kyseliny salicylové a acetylsalicylové.

Kyselina salicylová, chemicky kyselina 2‑hydroxybenzoová, se v současnosti řadí mezi rostlinné hormony, ačkoliv dlouho byla pokládána „jen“ za sekundární metabolit, podobně jako jiné fenolické sloučeniny, o kterých se mělo za to, že jsou pro rostlinu „postradatelné“.

Tři objevy

Kyselina salicylová byla nejprve zjištěna v míze kvetoucí řepně durkomanu (Xanthium strumarium). Ošetření touto mízou spouští kvetení u okřehku hrbatého (Lemna gibba) i jiných rostlin čeledi Lemnaceae. V některých rostlinách (zejména termogenních, ale i jiných, např. tabáku či huseníčku) se zvyšuje obsah kyseliny salicylové v době, kdy jde rostlina do květu. Proto byla kyselina salicylová navržena jako endogenní signální molekula v rostlinách.

Druhým významným objevem bylo nejen zjištěné stonásobné zvýšení koncentrace kyseliny salicylové v centrálním sloupci stonku užovníku (Sauromatum venosum), ale zejména skutečnost, že mění teplotu této části rostliny. Teplotu zvyšuje i vnější aplikace kyseliny salicylové, proto se zdá být významnou molekulou v rostlinné termogenezi, a to molekulou velmi specifickou. Při testování 33 analogů kyseliny salicylové pouze aspirin a kyselina 2,6-dihydroxybenzoová působily změnu teplot v rostlině.